hokejové foto

HOKEJOVÉ STATISTIKY

Archiv vybraných starších zpráv



10.4.2017 -  Po skončení základní části NHL ročníku 2016-2017 se individuální výkony hráčů promítly do vybraných statistik následovně:

Češi - nejlepší sezóna v NHL. Českých hráčů letos v NHL nastoupilo o 1 méně než v minulé sezóně, tj. 38 (6+32). Největší zlepšení zaznamenal útočník David Pastrňák (Boston), který byl se ziskem 70 bodů nejproduktivnějším českým hráčem v základní části ročníku, v úvodu sezóny reprezentoval na Světovém poháru.

Nejlepší hokejisté Finska v NHL. V NHL letos hrálo 39 finských hokejistů (7 brankářů + 32 hráčů v poli), z nichž doslova vlétl do NHL 18-letý útočník Patrik Laine (Winnipeg). V premiérové sezóně zaznamenal 64 bodů a bylo by překvapením, pokud by se neobjevil ve finální nominaci na Calder Memorial Trophy (cena pro nejlepšího nováčka sezóny).

Hokejisté Německa a Švýcarska v NHL. Letos se z Němců v NHL (5 hráčů pole + 2 brankáři) nejvíce prosazoval 21-letý Leon Draisaitl (Edmonton), který dokázal překonat notně "vousatý" bodový výkon krajana Tkaczuka. Ze Švýcarů (1 brankář a 14 hráčů pole) se letos opět zlepšil útočník Nino Niederreiter (Minnesota), získal téměř 60 bodů. Oba zmínění hráči si zahráli finále Světového poháru.

Nejlepší hokejisté Ruska v NHL. V letošním ročníku hrálo v NHL 38 ruských hráčů v poli a 4 brankáři. Nejvíce zářil útočník Nikita Kučerov (Tampa Bay), který vyprodukoval 85 bodů a umístil se na 5. místě mezi všemi hráči soutěže!

Slováci - nejlepší sezóna v NHL. Slováků hrálo letos v NHL o jednoho více než vloni (2 brankáři, 3 obránci a 7 útočníků). Pochvalu za zlepšení produktivity zaslouží útočník Richard Pánik (Chicago) za solidních 22 gólů a 22 asistencí.

Nejlepší hokejisté Švédska v NHL. Z opravdu vydatného počtu Švédů v NHL (10 brankářů + 81 hráčů pole) letos bodově prorazil obránce Victor Hedman (Tampa Bay), který se 72 body obsadil druhou příčku mezi nejofenzivnějšími beky celé soutěže.

Nejlepší hráči NHL dle země narození. Nejvýraznější zlepšení zaznamenal dánský brankář Frederik Anderson (Toronto), který nastoupil do 66 zápasů v základní části (druhý nejvyšší počet mezi brankáři) a jen zranění v olympijské kvalifikaci ho připravilo o start na Světovém poháru.

Nejlepší výkony v klubech NHL u hráčů narozených mimo Severní Ameriku. Obránce Victor Hedman (Tampa Bay) potvrdil ofenzivní kvality švédských zadáků.

Nejofenzivnější hráči NHL. Útočník 20-letý útočník Connor McDavid (Edmonton) ve své druhé sezóně v NHL dokázal dostat "na metu" 100 bodů za sezónu, bonusem je zisk Art Ross Trophy!


19.3.2017 -  Aktualizováno: Češi ve Finsku. Alespoň k jednomu zápasu nastoupilo letos ve finské nejvyšší hokejové soutěži 7 českých hokejistů, z nichž 4 premiérově. Nejvýrazněji se prosazoval brankář Dominik Hrachovina, který nastoupil do 41 zápasů, v úspěšnost zákroků 92,4 % mu patří třetí místo mezi všemi brankáři v soutěži.

16.3.2017 -  Aktualizováno: Češi ve Švédsku. Ve švédské nejvyšší hokejové soutěži hráli v letošním ročníku pouze 2 čeští hokejisté. Nejlepší z našich hráčů je už čtvrtým (!) rokem po sobě útočník Milan Gulaš z Färjestadu, který letos zaznamenal 30 bodů.

15.3.2017 -  Aktualizováno: Češi ve Švýcarsku. Ve švýcarské nejvyšší hokejové lize (NLA) si letos zahráli 4 hokejisté z Čech, z toho 3 premiérově. Nejlepší v bodování byl útočník Roman Červenka, který nasbíral 51 bodů a v produktivitě celého ročníku skončil třetí.

25.2.2017 -  Aktualizováno: Češi v KHL. V Kontinentální hokejové lize si letos zahrálo 35 hokejistů z Čech, z toho 7 premiérově (loni 35/12). Nejlepší v bodování byl, stejně jako v předchozích třech (!) sezónách, útočník Jan Kovář (Magnitogorsk), který nasbíral 63 bodů a v produktivitě celého ročníku skončil sedmý.


16.1.2017 -  Nové: zajímaví cizinci v druhé nejvyšší české hokejové lize. Na českém hokejovém ledě se objevila spousta zajímavých zahraničních hráčů i v soutěži "o patro níž než extraliza" (byť mnozí z nich jen epizodně). Byli to např. finští mistři světa Niko Kapanen a Sami Kapanen, účastníci olympijských her Lotyš Agris Saviels, Slovák Jaroslav Török, Slovinci Matič Podlipnik a Žiga Pavlin (aktuálně hraje za Motor České Budějovice). Ze zámořských hráčů je zajímavým jménem Kanaďan Mario Scalzo, který reprezentoval svou zem na mistrovství světa.


1.1.2017 -  Poslední den loňského roku nabídla NHL v zápase Carolina - Tampa Bay 1:3 kuriozitu v podobě debutu 37-letého brankáře Jorge Alvese. Ten je za normálních okolností kustodem týmu a předtím naposledy chytal soutěžní zápas v ECHL v sezóně 2006/07. Při aktuálních potížích náhradního gólmana podepsal s Carolinou jednodenní smlouvu, oblékl výstroj a byl připraven do zápasu "co kdyby náhodou" (jako náhradník pro případ zranění prvního gólmana). Že zasáhne do hry rozhodně v plánu nebylo, náhodu ale zastoupil trenér a za rozhodnutého stavu poslal Alvese na posledních 8 sekund do hry! "Vánoční příběh" se šťastným koncem, který se bohužel náhradním brankářům velmi často nesplní. Celý zápas stráví na střídačce a po jeho skončení jim nezbývá než doufat, že to třeba vyjde příště. Jenže pro mnohé už žádné příště není, nebo je ale opět to nevyjde ... no zkrátka smolaři. A právě příběhy těchto brankářů, kteří byli účastníky zápasů NHL a přesto o nich statistiky mlčí (jelikož nezasáhli do hry), je možné najít na stánkách NHL Backups.
Týká se to i českých brankářů, kteří se sice dostali na soupisku zápasu NHL, ale do samotného utkání nikdy nenastoupili. Prvním byl Petr Franěk, který se 28. února 1998 jen ze střídačky účastnil zápasu Colorado - Chicago 0:4. Ještě větší porci smůly měl v ročníku 1999/2000 Pavel Nešťák - jeho příběh si můžete přečíst zde. Po něm "zkoušel štěstí" Dušan Salfický, když v sezóně 2001/02 absolvoval 5 zápasů na střídačce týmu New York Islanders. U jednoho "pokusu" nezůstal ani Miroslav Kopřiva, nejdříve "mu to nevyšlo" 15. dubna 2006 v zápase Minnesota - Dallas 3:4, podruhé se stejným efektem 1. března 2007 při zápase Minnesota - Edmonton 5:0. V minulé sezóně si "málem zahrál v NHL" i Marek Langhamer, konkrétně 3 zápasy byl připravený zasáhnout do hry, ale též z toho nakonec nic nebylo. Přesto snad můžeme jeho "náhradnictví" zahrnout do přehledu Češi - nejlepší sezóna v klubech NHL.
A ještě zajímavost: finský gólman Markus Ketterer v sezónách 1993/94 a 1994/95 zažil dokonce 32 zápasů (!), při kterých marně čekal na pokyn "jdeš do hry". Jeho hlavní smůlou bylo, že v té době působil v Buffalu, kde byl brankářský post obsazen dvojicí Fuhr a Hašek. Když se Fuhr 24. listopadu 1993 zranil, byl k prvnímu týmu povolán právě Ketterer. Hašek tuto příležitost maximálně zužitkoval, od 26. listopadu 1993 do 30. ledna 1994 odchytal 29 zápasů v řadě a jeho náhradník Ketterer celou tuto porci utkání proseděl na střídačce (přičemž si nepřipsal ani jedinou "zápasovou čárku"). Když mu podobnou zkušenost (byť podstatně kratší - 3 zápasy) nabídli Sabres i v dalším ročníku, žádný div, že se čtyřnásobný vítěz finské ligy rozhodl pro návrat do Evropy.


18.11.2016 -  Do přehledu seznam všech cizinců v extralize byly doplněny informace o hráčích, kteří se narodili na území České republiky a později reprezentovali jinou zemi. K takovýmto hráčům patří i obránci Roman Čech (v období 1990-2000 hrál za Jihlavu, Litvínov a České Budějovice, pak působil ve Zvolenu a nastoupil i za slovenskou reprezentaci v zápasech 9. a 11. února 2001 proti Švýcarsku) a Jiří Hála (v období 1990-1995 hrál za České Budějovice, pak přestoupil do Rakouska a za její reprezentaci nastoupil proti české reprezentaci v přípravných zápasech v sezóně 2004-2005 hraných v Břeclavi a Znojmě).


1.8.2016 -  Nové: cizinci v české extralize - medailisté z mistrovství světa a olympijských her (vybraní dle jejich nejlepšího "bodové" sezóny). Od roku 1993 se české nejvyšší hokejové soutěži (vč. nově angažovaných pro ročník 2016/17) objevilo 59 zahraničních hráčů , kteří získali medaili na mistrovství světa nebo zimních olympijských hrách. Titul Mistra světa získalo 22 hokejistů, stříbrnou medaili ze světového šampionátu má 31 hokejistů a 6 hráčů vlastní bronzovou medaili z olympijských her či světového šampionátu.
Ročník 1993/94 byl poslední, kdy neplatila "uzávěrka přestupů". Kluby měly možnost na play-off doplnit soupisky a vesměs se posilovaly o své bývalé hráče, v té době působící v zahraničí, kde už jim sezóna skončila. Přicházeli i zahraniční hráči, například za České Budějovice si epizodně zahrál finský obránce Janne Lukkanen. Českým divákům byl tento hráč dostatečně známý ze šampionátu v roce 1992 v Praze, kde svým gólem 2 minuty před koncem semifinálového utkání překazil "Čechoslovákům" postup do finále. V tehdejším bronzovém týmu Čechů a Slováků byl i útočník Peter Veselovský, kterého na celý ročník 1994/95 angažovala Plzeň. Mezi slovenské hokejisty v české extralize, kteří mají medaile ještě z dob federálního týmu, patří i brankář Jaromír Dragan a útočník Oto Haščák, ostatní Slováci si je vybojovali během "nejlepší éry slovenského hokeje" v letech 2000 - 2003, nebo v roce 2012.
V druhé polovině 90. let se začali v extralize objevovat i hráči z ruské reprezentace. Největší "eso" získali pro ročník 1999/2000 Vítkovice, kdy jejich dres oblékal olympijský vítěz a mistr světa Sergej Petrenko! Angažování mezinárodně úspěšných kanadských hokejistů je výjimečné, v podstatě se to může podařit pouze pokud hráč momentálně vyjednává o smlouvě (Brendan Morrison - podzim 1999) anebo když je v NHL výluka (Jason Chimera - ročník 2012/13). Američtí hokejisté s reprezentačním medailovým úspěchem jsou v naší extralize ještě vzácnější, jediným byl obránce Jeff Jillson, který v roce 2004 získal bronz na šampionátu v Praze v roce 2004, o pět let později odehrál dvě sezóny za Pardubice. [průběžně aktualizováno]


18.7.2016 -  Na základě informací ze stránek hockeyarchives.ru byli v přehledu sestav SSSR 1954-1991 upřesněny a doplněny informace o dalších hráčích, kteří si později zahráli v národním týmu ruské sborné - byť ne na světových turnajích. Byli to: Oleg Brataš (* 1966), Alexej Marjin (* 1964), Dmitrij Filimonov (* 1971), Sergej Seljanin (* 1966), Jevgenij Davydov (* 1967), Ravil Chajdarov (* 1966), Sergej Jašin (* 1962), Jurij Leonov (* 1963) a Sergej Prjachin (* 1963).


7.6.2016 -  Upraven přehled nejlepší cizinci v klubech české extraligy podle jejich nejlepší sezóny, nově jsou hráči rozdělení podle jednotlivých herních postů. Ve 24 odehraných ročnících samostatné české extraligy se představilo celkem 24 klubů a 20 z nich použilo zahraniční hráče na každém postu - 4 zbývající kluby nevyužily služeb "cizích" brankářů (např. Kladno). Čtveřice hráčů se ve výběru objevuje 2x (Lašák, Masalskis, Čakajík a Tomík), 5 hokejistů ze zde uvedených má s reprezentací Slovenska titul Mistra světa (Lašák, J. Bača, P. Pucher, Tomík a Pálffy).
Pro zajímavost: pokud bychom sečetli pořadí hráčů na jednotlivých postech pro každý klub, tak jako nejúspěšnější v angažování zahraničních posil vychází Pardubice a Třinec (oba součet 10), na dalších pozicích by se umístili Vsetín (18), Liberec (22), Plzeň (25), Vítkovice (25), Brno (26), Sparta (28), Zlín (31) a první desítku "získanou tímto způsobem" uzavírá Litvínov (součet 32). [průběžně aktualizováno]

1.6.2016 -  Upraven přehled nejlepší cizinci z jednotlivých zemí podle jejich nejlepší sezóny v české extralize (nově rozděleno podle jednotlivých herních postů). Za 24 odehraných ročníků samostatné české extraligy se na všech postech představili zahraniční hráči pouze z těchto zemí: Slovensko, Lotyšsko, Slovinsko, USA, Kanada, Finsko a Bělorusko. Upraven byl i přehled cizinci extraligy a jejich účast na ZOH a MS. [průběžně aktualizováno]


11.4.2016 -  Po skončení základní části NHL ročníku 2015-2016 se individuální výkony hráčů promítly do vybraných statistik následovně:

Nejlepší sezónní výkony českých hráčů v klubech NHL. Nejvýrazněji posunul "český nej. výkon" v této sezóně útočník Jaromír Jágr (Florida), který skončil se 66 body v produktivitě hráčů celé soutěže na 22. místě - a to ve věku 44 let!

Nejlepší hokejisté USA v NHL. Útočník Patrick Kane (Chicago) se jako první Američan stal držitelem Art Ross Trophy.


22.3.2016 -  Po včerejšku je "v cíli" i druhá česká nejvyšší hokejová liga, úspěch v semifinále a (díky lepšímu umístění po základní části) si vítězství v ročníku 2015/16 vybojovala Dukla Jihlava. Pro "druholigisty" je baráž vrcholem sezóny, který si zahrají si i hokejisté Slavie Praha, jimž se obecně přisuzují o něco vyšší šance na postup, než klubu z Vysočiny. Že možnost postupu není pouze v rovině teorie ukazuje jednoduchý pohled do historie. V předchozích 22 ročnících (tj. všech po rozdělení Československa) jich bylo 13 takových, kdy "druholigista" skutečně v bojích o postup uspěl! Postupová radost se konala dokonce v 16 případech, protože 3x slavily úspěch oba kluby z nižší soutěže. V roce 1995 to měly o dost jednodušší - extraliga se rozšiřovala o 2 týmy, ale v letech 1994 a 2014 se "o patro níž" propadli oba extraligisté.
V nově zařazeném přehledu české kluby podle úspěchů ve druhé nejvyšší hokejové soutěži je možné se přesvědčit, že každý klub, který nižší soutěž alespoň jednou vyhrál, si dříve nebo později extraligu zahrál. Jeden z "vítězných" klubů se tam ale nedostal ryze sportovní cestou, nýbrž "administrativní" (odkoupením licence). Byly to v roce 1997 Karlovy Vary.


29.4.2015 -  Nové: hráči NHL narození v Severní Americe a reprezentující za jiné týmy. Možnost využít na reprezentační úrovni služeb hráčů původem z Kanady (či USA) začali na "starém" kontinentu jako první používat Italové. V roce 1981, na mistrovství světa skupiny "B", sestavili tým hlavně z hráčů původem ze zámoří (bylo jich 14, ovšem zdaleka ne všichni to "dotáhli až do NHL"), které doplnilo 6 hráčů narozených na Apeninském poloostrově. Turnaj vyhráli a v následujím roce, kdy se po 23 letech představili v elitní skupině, čítala italská soupiska dokonce 18 hráčů z Kanady a USA. Zbytek sestavy tvořili 3 rodilí Italové a český emigrant Martin Pavlů. Takto poměrně "nabitá" Itálie se v elitní skupině zachránila, zejména díky překvapivému vítězství 7:5 nad USA. Možná ještě větší ohlas mezi fanoušky měla remíza 3:3 s Kanadou, za kterou nastoupil i Wayne Gretzky (viz nejofenzivnější hráči z NHL v kanadské reprezentaci).
Možnosti posílit svůj národní tým o hráče z Kanady využívalo dříve docela hodně i Rakousko, v poslední době se tímto směrem vydává např. Chorvatsko. Zatím posledním týmem, který dokázal do své sestavy dostat "Kanaďana z NHL", je Maďarsko.


14.4.2015 -  Po skončení základní části NHL ročníku 2014-2015 se individuální výkony hráčů promítly do výběrových statistik následovně:

Hokejisté Lotyšska v NHL. Letos hráli v NHL dva Lotyši, prvním rokem útočník Ronalds Keninš (Vancouver).


20.6.2014 -  Do přehledu sestav Lotyšska byl přidán seznam hráčů, kteří se účastnili nejméně 10 turnajů. A protože lotyšská hokejová reprezentace je hodně stabilizovaná, účast na 10 turnajích má na kontě hned 30 hráčů! Teoreticky by se z nich dal sestavit celý tým (hráči jsou řazení tak, jak do národního týmu přicházeli):
Sergejs Naumovs, Arturs Irbe , Edgars Masalskis - Normunds Sejejs, Karlis Skrastinš, Rodrigo Lavinš, Atvars Tribuncovs, Krišjanis Redlihs, Arvids Rekis, Guntis Galvinš, Georgijs Pujacs, Kristaps Sotnieks - Harijs Vitolinš, Aleksandrs Kerčs, Leonids Tambijevs, Aigars Cipruss, Aleksandrs Belavskis, Vjačeslavs Fanduls, Grigorijs Pantělejevs, Aleksandrs Semjonovs, Aleksandrs Niživijs, Aleksandrs Macijevskis, Herberts Vasiljevs, Janis Sprukts, Aleksejs Širokovs, Martinš Cipulis, Mikelis Redlihs, Armands Berzinš, Lauris Darzinš a Kaspars Daugavinš.
Nejvyšší počet z uvedených hráčů (shodně 18) se účastnil mistrovství světa v roce 2003 a na zimních olympijských hrách v roce 2006. Nově je zde přehled nejlepších bodových výkonů nejčastějších lotyšských reprezentantů včetně infromace o tom, v jaké ligové soutěži (vybráno dle nejvyššího počtu odehraných zápasů v základní části) hráči působili, přičemž v tom období alespoň jednou nastoupili za reprezentaci na vrcholném turnaji sezóny. Tou byla v největší míře KHL (12), dále Rusko (5), DEL (3), NHL (2), AHL (2), Finsko (2), a další (i nižší) soutěže. [Aktualizováno: 05/2017]


5.5.2014 -  Nové: nejlepší výkony českých hráčů ve vybraných evropských ligách. Ve výběru 50. bodově nejúspěšnějších sezón českých hráčů v nejvyšších hokejových ligách vybraných zemí je nejvíce výkonů dosažených z Německu resp. DEL (24), dále Finsku (12), Rusku resp. KHL (10), Švédsku (2) a Švýcarsku (2). Nejvíce záznamů (20) je z devadesátých let.
Z brankářů (kritérium nejvíce zápasů) je na prvním místě Jakub Kovář, který v sezóně 2014/15 nastoupil do všech zápasů Jekatěrinburgu. Mezi obránci figuruje na prvním místě Oldřich Machač s 56 body v dresu SB Rosenheim ze sezóny 1978/79. Mezi útočníky dominuje prakticky nedostižný Jiří Kochta a jeho 144 bodů ze sezóny 1979/80, kdy hrál za německý EV Landshut. [Aktualizováno: 05/2017]


6.12.2013 -  Do přehledu rekordů hráčů Československa byly doplněny zajímavosti o hráčích s rodinými vazbami.
První bratrskou dvojící, která hrála za československý národní tým, byli Jan a Miloslav Fleischmannové. Ačkoliv ve společném týmu byli už na Mistrovstvích Evropy v letech 1911 až 1913 (tehdy se jednalo o reprezentační tým Čech), společně do zápasu zasáhli až při Janově reprezentační derniéře 28. ledna 1924 v rámci Týdne zimních sportů (rok poté byla tato akce prohlášena za 1. zimní olympijské hry). Jaké je to hrát na reprezentační úrovni proti vlastnímu bratrovi si vyzkoušeli v roce 1960 František a Zdeněk Tikalové na zimních olympijských hrách, kde emigrant Zdeněk hrál za Austrálii. V zápase navíc došlo ke vzájemnému souboji o puk, po kterém se Zdeněk zranil a více už do turnaje nezasáhl. Určitě nejznámější bratrskou dvojicí československého hokeje jsou Jaroslav a Jiří Holíkové. V reprezentaci spolu odehráli přes 100 zápasů, ten nejvýznamnější byl 22. dubna 1972 - tehdy získalo Československo po 23 letech titul mistra světa! Bratrská trojice v národním týmu, dokonce v jednom útoku, byli v konci 70. let bratři Marián, Peter a Anton Šťastných. První jejich společný zápas za reprezentaci se odehrál 15. února 1978, o rok později si spolu zahráli i na mistrovství světa.
Podstatně méně častějším případem reprezentantů je, že otec i syn oba nastoupili za národní tým. První takovou dvojicí byli Josef Klíma, který odehrál v letech 1957-1960 za národní tým sedmkrát zápasů, jeho syn Petr Klíma v letech 1983-1985 reprezentoval osmadvacetkát, přičemž jeho nejvýraznější vystoupení bylo na Kanadském poháru v roce 1984. První dvojicí, kde si otec i syn zahráli na mistrovství světa, byli Jiří Dolana (3x na MS v letech 1961-1964) a Libor Dolana (3x na MS v letech 1987-1991).
Známější než výše uvedené případy jsou rodiné vazby v samostatné české reprezentaci. První sourozeneckou dvojicí ve stejném zápase byli v roce 2001 Michal a Petr Sýkorové, první českou bratrskou dvojicí světových šampionů se stali v roce 2005 František a Tomáš Kaberlové. A protože mistrem světa už byl i jejich otec František Kaberle starší, jsou v tomto směru nejvýraznějším rodinným klanem v našem hokeji. Za zmínku určitě stojí i jméno Miloslav Hořava, otec hrál za českou reprezentaci v letech 1993 a 1994, syn v letech 2004 až 2008.
Samostatnou kapitolou pak jsou jmenovci, tj. shoda jmen, jinak nic. Prvním případem byli hokejisté jménem Petr Svoboda. Toho ročník 1966 snad netřeba dlouze představovat, jeho reprezentační kariéra čítala pouhých šest zápasů z února 1998 a dala by se shrnout větou "Svoboda - gól!!!" Jeho jmenovec (syn Radoslava Svobody, mistra světa 1985) se narodil v roce 1980, za národní tým odehrál deset zápasů v roce 2000 a se svým slavnější jmenovcem má jedno společné - jejich kariéry ukončila zranění. U druhého jmenovaného bohužel už ve 23 letech. Aby jmenovci nastoupili do stejného zápasu je málo pravděpodobné, přesto to historie českého hokeje pamatuje. Stalo se tomu poprvé 9. února 2012, kdy jeden Jan Kolář (ročník 1981) nastoupil v útoku, druhý (ročník 1986) v obraně, oba byli v té době spoluhráči i na klubové úrovni (Pardubice). Nakonec ještě jedno jméno, už jednou uvedené: Petr Sýkora. Jeho slavnější nositel se narodil v roce 1976, reprezentoval v letech 1996 a 2005 a účastnil se mimo jiné třech mistrovství světa, z nichž získal dvakrát zlatou medaili! Hráč stejného jména, ale ročník 1978, se objevil v sestavě českého týmu na šampionátu v roce 2007, na úspěchy svého bratra Michala však nenavázal.


21.11.2013 -  Nové: hokejisté Lotyšska v NHL (podle nejpovedenější sezóny). Hokejistů, kteří oblékli reprezentační dres Lotyšska, si v NHL nezahrálo mnoho, tak akorát na jednu sestavu.
Prvním Lotyšem v NHL byl legendární "muž s knírkem" Helmut Balderis. S hokejem začal v Dinamu Riga, odkud se dostal do reprezentace SSSR. Patřil do ní nepřetržitě v letech 1976-1980, od roku 1977 jako hráč CSKA Moskva. Když se v roce 1980 rozhodl pro návrat do Rigy, tehdejší vládce sovětského hokeje Tichonov s ním přestal počítat. Balderis ale neslevil z vynikající výkonnosti a i přes nepřízeň Tichonova se prosadil alespoň na světový šampionát v roce 1983. O dva roky později odešel hrát a trénovat do Japonska, což byl v podstatě odchod do hokejového důchodu. Protože se ale v roce 1989 změnily poměry v sovětském hokeji (ostrá kritika Tichonova od hráčů, legální odchod 25-letého Prjachina do NHL a hlavně emigrace 20-letého supertalentu Mogilného), bylo zasloužilým reprezentantům povoleno odejít do NHL. Nabídku na účast v tréningového kempu Minnesoty North Stars dostal i 37-letý Balderis, uspěl a jednu sezónu v NHL si odehrál.
Druhým Lotyšem v NHL se stal v sezóně 1991/92 brankář Arturs Irbe, též svého času reprezentant SSSR. Začínal v San Jose, přes Dallas a Vancouver se dostal do Caroliny, ve které strávil nejdelší a nejúspěšnější úsek své zámořské kariéry, mimo jiné si s ní v roce 2002 zahrál finále Stanley Cupu. V sezóně 1992/93 naskočil do NHL doposud nejvýraznější zástupce lotyšského hokeje - obránce Sandis Ozolinš. Působil v pěti klubech, s Coloradem v roce 1996 vyhrál Stanley Cup. Posledních 5 sezón je hráčem Dinama Riga a ačkoliv v reprezentaci nehrál od roku 2006, jeho aktuální forma nevylučuje možnost účasti na olympiádě v Soči 2014.
Ve stejné sezóně jako Ozolinš debutoval v NHL i útočník Sergejs Žoltoks. Odehrál v ní téměř 600 zápasů, vystřídal šest klubů, nejvíce se mu dařilo v Minnesotě. V době výluky v sezóně 2004/05 nastupoval za HK Riga 2000, dne 3.11.2004 krátce po zápase, zemřel ve věku 32 let na zástavu srdce. V letech 1998-2011 působil v NHL obránce Karlis Skrastinš, za Nashville, Colorado, Floridu a Dallas odehrál přes 800 zápasů. Poté se rozhodl odejít do KHL a vybral si ambiciozní tým Lokomotivu Jaroslavl. Velmi nešťastná volba. Skrastinš bohužel patřil k pasažérům letadla, které dne 7.9.2011 tak zoufale špatně odstartovalo směr Minsk.


18.11.2013 -  Do sestav SSSR byla doplněna informace, že Boris Alexandrov nastoupil v roce 1995 na mistrovství světa skupiny "C" za Kazachstán. Předtím, v éře Sovětského Svazu, hrál v roce 1976 na zimní olympiádě a na Kanadském poháru. Protože se ale odmítal podvolit drilu trenéra Tichonova, upadl v nemilost, vyloučili ho z CSKA Moskva, hrál pak za Spartak Moskva a později skončil v rodném Usť-Kamenogorsku (kniha Velké okamžiky ledního hokeje, díl 2, strana 207). Hokejovému světu se připomněl v roce 1998, kdy v Naganu jako trenér Kazachstánu překvapivě dostal svůj tým z kvalifikace do hlavního turnaje. Osud mu vyměřil pouhých 47 let, v roce 2002 zahynul při autonehodě.
Bohužel, mezi bývalými sovětskými hokejisty nejsou předčasná úmrtí ničím výjimečným. Před dovršením věku 55 let odešli ze světa například: Viktor Blinov (* 1945 † 1968), Jevgenij Babič (* 1921 † 1972), Jurij Krylov (* 1930 † 1979), Vjačeslav Soloduchin (* 1950 † 1979), Valerij Charlamov (* 1948 † 1981), Jurij Panťuchov (* 1931 † 1981), Konstantin Klimov (* 1951 † 1982), Alexandr Černych (* 1965 † 1989), Venjamin Alexandrov (* 1937 † 1991), Alexandr Almětov (* 1940 † 1992), Oleg Zajcev (* 1939 † 1993), Vladimir Činov (* 1940 † 1994), Vladimir Šepovalov (* 1948 † 1995), Sergej Kapustin (* 1953 † 1995), Viktor Jaroslavcev (* 1945 † 1996), Nikolaj Drozděckij (* 1957 † 1997), Sergej Korotkov (* 1951 † 1998), Viktor Kuzněcov (* 1950 † 1998), Jevgenij Bělošejkin (* 1966 † 1999), Vjačeslav Lavrov (* 1958 † 2000), Sergej Agejkin (* 1963 † 2001), Alexandr Sidělnikov (* 1950 † 2003), Andrej Lomakin (* 1964 † 2006), Igor Stělnov (* 1963 † 2009), Svjatoslav Chalizov (* 1963 † 2010), Igor Koroljov (* 1970 † 2011), Vladimir Krutov (* 1960 † 2012) nebo Alexej Marjin (* 1964 † 2016). Zdroj: Hockey CCCP International.


13.9.2013 -  Nové: nejstarší hráči na světových turnajích (od roku 1971). Může to být odhadem tak dvacet let zpět, kdy hokejisté po třicítce byli považováni spíše za vysloužilce, aktivní hráči starší 35 let byli na vrcholné scéně raritou. To minimálně v posledních deseti letech neplatí, od roku 2002 můžeme registrovat 26 případů, kdy na olympijských hrách, mistrovství světa (elitní kategorie) nebo Světovém poháru nastoupil hráč, kterému v roce konání turnaje bylo 40 let nebo více!
Úplně nejstarším hráčem, který se představil na vrcholné mezinárodní scéně, byl v roce 1974 Kanaďan Gordie Howe. Účastnil se tehdy osmizápasové série, ve které výběr WHA nastoupil proti reprezentaci SSSR. Ještě lepším "kouskem", který tento borec předvedl, byl jeho pozdější návrat do NHL. V sezóně 1979-1980 nastoupil za nový tým Hartford do všech 80 zápasů, nasbíral v nich velmi solidních 41 bodů, v předkole play-off se pak ve třech zápasech jednou zapsal i mezi střelce gólu. To mu tehdy bylo 52 roků. Neuvěřitelné :-)
Z hráčů poslední doby hokejovou dlouhověkostí vynikl americký obránce Chris Chelios, který za reprezentaci své země nastoupil poprvé na olympijských hrách v roce 1984, naposledy na hrách v roce 2006, ve věku 44 let. Nejstarším brankářem, který v posledních čtyřech dekádách nastoupil za národní tým na mistrovství světa, byl v roce 1999 Ukrajinec Jurij Šundrov. Tehdy mu bylo takřka 43 let, nicméně premiéru své země mezi světovou elitou si ujít nenechal. Mimochodem, svoji reprezentační premiéru absolvoval ještě za tým Sovětského Svazu ve dvou přátelských zápasech proti Československu v Praze a v Pardubicích v roce 1985 (viz Hockey CCCP International).
Mimořádnou příležitostí vidět hokejovou zkušenost na ledě byla v roce 2010 na mistrovství světa, kdy čtyřicátníků v národních týmech bylo hned šest. Rus Sergej Fjodorov si přijel spravit chuť po nepovedeném olympijském čtvrtfinále téže sezóny a těžko říct, zda měl při příjímání stříbrné medaile po finálové prohře s českým týmem pocit, že se mu to povedlo. To 42-letý dánský obránce Jesper Duus určitě radost měl, byť své reprezentaci k jejímu zatím nejlepšímu vystoupení na světových turnajích přispěl startem jen ve dvou zápasech. Norský bek Tommy Jakobsen měl pravda v době turnaje "jen" 39 let a též nenastoupil do všech mačů svého týmu, ale určitě si dobře užil zejména výhru 3:2 nad naším týmem, ke které přispěl asistencí na první gól. O tom, že mít v týmu více než jednoho čtyřicátníka je už fakt moc, se převědčil Kazachstán, který s triem zasloužilých reprezentantů Vladimir Antipin, Konstantin Šafranov a Alexandr Koreškov (všichni pamatovali i úspěšné vystoupení v Naganu 1998) obsadil poslední 16. místo.


6.4.2012 -  Nové: nejúspěšnější hokejisté Slovenska podle počtu medailí na světových turnajích. Po rozpadu České a Slovenské federativní republiky v roce 1993 se slovenský hokej ocitl v nelehké situaci, jelikož nástupnická práva a s nimi spojenou účast v elitní skupině mistrovství světa připadla České republice. Slovensko bylo na mezinárodní hokejové scéně bráno jako úplný nováček. Díky úspěchu na poli diplomacie bylo v roce 1993 Slovensko přizváno na kvalifikační turnaj o účast na olympijských hrách 1994, v kvalifikaci uspělo a jeho hráči pak měli možnost si v Lillehammeru poprvé zahrát mezi nejlepšími a rozhodně tam nepatřili k nejhorším. O to hořčejší příchuť musel mít pro Slováky fakt, že cesta do elitní skupiny mistrovství světa vede pouze přes vítězství z nižších skupin. Slovensko tedy musel začít ve výkonnostně nejslabší skupině C a to ještě až v roce 1994, jelikož v roce předchozím to (zřejmě z administrativních důvodů) ještě nebylo možné. Slováci nicméně tento ne úplně snadný úkol zvládli v nejkratším možném čase a od roku 1996 jsou už pravidelnými účastníky všech světových turnajů. Nejúspěšnější období zažil slovenský reprezentační hokej v letech 2000 až 2004, kdy jeho reprezentanti 4x postoupili do semifinále mistrovství světa, přičemž získali po jedné kolekci od každé medailové sady. Úplným vrcholem byl samozřejmě rok 2002 a titul světových šampionů.
    K úspěchu se vždy snaží přispět svým dílem každý člen realizačního týmu, velké slovo mají trenéři, no ale nakonec naprosto zásadní vliv na výsledek mají samotní hráči. V nabízeném přehledu jsou zahrnuti všichni hokejisté, kteří nastoupili na vrcholné mezinárodní scéně za Slovensko a mají v "osobní sbírce" minimálně jeden medailový úspěch. A tak snad právem může být za medailově nejúspěšnějšího slovenského hokejistu považován Peter Šťastný, jenž má na kontě dva tituly mistrů světa ještě z éry Československa, reprezentaci samostatného Slovenska vedl jako kapitán na olympijských hrách v roce 1994 a též na mistrovství světa v roce 1995, kde si Slováci vybojovali postup mezi elitu. V obou případech byl jeho spoluhráčem Miroslav Šatan, (později též kapitán) který při svých 17 účastech nechyběl u žádného úspěchu slovenské reprezentace. Téměř totožnou bilanci má i obránce Martin Štrbák, který měl premiéru na šampionátu v roce 2000 a chybí mu proto jen podíl na výhrách turnajů nižších výkonnostních skupin. Mezi brankáři je co do počtu získaných medailí nejúspěšnější Ján Lašák.


5.4.2012 -  Nové: nejlepší bodové výsledky reprezentačních týmů od roku 1992. Časový úsek posledních 20 let je rozdělen na několik období (vesměs ve vazbě na herní model), z každého byl vybrán nejlepší bodový výsledek, jakého tým dosáhl ve skupině, po které následovalo play-off. Na konci každého záznamu je ještě uvedeno konečné umístění týmu a (u těch nejlepších) se jen potvrzuje fakt, že celek, který do play-off vstupuju z pozice "č. 1" zpravidla zlatou medaili nezíská.
    Od zimních olympijských her 1992 do mistrovství světa v roce 1997 měly vrcholné světové turnaje 12 účastníků. Ti byli rozděleni do dvou skupin, v nichž každý účastník odehrál 5 zápasů, nejlepší 4 celky z každé skupiny postoupily do play-off. Tedy s výjimkou v roce 1997, kdy postupovaly pouze 3 týmy do šestičlenné finálové skupiny. V tomto období předvedla nejlepší výkon v základní skupině Kanada v roce 1993, v play-off prošla přes čtvrtfinále, následně pak ale skončila bez medaile.
    Úplně jinak se hrálo na olympiádě v Naganu v roce 1998 a stejný model byl aplikován i o 4 roky později na hrách v Salt Lake City. Ze dvou kvalifikačních skupin postupovaly nejlepší celky do dvou čtyřčlenných skupin, z nichž se hrálo jen o nasazení pro play-off, protože postup měl zajištěný každý celek. Souhrnně na těchto dvou turnajích předvedlo nejpřesvědčivější výkon v hlavní skupině Švédsko v roce 2002. O to horší byla ovšem jejich blamáž v play-off proti Bělorusku.
    V roce 1998 došlo ke zvýšení počtu účastníků světového šampionátu na 16 a s tím vešlo v platnost i nové herní schéma, podle kterého se hrálo i v roce následujícím. Ze 4 základních skupin postupovaly vždy 2 nejlepší celky do 2 čtvrtfinálových skupin a odtud pak úspěšnější dvojice do play-off. Z této dvouletky je nejlepší výkon Švédska z roku 1998 s následným triumfem ve finále proti Finům. Dlužno podotknout, že samotné finále nebylo pro diváky nijak úchvatná podívaná, jelikož finálový souboj hraný na 2 zápasy přinesl toliko jediný gól za 120 minut!
    Od roku 2000 do roku 2006 se praktikoval model 4 základních skupin, odkud postupovalo po třech týmech do kvalifikačních (někdy též zvané osmifinálových) skupin, kde týmy čekalo 5 zápasů, po nichž nejlepší čtveřice z každé skupiny mohla pokračovat v play-off. Informace o počtu účastníků 16 neplatila pro olympijské hry 2006 v Turíně, kde se turnaje účastnilo jen 12 týmů, takže "odpadla" fáze základních skupin. Nejlepší výkon tohoto období zaznamenalo právě V Turíně Finsko, jehož hráči došli až do finále, z jejich pohledu jen pro stříbro.
    V podstatě stejný model pokračoval i v letech 2007 až 2011 s tím podstatným rozdílem, že se zrušily remízy a v každém zápase se hrálo o 3 body. Top výkon tohoto období zaznamenala Kanada v roce 2008, která v domácím prostředí vévodila turnaji téměř až do konce, v nádherném finále v prodloužení podlehla Rusům.
    Samostatnou kapitolu tvoří olympijský turnaj 2010 ve Vancouveru, kde bylo 12 účastníků rozdělených do 3 skupin, do play-off postupovali všichni, přičemž týmy na 5. až 12. místě se nejdříve utkaly v předkole. Nejvyšší nasazenou pozici si ve Vancouveru vybojovali Američané, jejich pokus zopakovat po 30 letech olympijský triumf překazil ve finálovém prodloužení domácí tým.


19.1.2012 -  Nové: hokejisté České republiky podle medailové úspěšnosti. Reprezentační výběry České republiky celkem 6x vyhrály titul mistrů světa, ale hlavně ... rok 1998 přinesl historický úspěch v podobě zlaté medaile na olympijských hrách! Do přehledu hráčů, kteří byli v nejúspěšnějších týmech, jsou kromě olympijských vítězů zařazeni vícenásobní mistři světa nebo hráči s jedním mistrovským titulem a stříbrnou medailí ze světového šampionátu. V nabízeném přehledu jsou hráčům počítány i úspěchy z doby Československa, ovšem většina "medailové sklizně" těch nejúspěšnějších hokejistů (kteří nastoupili na "velkém turnaji" za český tým) pochopitelně patří do období éry české reprezentace.


29.12.2011 -  Nové: hokejisté Československa podle medailové úspěšnosti. Reprezentační výběry Československa celkem 6x vyhrály titul mistrů světa, na olympijských hrách 4x získaly stříbrné medaile. Do přehledu hráčů, kteří byli v nejúspěšnějších týmech, se tak dostali vícenásobní mistři světa nebo hráči s jedním mistrovským titulem a stříbrnou medailí z olympijských her. Nejsilnější sestava Československa (z pohledu zastoupení nejúspěšnějších reprezentantů) se tak sešla na světovém šampionátu v roce 1976 v polských Katovicích. Velmi úspěšné období prožíval československý hokej i na sklonku 40. let, do kterého spadají 2 vyhrané šampionáty v letech 1947 a 1949, nejsilnější výběr té doby se zřejmě sešel na zimních olympijských hrách v roce 1948 - viz sestavy Československa.


18.11.2011 -  Nové: nejlepší výsledky reprezentačních týmů na MS a ZOH 1961 - 1991.
    Zápasy play-off jako závěrečná fáze turnajů mistrovství světa a olympijských her se v hokeji uplatňují od roku 1992. Než se k tomuto systému přistoupilo, herní schémata vrcholných hokejových turnajů prošly určitým vývojem. Poprvé se světový hokejový turnaj uskutečnil v rámci letních olympijských her v Antverpách v roce 1920, přičemž v roce 1982 byl tento turnaj se zpětnou platností prohlášen za 1. mistrovství světa. Ze začátku byla mezi turnaji prodleva čtyř let, od roku 1930 se už ale světové šampionáty pořádaly každoročně, než do vývoje dějin a lidských osudů zasáhla druhá světová válka. S pořádáním hokejových šampionátů se pak znovu započalo v roce 1947, ale stejně jako před válkou platilo, že počty účastníků jednotlivých turnajů byly značně proměnlivé, stejně tak herní modely mohly být každý rok odlišné. Stav takovéto určité nepravidelnosti (co do stavu účastníků a herního systému) trval až do roku 1960 a tak výsledky jednotlivých zápasů v tomto období budiž ponechány bez snahy hledat mezi nimi nějaké "nejlepší hodnoty".
    Zásadní změnou byl z hlediska organizace rok 1961 resp. rozdělení účastníků do výkonnostních skupin, přičemž v elitní skupině hrálo 8 týmů každý s každým jednokolově. Tento systém vydržel osm let, tj. do roku 1968 (včetně). Myšlenka účasti 8 nejlepších týmů v "A" skupině byla jistě dobrá, plného uplatnění však nedošla v roce 1962. USA totiž tehdy odmítly udělit vstupní víza výpravě NDR, z čehož nakonec vyplynula neúčast všech týmů z tehdejšího východního bloku. Absentující trojici SSSR, ČSSR a NDR nahradily týmy Norska, Švýcarska a Velké Británie, ovšem dá se říci, že jen co do počtu startujících. S kvalitou, zejména u britského týmu, to už bylo horší, proto hned 7 reprezentačních týmů odehrálo svůj výsledkově "nejlepší zápas" tohoto období právě v roce 1962.
    K další úpravě způsobu, jakým se hrálo na světových šampionátech nebo olympijských hrách, došlo v roce 1969. Jednak se snížil počet účastníků na 6 a zároveň se zavedlo, že všechny týmy se spolu utkají dvakrát. Každý tým tak měl na programu 10 zápasů proti těm skutečně nejlepším, takže kvalita takovýchto turnajů měla být maximální. Měla být, ale to platilo tak akorát pro rok 1969. To se účastnila se šestice SSSR, Československo, Švédsko, Kanada, Finsko a USA (tj. stejné obsazení jako pak na 1. ročníku Kanadského poháru). V té době už ovšem Kanada, reprezentovaná výhradně amatérskými hokejisty, na absolutní špičku nestačila, obsadila 4. místo a Američané dokonce sestoupili, aniž by získali jediný bod! V roce 1970 se měl šampionát konat v Kanadě a ta měla mít možnost nasadit do týmu i určitý počet hokejistů s profesionální smlouvou. Tento příslib byl však později zrušen, na což reagovala Kanada rezignací na pořadatelství turnaje a bojkotem seniorských turnajů až do roku 1976. Absence Kanady kvalitě turnajů určitě neprospěla. O medaile na šampionátech bojovala trojice SSSR, ČSSR, Švédsko, jen na olympijských hrách v roce 1972 překvapili stříbrnou medailí Američané a na hrách v roce 1976 (kam nepřijelo ani Švédsko) získali bronz hokejisté Spolkové republiky Německo. Finové měli v té době téměř "předplacené" 4. místo, mezi šesticí se celkem pravidelně objevovali hokejisté Polska, což ovšem bylo nezřídka vykoupeno pořádnými brankovými příděly v zápasech s favority. I tak ovšem do tohoto období patří nejslavnější okamžik polského hokeje, to když 8. dubna 1976 dokázala polská družina před domácím publikem v Katovicích senzačně porazit sbornou SSSR - viz nejpřekvapivější výsledky.
    V roce 1977 se na světová hokejová klání vrátila Kanada, došlo k navýšení účastníků na 8 týmů, přičemž o medailích se rozhodovalo v utkání nejlepších 4 celků. Do roku 1982 (včetně) se do konečné tabulky počítaly i výsledky ze základní části turnaje, od roku 1983 už ve finálové čtyřce začínaly všechny týmy od nuly. K tomuto rozhodnutí přistoupila IIHF i ve snaze udělat závěrečnou část turnaje atraktivnější a poněkud znesnadnit týmu SSSR jeho dominantní postavení. Že má takovýto model vážnou slabinu, se ukázalo v roce 1987, když demotivovaní Kanaďané přistoupili ke svému poslednímu zápasu na turnaji velmi vlažně a výrazná výhra v tomto zápase katapultovala Švédy na 1. místo tabulky, z níž jí nesesadil ani výsledek následného zápasu SSSR - ČSSR. Tato zkušenost pak byla jedním z impulsů ke změně systému směrem k play-off, který tedy přišel s rokem 1992, kdy též došlo ke zvýšení počtu účastníků na 12, později i na 16 týmů.


12.9.2011 -  Doplněno: rekordy ze zápasů československé hokejové reprezentace. Zápas, ve kterém nastoupil k reprezentačnímu debutu v dresu Československa největší počet hráčů, připadá na 12. března 1969. Reprezentační tým byl tehdy ve finální fázi přípravy na mistrovství světa ve Stockholmu a 11. března odehrál (ze svého pohledu) poslední přípravný zápas proti USA. Jednoznačně zvítězil 11:0 a trenéři po utkání určili sestavu, se kterou počítali pro šampionát ve Švédsku. Na 12. březen však byly domluveny ještě 2 přípravné zápasy - proti Kanadě a USA! Trenéři nechtěli riskovat případná zranění hráčů základního kádru, proto k zápasu s Kanadou nastoupil silně kombinovaný tým, ve kterém bylo jen 5 hráčů jedoucích pak na mistrovství světa. Ostatní měli volno. Koho ale postavit do prakticky souběžně hraného zápasu proti Američanům?
Tímto úkolem byl pověřen Jiří Hertl, trenér týmu olympijských nadějí (hráčů do 25 let), ve kterém převažovaly ročníky 1947 a 1949. I takto sestavený výběr Československa si s reprezentací USA poradil a zvítězil 6:1. Předzápasovým problémem ovšem bylo, že Američané měli dohodu s naším hokejovým svazem o odehrání dvou oficiálních zápasů. Tím pádem odmítali hrát proti "nějakému B-týmu"! Nezbývalo tedy, než sestavu, která dne 12. března nastoupila v Pardubicích, označit za "A" tým Československa. První reprezentační zápas tak absolvovalo najednou celkem 15 hokejistů, přičemž pro 9 z nich to byl zároveň i reprezentační zápas poslední. Z těch ostatních na sebe upozornila zejména pardubická útočná řada Martinec - Novák - Šťastný (všichni dali gól). Hráči Vladimír Martinec, Jiří Novák a Bohuslav Šťastný potom v 70. letech patřili mezi stabilní členy reprezentačních sestav Československa.


8.9.2011 -  Doplněno: rekordy hráčů Československa. Nejedná se tentokrát ani tolik o historické rekordy, jako spíše zajímavosti. Prvním hokejovým reprezentantem z mimopražského klubu byl v roce 1928 Němec Wolfgang Dorasil, který byl klubovou příslušností vázán v opavském Troppauer EV. Dorasil byl kvalitní obránce, který odehrál za národní tým 38 zápasů, vstřelil slušných 10 gólů a účastnil se 7 turnajů mistrovství světa či Evropy. Prvním Slovák, který nastoupil za reprezentaci, byl v roce 1934 útočník Ladislav Troják, který hrál za LTC Praha. Trojákova stopa v národním týmu byla velmi výrazná, v roce 1947 se stal mistrem světa a o rok později získal olympijské stříbro. Jeho sportovní i životní pouť bohužel ukončila tragická událost ze začátku sezóny 1948-1949. V meziválečném období se v oficiálních zápasech československé reprezentace několikrát přihodilo i to, že za Československo nastoupil cizí státní příslušník. Poprvé to bylo v únoru 1936 a byl jím britský občan, obránce Harry Bate. K jiné velmi zajímavé události došlo v roce 1983 - za národní tým poprvé nastoupil hráč ze zahraničního klubu! Stalo se to tak, že v podstatě už z "hotového" kádru pro mistrovství světa vypadl ze zdravotních důvodů Miloslav Hořava a trenéři pár dní před šampionátem museli řešit nečekaný problém. Rozhodli se poprvé pozvat do reprezentace hráče z NHL a tím, kdo přijel pomoci, byl tehdy 31-letý obránce Miroslav Dvořák, který měl za sebou premiérovou a úspěšnou sezónu ve Philadelphii Flyers. Po změně politické situace v roce 1989 si většina zkušenějších reprezentantů našla zahraniční angažmá a tak starty hokejistů působících v zahraničí přestaly být vzácností. Kromě vyzkoušených hokejistů začaly dostávat v reprezentaci příležitost ve větší míře i "nové tváře", prvním debutantem ze zahraničního klubu byl v listopadu roku 1992 útočník Petr Fabián, tehdy hráč německého Hedosu Mnichov (viz 1992-1993).


26.7.2011 -  Nové: nejlepší hráči jednotlivých zemí v KHL. V Kontinentální hokejové lize za dobu jejího trvání, tj. za 3 sezóny, nastoupilo 1 041 hráčů v poli a 108 brankářů. Nejvíce hráčů bylo pochopitelně z Ruska (701+52), nijak nepřekvapí ani působení hokejistů z postsovětských zemí tj. z Běloruska (zejména v klubu Dynamo Minsk), Lotyšska (Dinamo Riga), Kazachstánu (Barys Astana) a Ukrajiny. A nechybí ani zástupci hokejových škol Česka, Slovenska, Finska, Švédska, Kanady a USA. Výčet "zastoupených krajin" tímto ale není úplný, sporadicky se vyskytují i reprezentanti dalších zemí. V KHL si zahráli 3 hráči, kteří v poslední dekádě oblékali reprezentační dres Německa: útočník Eduard Lewandowski, brankáři Dmitrij Kotschnew a Dmitrij Pätzold, nutno však dodat, že všichni se narodili na území SSSR ještě v dobách jeho existence. Ve stejné zemi přišel na svět i současný reprezentant Dánska Kirill Starkov, ten působil v KHL v jejím prvním ročníku. Premiérovou sezónu KHL si vyzkoušel i obránce Rakouska André Lakos, v dalších dvou letech byl zástupcem této země v KHL brankář Bernd Brückler. Též v brankovišti mělo svého jediného hokejistu v KHL Švýcarsko, jmenovitě to byl Martin Gerber v ročníku 2009/10. Poslední zemí s hokejovým vyslancem v KHL je Norsko a tady je třeba zdůraznit, že útočník Patrick Thoresen rozhodně nebyl jenom "někým do počtu". Se svými loňskými 65 body obsadil druhé místo v kanadském bodování základní části, v play-off si jeho Ufa došla až pro mistrovský Gagarin Cup! [průběžně aktualizováno]


24.6.2011 -  Nové: nejlepší výkony v klubech NHL u hráčů narozených mimo Severní Ameriku. V přehledu jsou zahrnuty pouze výkony současně existujících klubů s výjimkou výkonů dosažených v organizacích, které byly přímými předchůdci dnešních týmů a kde se dá hovořit o přímé historické kontinuitě. Ve vybraných záznamech, kterých dosáhli hráči narození mimo severoamerický kontinent, je nejčastěji zastoupen hráč narozený ve Švédsku (20), následuje Finsko (16), Rusko (15), Česko (14), Slovensko (10), Velká Británie (4), Lotyšsko (3), Švýcarsko (3), Kazachstán (1), Jižní Afrika (1), Polsko (1), Ukrajina (1) a Německo (1).
    Mezi brankáři je držitelem nejdéle nepřekonatelného výkonu někdejší ochránce svatyně Montrealu Canadiens ve velšském Barry narozený Wilf Cude, který hájil jejich branku ve třicátých letech, nejintenzivněji v ročníku 1934-35. Jeho 48 zápasů za sezónu od té doby žádný z mimoamerických strážců brankoviště nepřekonal a že to gólmani odjinud v tomto klubu nemají vůbec jednoduché, se nedávno přesvědčil například Slovák Jaroslav Halák. Mezi obránci, kteří hájili dres dalšího slavného kanadského klubu Toronto Maple Leafs, zůstává už více než 30 let nepřekonaný zápis, který v ročníku 1976-1977 vytvořil švédský rodák Börje Salming. Právě on je považován za toho hokejistu, jehož vynikající výkony pootevřely dveře do NHL dalším hokejistům z Evropy. Mezi útočníky pak nejdéle "drží" bodový záznam, který vytvořil v sezóně 1966-1967 v dresu Chicaga Black Hawks na Slovensku narození Stan Mikita. Mikita spojil s Chicagem celou svou hráčskou kariéru, která čítala 22 sezón. Patřil k nejvýraznějším postavám šedesátých let a vlastně i celé historie NHL vůbec. V roce 1972 byl vybrán do týmu, který se utkal s hokejisty Sovětského Svazu v osmi zápasech legendární Série století. Tento tým se pak při vítězném návratu z Ruska zastavil v Praze k přátelskému zápasu proti naší reprezentaci, Mikita byl v tomto utkání kapitánem Kanady.


22.6.2011 -  Nové: nejlepší bodové výkony hráčů reprezentačních týmů na MS a ZOH (od roku 1992). Od roku 1992, kdy se rozšířil počet účastníků elitních turnajů na 12 a o medaile se začalo hrát systémem play-off, se na zimních olympijských hrách nebo na mistrovství světa v elitní kategorii představily reprezentační výběry 23 zemí, pokud tedy budeme počítat tým hrající na olympiádě v roce 1992 pod hlavičkou Společenství nezávislých států jako Rusko, jinak by to bylo 24. Za toto období se konalo 20x mistrovství světa a 6x olympijské hry. Šestice zemí, kterou asi netřeba jmenovat, se účastnila všech turnajů, pouze jedenkrát se představil reprezentační tým Velké Británie (na MS 1994) a Maďarska (MS 2009). Ani Polsko se svými 3 starty (na ZOH 1992, MS 1992 a 2002) není zrovna stálicí mezi účastníky světových turnajů.
    Výběr nejproduktivnějšího obránce a útočníka jednotlivých reprezentačních týmů v některých případech přinesl dva i tři bodově rovnocenné výkony. Nejvíce záznamů (vždy 6) je z mistrovství světa v letech 1997, 2006 a 2009. Mezi obránci je vlastníkem nejofenzivnějšího zápisu posledního dvacetiletí Fin Petteri Nummelin, který se účastnil jedněch olympijských her a 14 světových šampionátů! Mezi útočníky dominuje výkon, kterého dosáhl v Německu narozený Kanaďan Dany Heatley, ten startoval na dvou olympijských hrách na pěti šampionátech. Nejstarší výkon, který zatím žádný jeho krajan nepřekonal, drží Němec Dieter Hegen, který na mistrovství světa v roce 1992 zaznamenal 9 bodů v šesti zápasech.


13.6.2011 -  Nové: nejlepší výsledky jednotlivých klubů v play-off naší ligy. Kdo si myslí, že se play-off v naší nejvyšší hokejové soutěži poprvé hrálo v sezóně 1985/86, tak si to myslí špatně :-) Už v ročnících 1970/71 a 1972/73 se u nás o mistrovský titul hrálo tímto způsobem. Týkalo se to tedy pouze první čtveřice týmů, hrálo se tedy až od semifinále, ale stejně tomu bylo i v ročníku 1990/91.
    Play-off se hrálo doposud 28-krát, titulu se v tomto systému dočkalo 11 klubů. Naprosto bezkonkurenčně tuto "disciplínu" ovládal Vsetín, který z 22 dvou sérií, které hrál, dokázal 20x vyhrát! Neuvěřitelné. Zřejmě nepřekonatelným rekordem bude jejich 17 vyhraných sérií v řadě.


9.6.2011 -  Nové: Češi ve Švýcarsku. Angažmá ve švýcarském hokejovém klubu je pro většinu českých hokejistů variantou, která patří rozhodně k těm lepším, které se dají na evropské hokejové scéně sehnat. Zmapovat přehled českých hokejistů ve Švýcarsku nebyl úkol úplně jednoduchý ze dvou důvodů: ne úplně snadná dostupnost historických statistik švýcarské ligy a pak i fakt, že téměř dvě desítky hokejistů, kteří si zahráli švýcarskou nejvyšší hokejovou soutěž, se sice narodily v Čechách, později ale získaly jiné občanství a vydávat je za české hokejisty by nemuselo být z tohoto pohledu úplně správné. Zmiňme jenom, že z těch známějších to byli např. Richard Lanz (reprezentoval Kanadu), Erich Kühnhackl (jeden z nejlepších reprezentantů Německa) a Tomáš Vrabec (reprezentoval Švýcarsko). Tito hráči tedy do přehledu zahrnuti nebyli.
    Možná, že prvního českého hokejistu ve Švýcarsku by bylo správné hledat už někdy v období po roce 1948, což se ovšem z dostupných zdrojů nepodařilo. Proto jako první budiž zmíněn Jaroslav Krupička, který emigroval z Československa v únoru roku 1969. Na takovéto případy se vztahoval trest mezinárodní hokejové federace v podobě 18 měsíčního zákazu hrát soutěžní zápasy. Po jeho vypršení Krupička hrál za Kloten a Grasshopers Curych, odkud v sezóně 1972-1973 odešel do zámoří a jako vůbec první Čech si zahrál ve WHA, tedy v lize, která se svého času snažila konkurovat NHL. Po jednom roce se vrátil zpět do Švýcarska, kde hrál za Bern, s nímž třikrát vyhrál mistrovský titul. A je určitě zajímavé, že v roce 1974 pomohl v prvních dnech emigrace Fardovi a Nedomanskému. Václav Nedomanský svojí kariéru završil v zámoří, kde hrál do 39 let, Richard Farda se v roce 1977 vrátil právě do Švýcarska, kde odehrál 3 sezóny za Ženevu a Curych SC, ani jeden klub ale nebyl v té době prvoligový.
    V osmdesátých letech, jistě i v reakci na emigraci dalších špičkových hráčů, se tehdejší režim uvolil umožnit hráčům, kteří měli patřičný počet reprezentačních startů a věk přes 30 let, odejít do zahraničí legální cestou. Do angažmá ve švýcarském Lausanne tak mohli v roce 1981 zamířit útočníci Bohuslav Ebermann a Jiří Novák, nicméně v přehledu se jejich statistiky neobjevují, protože Lausanne v té době hrálo druhou ligu. V roce 1983 se ve Švýcarsku objevila hned trojice českých hráčů. Zatímco Ivan Hlinka a Milan Kajkl vzali zavděk druholigovým EV Lug, Milan Nový hrál dva roky za Curych SC. Z toho ale jen první sezónu v nejvyšší soutěži, takže vynikající výkon 84 bodů ze sezóny 1984-85 se Novému do přehledu nepočítá. Po zisku titulu mistra světa v roce 1985 odešel do Švýcarska Pavel Richter, kde hrál za Kloten. V následující sezóně je u něj zmínka, že působil v Ambri-Piotta, ale protože chybí přesnější čísla, navíc záhy přestoupil do německého Kaufbeurenu, není toto angažmá v přehledu zmíněno. V roce 1987 nastoupil Libor Havlíček na roční štaci do Curychu SC, ani v jeho případě se nejednalo o angažmá v nejvyšší soutěži.
    Po roce 1989 už to s přestupy do zahraničí bylo podstatně jednodušší, čehož využil v roce 1991 Aleš Polcar, který se po zisku mistrovského titulu s Jihlavou na rok upsal Oltenu. V devadesátých letech našli ve švýcarských klubech vesměs na jednu sezónu angažmá i Petr Rosol (Lugano), Leo Gudas (Biel), Tomáš Jelínek (Curych) a Jiří Kučera (Kloten). V roce 2001 se z NHL do nejlepšího švýcarského klubu HC Davosu vypravil tehdy 25-letý Josef Marha, v klubu letos završil 10. sezónu, během nichž se dočkal několika mistrovských titulů i vítězství na prestižním Spengler Cupu. Ve stejném roce se do alpské země odstěhovali i Tomáš Vlasák a Martin Štěpánek, kteří posílili klub Ambri-Piotta. Řady českých hokejistů ve Švýcarsku se hodně rozšířily v polovině desetiletí, kdy bylo možné do tamních klubů přestupovat i krátce před nebo dokonce v průběhu play-off. V nabízeném přehledu jsou však zahrnuti pouze hráči, kteří zasáhli alespoň do jednoho zápasu v základní části soutěže, výkony v play-off nejsou započítávány.


6.5.2011 -  Nové: zápasy na olympijských hrách a mistrovství světa, ve kterých favorité nevyhráli.
Mezi týmy, které proti sobě nastupují k zápasu, bývá zpravidla jeden z nich označován za favorita. Nejmarkantnější je to asi v zápasech reprezentačních celků, kde je určitá hierarchie podle výkonnosti obecně uznávaná. Mezi nejsilnější hokejové země bezpochyby patří Kanada, Rusko (dříve Sovětský Svaz), Švédsko a Česká republika (dříve Československo). U nich se tak nějak předpokládá, že by v zápasech s týmy nižších hokejových kvalit, zejména v utkání na světových turnajích, měli vítězit. Jsou (téměř) vždy považováni za favority, nebo minimálně do té doby, než předvedou nějaký výsledkový kolaps. Zároveň se dá říci i to, že pokud tyto týmy hrají mezi sebou, tak má reálné šance vyhrávat kdokoliv, nebo jak tomu bylo dříve, rozejít se s remízovým výsledkem. Na základě toho, že v letech 1960 a 1980 dokázaly vyhrát olympijské hry, daly by se k silným týmům (rozuměj favoritům) řadit i Spojené státy americké. Samozřejmě s vážnými výhradami, protože výkonnost amerického reprezentačního týmu byla v období 1961 - 1979 poměrně dost slabá a i po Lake Placid kolísavá, například v roce 1982 Američané sestoupili z elitní kategorie mistrovství světa. Nicméně pro zjednodušení (dobrý jednou - dobrý navždy) nechť do top kategorie patří. O čem není sporu, je fakt, že v roce 1988 si cestu do světové špičky našlo Finsko, v tomto roce uhrálo stříbrné medaile na olympiádě v Calgary. Zatím posledním týmem, který se zasadil o to, že se s ním musí "od teď" počítat, se v roce 2000 stalo Slovensko, protože se tehdy dostalo až do finále mistrovství světa a o dva roky později je i vyhrálo. I Slovensko se dočkalo určitého propadu v kvalitě, ale například výkony na olympijských hrách v letech 2006 i 2010 opravňují k tomu, aby se od jejich týmu očekávaly minimálně úspěchy v zápasech proti slabším týmům.
Do souhrnného souboru byly počínaje rokem 1956 vybrány zápasy, ve kterých favorité naplno neuspěli. Měl-li by se volit "nejvíce nepovedený" zápas desetiletí, tak v šedesátých letech by to zřejmě byla prohra Švédska s NDR z roku 1966, v sedmdesátých letech je to bez dlouhého přemýšlení výsledkový zkrat reprezentace SSSR v zápase s Polskem na mistrovství světa 1976, osmdesátá léta přinesla podobný kousek v podání reprezentace Československa proti Polsku v roce 1986. V devadesátých letech už je to složitější, protože jednak se rozšiřoval počet účastníků top turnajů až na 16 a zároveň se i zvyšovala kvalita výkonů do té doby jasných outsiderů. Ale zřejmě největším překvapením v tomto období byla prohra Ruska se Švýcarskem ve čtvrtfinálové skupině na mistrovství světa v roce 1998, kde sice jistěže švýcarský tým využil výhody domácího prostředí, ale zároveň byl ten rok i nováčkem v elitní skupině MS. No a v uplynulé dekádě pak největší šok vlastním příznivcům připravilo Švédsko v zápase s Běloruskem na olympijském turnaji v roce 2002. Bylo to ve čtvrtfinále, po kterém jak známo neexistuje možnost opravy.
Ještě by bylo možné v souboru překvapivých výsledků hledat turnaj, na kterém se jich zrodilo nejvíc. No zřejmě by toto označení nejlépe příslušelo mistrovství světa v roce 2000 a to zejména "díky" krachu domácí sborné. Bohatý na překvapení byl i šampionát v roce 2010, kde se o ně v dobrém slova smyslu starala zejména reprezentace Dánska.


24.2.2011 -  Nové: nejlepší výkony českých hokejistů v play-off NHL. Ve výběru nejúspěšnějších výkonů českých hráčů v bojích o Stanley Cup je hráč zastoupen pouze tou sezónou, ve které se mu bodově nejvíce dařilo. V případě brankářů je rozhodujícím kritériem počet vyhraných zápasů, kde maximem je číslo 16. Právě této mety dosáhl Dominik Hašek v roce 2002, kdy měl nezpochybnitelný podíl na triumfu detroitských Rudých křídel. Mezi obránci nasbíral nejvíce bodů v jednom ročníku play-off Jaroslav Špaček (14), který v sezóně 2005-2006 výrazně pomohl dotlačit podceňovaný Edmonton až do finále. Mezi útočníky je na první příčce jméno, které asi nikoho nepřekvapí. Jaromír Jágr v sezóně 1991-1992 získal jako hráč Pittsburghu svůj druhý Stanley Cup, jeho příspěvek k celkovému vítězství činilo 24 bodů v 21 zápasech.
    V tomto přehledu se vesměs vyskytují stejní hráči, kteří dokázali hodně bodovat i v základní části soutěže. Přesto se najde výjimka, kterou je Václav Varaďa. V NHL působil 10 sezón, odehrál téměř 500 zápasů a získal dohromady 183 bodů. Jeho důrazná hra měla největší přínos pro tým právě v play-off a v sezóně 1998-1999 se prosazoval i v koncovce, zaznamenal 5 gólů a 4 asistence. Velmi úspěšnou bilanci má Václav Varaďa v národním týmu, účastnil se sice pouze dvou světových šampionátů, z obou si ale přivezl zlaté medaile - viz sestavy České republiky.


21.5.2010 -  Němci na 10. pokus slaví první postup v play-off, a tím pochopitelně i svůj nejlepší výsledek v play-off a poprvé od roku 1953 skončí na mistrovství světa v první čtyřce! Premiéru ve vyřazovacích bojích absolvovali hokejisté Dánska.


9.4.2010 -  V NHL se za celou její historii objevilo téměř 6 600 hráčů a jistě nepřekvapí, že většina z nich se narodila v Kanadě (přes 71 %). V pořadí druhou nejpočetnější národností v NHL jsou Američané, kteří do této soutěže "dodali" 80 brankářů, téměř 300 obránců a přes 500 útočníků. Nicméně i přes tyto nemalé počty si občas americká reprezentace "vypomůže" i hráči, kteří pocházejí odjinud. Při pokusu vybrat nejšikovnější hráče americké hokejové historie byla kritériem jejich nejpovedenější sezóna v NHL, u brankářů pak sezóna, ve které odehráli největší počet zápasů. Kdokoliv může namítnout, že objektivnějším měřítkem kvality brankáře je procentuální úspěšnost, nebo počet vítězných zápasů případně třeba průměrný počet obdržených gólů na zápas. To jistě ano, nicméně počet odchytaných zápasů je jistým vyjádřením toho, jak často dostal brankář důvěru pomoci svým spoluhráčům k dosažení dobrého výsledku. Nové: nejlepší hokejisté USA v NHL.


24.3.2010 -  Nové: Stanley Cup - vybrané sestavy poražených finalistů. Celkem 17 týmů z 30, které v současné době v NHL působí, dokázalo zvítězit ve Stanley Cupu. Kromě nich se dalších 7 týmů dokázalo probojovat až do finále, ale pohár nikdy nevyhrály. Dalo by se říci "stříbrný hattrick" získali v letech 1968 - 1970 hokejisté Saint Louis Blues. Před sezónou 1967/68 se NHL rozrostla o 6 nových klubů, přičemž z původních "Original Six" se utvořila Východní divize, nováčci byli zařazeni do Západní. Ve finále o pohár se pak utkávaly neúspěšnější celky z obou divizí a v prvních třech letech byl na západě nejúspěšnější právě klub ze St. Louis. Všechny tři finálové série prohrál poměrem 0:4 a od té doby se už nikdy tak daleko nedostal. Nejzajímavějšími hráči tehdejší sestavy Blues byli legendární brankáři Jacques Plante a Glenn Hall, kteří získali celkem 10x Vezina Trophy (cena pro nejlepšího brankáře v sezóně), v době konání posledního finále jim však bylo dohromady už téměř 80 roků!
    Další neúspěšné finalisty je třeba hledat v 90. letech, jejich prvním představitelem byli Los Angeles Kings, kteří v roce 1993 nestačili na slavné Montreal Canadiens. Fenomenální Wayne Gretzky sice získal v play-off té sezóny fantastických 40 bodů, proti čemuž ale mohli Canadiens postavit 10 zápasů play-off vyhraných v prodloužení, z toho třikrát ve finále. To se prostě nedalo přetlačit :-)
    Další rok na to už kanadský tým ve finále neuspěl, konkrétně to byl Vancouver Canucks. Finálová série dospěla až do sedmého zápasu, ve kterém nejúspěšnější celek základní části New York Rangers vyhrál a získal pohár znovu po 54 letech. V týmu Canucks byl nejvýraznější postavou Pavel Bure (přezdívaný ruská raketa), v týmu Rangers se však našlo více osobností (pamatujících např. vítěznou éru Edmontonu), zkušenost zvítězila.
    V roce 1996 došlo po dlouhých 70 letech k tomu, že se ve finále sešly dva celky, které je předtím nikdy nehrály - Colorado Avalance a Florida Panthers! Úlohu favorita zvládlo Colorado, které předtím v semifinále vyřadilo největšího aspiranta na trofej (Detroit), vyhrálo 4:0 na zápasy. Pro Panthers už samotná účast ve finále byla obrovským úspěchem, jednalo se v podstatě o "noname" tým, jehož jedinou hvězdou byl brankář John Vanbiesbrouck, držitel Vezina Trophy z roku 1986.
    V roce 1998 se do finále docela nečekaně dostal Washington Capitals, k čemuž mu jistě kromě vlastního výkonu pomohlo i to, že v 1. kole sérií hraných ve Východní konferenci vypadli všichni favorité. Ve finále pak Capitals podlehli obhájci trofeje Detroitu 4:0 na zápasy, za největšího strůjce postupu až do finále by se i tady nechal vybrat brankář - Němec narozený v Jižní Africe Olaf Kölzig, který se největšího individuálního ocenění dočkal v roce 2000, kdy získal Vezina Trophy.
    Rok 1999 to byl souboj týmů natěšených na svůj první triumf, sen v realitu proměnili hráči Dallas Stars, smutnými zůstali hokejisté Buffala Sabres. Za šavle v té době hráli čtyři čeští hokejisté, z nichž nejvíce se tým spoléhal na výkony Dominika Haška, mnohonásobného držitele Vezina Trophy, mimo jiné i z roku 1999. Hašek po zkušenosti z této série dospěl k závěru, že pokud chce někdy Stanley Cup vyhrát, musí přestoupit do silnějšího klubu, což později učinil a vytouženého poháru se dočkal.
    Poslední finálový souboj, který zde bude zmíněn, je z roku 2007. Finálovou zkušenost z roku 2003 dokonale zužitkoval Anaheim, který na druhý pokus pohár získal, když dokázal porazit Ottawu Senators 4:1 na zápasy. Sens v play-off táhla hlavně útočná trojice Daniel Afredsson - Jason Spezza - Dany Heatley, z nichž každý získal 22 bodů. Nicméně na kačery z Anaheimu to nestačilo a Ottawa se tak stala v pořadí třetím kanadským celkem v řadě, který ve finále podlehl americkému (před tím 2004 Calgary a 2006 Edmonton). Tak nakonec to ale není zase tak nepochopitelný neúspěch uvážíme-li, že poměr klubů současné NHL je 24:6 pro Ameriku.


11.2.2010 -  Nové: nejslavnější nositelé čísla dresu v československé a české reprezentaci. "Čísla na dresech se nosí povinně na zadní straně dresu o výšce nejméně 25 cm ke snazší orientaci. Menší čísla na rukávech nejsou pravidly předepsána, ale přesto jsou obvyklá, u čs. reprezentace poprvé na MS 1961 ve Švýcarsku" (tolik citace z Malé encyklopedie ledního hokeje, strana 92). Pokus najít slavného nositele čísla dresu v československém a později v českém reprezentačním týmu se omezil u každé "nominální hodnoty" na tři hokejisty, kteří buď odehráli za národní tým nejvíce zápasů, popřípadě dosáhli největšího úspěchu. V současné době si mohou hokejisté teoreticky vybrat cifru v rozmezí 1 až 99, ale nebylo tomu tak vždy. Hráči v poli si zpravidla museli vystačit s čísly mezi 2 - 16, jednička byla vyhrazena prvnímu brankáři, náhradník měl číslo 17 nebo 18. Číslo 20 jako první v národním týmu nosil obránce František Mašláň a to na olympiádě v roce 1960. Vysvětlení je prosté: ačkoliv na turnaji startovalo 17 hráčů, tak v týmu bylo při první cestě československých hokejistů do Ameriky dvacet hokejistů.
    Číslo 21 si jako první zvolil na mistrovství světa v roce 1967 útočník Jan Havel a nosil ho 3 roky, než jej od něho "přebral" Ivan Hlinka. Dále se možnosti pro výběr čísla rozšířily v roce 1974, a to hned k cifře 26, kterou si tenkrát zvolil Josef Augusta, po něm ji proslavil hlavně Peter Šťastný. Vyšší číslo se v národním týmu objevilo až na mistrovství světa v roce 1982, bylo to 29 a na několik let si jej rezervoval Vincent Lukáč. Číslo 30 nosil jako první na dresu národního celku Československa brankář Jaromír Šindel - na mistrovství světa v roce 1985. K dalšímu "posunu horní hranice" došlo až při Světovém poháru v roce 1996, kdy si hned 8 hráčů (M. Sýkora, J. Beránek, R. Hamrlík, Jágr, Bonk, Martin Straka, P. Nedvěd, Neckář) vybralo dresy s číslem hodně nad 30. Dosud nejvyšší číslo (využité na vrcholném turnaji) - 97 si jako první zvolil Vladimír Růžička při svém comebacku v národním týmu při památných olympijských hrách v Naganu.
    Ať už si hokejista k zápasu přetáhne přes hlavu dres se svým oblíbeným číslem, nebo prostě s nějakým přiděleným, nakonec je podstatná úplně jiná věc: aby po konci utkání na ukazateli skóre svítila u jeho týmu vyšší cifra, než na straně soupeře :-)


30.11.2009 -  Aktualizováno: nejlepší hráči NHL narození v jednotlivých zemích. Protože nejlepší hráči z některých zemí (posuzováno dle jejich nejvydařenější bodové sezóny) hráli výhradně za reprezentační tým jiné země, byl přehled doplněn ještě o další hráče. V Německu narozený Dany Heatley je "dle krve" poloviční Němec a v juniorech dostal i nabídku obléci reprezentační dres svého rodiště, nicméně sám se cítil být po otci více Kanaďanem, takže se rozhodl na mezinárodní scéně bít za javorové listy. Ryzí Němec Walt Tkaczuk za Německo nehrál nikdy (ani za nikoho jiného), takže je v přehledu zmíněn i další v pořadí, Marco Sturm, který za německý tým hrál mnohokrát, např. i na posledních olympijských hrách. Francie nemá v NHL moc početné zastoupení, její nejlepší rodák Paul MacLean hrál na olympiádě v Lake Placid v roce 1980 za Kanadu, dalším úspěšným hráčem v poli byl Phillipe Bozon, v 90. letech opora reprezentačního týmu země galského kohouta. Na Ukrajině se narodilo dost šikovných hokejistů, hodně z nich upřednostnilo možnost zahrát si za Rusko. To není případ Petera Bondry, který se zařadil mezi největší osobnosti slovenského hokeje. Nejvýraznější postavou ukrajinského hokeje v NHL tak je Dmitrij Christič, který byl v roce 1990 mistrem světa s týmem tehdejšího Sovětského Svazu a o více než 10 let později si zahrál za rodnou Ukrajinu jak na olympiádě, tak i na mistrovství světa. Pro zajímavost byli přidáni ještě hráči, kteří se sice narodili v Kanadě, nicméně jejich příjmení ukazuje na italské předky. Jsou to Jim Corsi a Robert Manno, kteří Itálii skutečně i reprezentovali např. při jejím hodně povedeném vystoupení na mistrovství světa v roce 1982, kdy se italský výběr jako nováček v elitní skupině šampionátu udržel, když dokázal remizovat s Kanadou a porazit Američany!


26.11.2009 -  Nové: nejlepší hokejisté Ruska podle jejich nejvydařenější sezóny v NHL. Do zahájení olympijských her ve Vancouveru zbývá už méně než 3 měsíce, k hlavním favoritům hokejové turnaje budou bezesporu patřit Rusové, kteří jsou aktuálně dvojnásobnými mistry světa v řadě. Pohledem do historie zjistíme, že ofenzivními schopnostmi "nejnabitější" sestava Ruska se dala dohromady při příležitosti Světového poháru v roce 1996, kde byla spousta borců, kteří zažili ještě úspěchy sborné komandy SSSR a zároveň se dokázali (minimálně v jedné sezóně) slušně uplatnit v NHL. Zajímavé je, že v reprezentaci Ruska se nezřídka objevují i hokejisté, kteří jsou narození mimo matičku Rus. Nejčastěji na Ukrajině - např. Alexej Žitnik, Sergej Petrenko, Oleg Šargorodskij, Oleg Tverdovskij, Vitalij Višněvskij, Anton But, Alexej Michnov, naposledy Nikolaj Žerděv. V Kazachstánu "přišli na svět" Dmitrij Frolov, Jevgenij Nabokov, Konstantin Barulin, Alexandr Perežogin a Anton Chudobin. V roce 2004 díky volnějším pravidlům Světového poháru mohl za tým nastoupit i Dainus Zubrus, který jinak na soutěžích pořádaných IIHF reprezentoval rodnou Litvu. Rodákem z této pobaltské země je i olympijský vítěz z roku 1992 Darius Kasparaitis, členem stejného týmu byl i Bělorus Sergej Bautin.


13.6.2009 -  Nové: nejúspěšnější brankáři ve Stanley Cupu. Bez dobrého brankáře se nevyhrává, ve Stanley Cupu to platí x-násobně. Pro vítězství v poháru je třeba (od sezóny 1986/87) zvítězit 4 x ve 4 sériích, což dává dohromady 16 vítězných zápasů potřebných k zisku trofeje. V historii je pouze 12 brankářů, kterým se povedlo vyhrát 16 zápasů za jeden ročník play-off (pokud to někdo dokázal vícekrát, je v přehledu sezóna, kdy na počet vítězných zápasů připadl nejmenší počet odehraných utkání). Zajímavostí je, že Edmonton Oilers měli v sezónách 1987/88 a 1989/90 v týmu dva gólmany takovýchto schopností (Grant Fuhr a Bill Ranford), stejně tak Detroit Red Wings v sezónách 1996/97 (Michael Vernon a Chris Osgood) a 2007/08 (Chris Osgood a Dominik Hašek).
    V období 1979/80 až 1985/86 se první kolo hrálo pouze na 3 vítězné zápasy, takže v době vládnutí dynastie New York Islanders si Bill Smith více než 15 vítězství připsat nemohl. V ročnících 1974/75 až 1978/79 se bojů o Stanley Cup účastnilo pouze 12 týmů, přičemž 4 vítězové divizí postupovali rovnou do čtvrtfinále, zbylých 8 týmů hrálo předkolo na dvě vítězství. Do této doby "zasadili" své top výkony Ken Dryden (Montreal) a Bernie Parent (Philadelphia), 12 vítězných zápasů za sezónu znamenalo v jejich případech maximum možného. No a konečně v sezónách 1967/68 až 1973/74 hrálo play-off jen 8 týmů, jednalo se o 3 série po 4 výhrách, z toho období je zaznamenán výkon, kterým pomohl Gerry Cheevers vyhrát pohár pro Boston Bruins.


6.5.2009 -  Doplněno: vybrané sestavy různých reprezentačních celků. Hokejový turnaj na zimních olympijských hrách v roce 1960 ve Squaw Valley uvítal i jeden hodně exotický tým, kterým byla Austrálie. Reprezentanti této země se na turnaji, který byl zároveň i mistrovstvím světa, objevili vůbec poprvé a tak neměli vysoké sportovní ambice. Více než kdo jiný naplnili heslo "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se", jelikož prohráli všechny své zápasy a vždy inkasovali více než 10 gólů. Kromě toho, že tento tým nastupoval v hezkých žlutých dresech, byl pro nás zajímavý i tím, že v něm hráli dva hráči narození v Československu - Ivan Veselý a Zdeněk Tikal. Zdeněk byl bratrem Františka Tikala, který se turnaje též účastnil a jejich setkání po více než 10 letech krásně popsal ve své knize PLNÁ BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO nezapomenutelný Ota Pavel (Pozn. kniha je soubor několika velmi zajímavých sportovních příběhů, určitě stojí za přečtení).
    Letos se Austrálie účastnila šampionátu v divizi I, i přes sestup to byl úspěch, od Squaw Valley nehráli Australané tak "vysoko". Opět byli v týmu hráči z české hokejové školy - Vladan Stránský a Vladimír Rubeš.


3.3.2009 -  Mezinárodní hokejová federace (původně LIGH, dnes IIHF) si už v době svého vzniku dala za cíl pravidelně pořádat turnaje, v nichž by spolu měřily síly jednotlivé národní reprezentační týmy. Tato myšlenka došla poprvé realizace v roce 1910, kdy se uskutečnil první ročník Mistrovství Evropy. Premiérovým vítězem se stali Angličané, v dalším roce se z triumfu radovali hokejisté reprezentující Čechy, tedy národa, který tehdy ještě neměl vlastní samostatný stát - byl součástí Rakousko-Uherska. Češi své prvenství obhájili o rok později dokonce před domácím publikem, leč tento turnaj byl později anulován. V roce 1913 vyhrála Belgie, v roce 1914 opět Češi, konání dalších ročníku přerušila první světová válka. Navázat na přerušenou nit se povedlo až v roce 1921, kdy se ale klání o Mistra starého kontinentu smrsklo do pouhého jednoho zápasu mezi pořádajícím Švédskem a (po válce nově vzniklým) Československem, titul zůstal na severu. Turnaje konané v dalších letech už měly naštěstí bohatší obsazení a na evropský hokejový trůn se postupně kromě předchozích vítězů dostali také Francie, Švýcarsko, Rakousko a Německo.
    V roce 1932 se Mistrovství Evropy hrálo naposledy jako samostatný turnaj, později se už korunovace evropského šampióna uskutečnila výhradně v rámci a na základě výsledků Mistrovství světa, s opravdu drobnou výjimkou v roce 1939, kdy se o tomto "malém" titulu rozhodlo až v dodatečném zápase mezi Švýcarskem a Československem, 3 týdny po světovém šampionátu. Porážka československých hokejistů byla z hlediska smutných událostí naprosté nic proti tomu, co špatného přinesl rok 1939 celému našemu národu. Nejdříve okupace země fašistickými mocnostmi a nedlouho na to druhá světová válka, znamenaly opravdu velmi těžké období pro většinu Evropy a postupně i zbytku světa. V těch dobách pochopitelně nebylo možno ani pomýšlet na nějaká mezinárodní sportovní mistrovství. Až v roce 1947, dva roky po válce, uspořádala mistrovství světa Praha a dočkala se hned dvojího zlata domácích hokejistů. Cesta našich hráčů k premiérovému "světovému" zlatu byla ten rok určitě usnadněna díky neúčasti Kanady, která zpravidla šampionát vyhrávala. Jako to ostatně předvedla i v roce 1948, kdy se do turnajů opět vrátila. Rok na to však dokázali reprezentanti Československa vyhrát oba tituly i přes účast Kanady. Šanci obhájit dosažené sportovní mety nadějný tým už nedostal, zvůle tehdy vládnoucího komunistického režimu poslala hráče do vězení a tím de facto skončila jedna úspěšná éra naší hokejové historie.
    Po dvou letech absence na světových turnajích se začal tvořit tým nový, který na nejvyšší příčky zatím neměl. Zvláště, když se v roce 1954 objevil na scéně nový silný protivník - tým Sovětského Svazu. Hokejisté s nápisem CCCP na hrudi dokázali při své 34. násobné účasti v letech 1954 - 1991 vyhrát titul Mistra Evropy celkem 27x. Pětkrát si v konkurenci hráčů SSSR dokázali na "evropské zlato" sáhnout hokejisté Československa. Že to bylo v letech 1972, 1976 a 1977 (při celkovém prvenství ve světovém šampionátu) nepřekvapuje, ale u dvou triumfů to bylo jinak. V roce 1961 vyhrála mistrovství světa nadlouho naposledy Kanada, druhé místo a titul Mistra Evropy získali naši hráči, Sověti byli až třetí. V roce 1971 se celkovým vítězem šampionátu stali podeváté za sebou hráči SSSR, ale evropské prvenství patřilo (po odečtu 2 výsledků s Američany) nečekaně Československu. U obou vítězství v letech 1961 i 1971 byl v československém týmu pouze jediný hráč - útočník Josef Černý. Škoda, že v atmosféře neúspěchu z bronzového místa na ZOH v Sapporu se na jaře roku 1972 vzdal místa v reprezentaci, přišel tím o svůj jediný možný titul z mistrovství světa. V roce 1991 mělo Mistrovství Evropy derniéru, protože tehdy se konal poslední světový šampionát, kdy se evropské týmy měly šanci utkat mezi sebou navzájem všechny v jedné (základní) skupině.
    Tituly mistrů Evropy z roku 1933, 1948, 1961 nebo 1971 byli hráčům doplněny do statistik nejčastějších reprezentantů i ostatních reprezentantů z MS a ZOH, tedy pouze těm, kterým se nepoštěstilo být v některém z týmů Mistrů světa z let 1947, 1949 nebo 1972.


11.2.2009 -  Nové: nejofenzivnější hráči z NHL v kanadské reprezentaci. Kanada, kde se aktivně hokeji věnuje nejvíce hráčů na světě, snad ani nedovede sestavit slabý reprezentační tým. S jedinou výjimkou se od roku 1972 v jejich výběrech objevuje alespoň jeden hokejista, o kterém se dá říci že, měl alespoň jednu ofenzivně povedenou sezónu v NHL. Výjimka nastala v roce 1995, kdy měla v zámoří NHL díky stávce hráčů poněkud jiný program než obvykle a žádný z jejích hráčů se na světovém šampionátu neobjevil. Nicméně i tato "no name" parta dokázala vybojovat bronzové medaile.
    Velmi silné výběry sestavili Kanaďané vždy, kdy měla NHL před startem nového ročníku ještě volno. To platí jak pro Sérii století, tak i pro každý ročník Kanadského a později Světového poháru. Výjimku z pochopitelných důvodů tvořila jen sestava pro WHA Summit. Samozřejmě, že optimální příležitostí pro sestavení kvalitního týmu vždy bylo krátkodobé přerušení soutěže. To se poprvé stalo v průběhu sezóny 1978-1979 při příležitosti konání Challenge Cupu a ve výběru NHL se sešel rekordní počet hráčů, co si směrem dopředu s pukem rozuměli opravdu hodně - 17, přičemž si Kanaďané pomohli i třemi švédskými hráči, zejména Börje Salmingem. Někteří obránci se ale v průběhu 3 zápasů turnaje ani nedostali do hry. Závěrečné střetnutí o pohár, které vyhrál Sovětský Svaz 6:0, vystavilo zámořskému hokeji věru nepěkné vysvědčení. Další přerušení NHL pro tentokrát dva duely se sovětskými hokejisty, bylo Rendez Vous 1987 hrané v Quebecu při příležitosti konání Světové výstavy. NHL opět využila i jiné než kanadské hráče, např. Američana Chrise Cheliose či Fina Jariho Kurriho.
    S dalším přerušení soutěže počkala NHL více než 10 let, stalo se to z důvodu možnosti startu profesionálů na olympijském turnaji. V roce 1998 se do zamýšleného finále Kanada - USA nedostal ani jeden z favoritů. Vyšlo to až o 4 roky později v Salt Lake City, přičemž se Kanaďanům povedlo ukončit 50-leté čekání na zlaté olympijské medaile. Obhajoba 1. místa se Kanadě v roce 2006 nepovedla, skončila už ve čtvrtfinále, když si ještě předtím stačila na své konto připsat nejpřekvapivější výsledek turnaje v podobě prohry se Švýcarskem v základní skupině. Co se týká kanadských sestav pro světové šampionáty, tak zejména v osmdesátých letech bývaly plné zajímavých jmen. Asi nejsilnější výběr sestavila Kanada v roce 1982, kdy si poprvé a naposledy zahrál na světovém šampionátu sám legendární Wayne Gretzky a Kanadě tehdy jen těsně unikly stříbrné medaile (poslední zápas turnaje přinesl překvapivou remízu ČSSR - SSSR 0:0). Pro zajímavost: v roce 1983 se v sestavě Kanady pro mistrovství světa objevil i původem český rodák obránce Richard Lanz.


10.2.2009 -  Nové: nejofenzivnější hráči z NHL v americké reprezentaci. Američané na turnajích mistrovství světa už několik desítek let nepatří zrovna k medailovým favoritům. Pro jejich výběry asi více než pro koho jiného platí jedno: čas od času jsou schopni porazit každého, ale také s kýmkoliv prohrát. Nakonec 12. místo z MS 1998 a 13. místo z MS 2003 jsou toho jasným důkazem. V devadesátých letech ale Američanům dozrála generace hokejistů, kteří se dokázali prát i o nejvyšší příčky. Doba "obrození" amerického hokeje začala účastí ve finále Kanadského poháru v roce 1991, vrcholem bylo vítězství na Světovém poháru v roce 1996. Patří sem samozřejmě i zklamání ze čtvrtfinálového vyřazení na olympiádě v Naganu v roce 1998 a tato úspěšná éra skončila ve finále olympiády v roce 2002 v Salt Lake City, kde Američané (i přes vedení v zápase) už svému kanadskému soupeři obrazně "nestačili s dechem". V období let 1984 - 2006 se celkem 10x v amerických výběrech objevil obránce Chris Chelios, byl pochopitelně i u těch největších úspěchů. V současné době, ve věku 47 let je stále členem týmu Detroit Red Wings a "kroutí" si v NHL svou už 25 sezónu. Neuvěřitelné!


28.11.2008 -  Změna ohledně zápasu české reprezentace proti DEL ALL STARS týmu, který se hrál v sezóně 1994-1995. Autor těchto stránek jej dlouho řadil mezi oficiální zápasy českého národního týmu, mimo jiné hlavně proto, že hráčům nastoupivším v tomto zápase se start a góly počítaly do jejich osobních statistik. Nedávno vyšlá kniha "100 LET ČESKÉHO HOKEJE" tento zápas mezi oficiální nezahrnuje a co je podstatné, ani zúčastněným hráčům tento zápas "nepřipočítává" k ostatním nezpochybnitelným startům za reprezentaci. Budiž to argumentem pro změnu, která byla provedena jak v archivu reprezentačních zápasů, tak i ve všech souvisejících statistikách. Pro pamětníky bychom mohli statut tohoto zápasu přirovnat k utkání proti Kanadě na Ceně Izvestijí v prosinci roku 1978.


29.8.2008 -  Nové: nejúspěšnější sestavy Kazachstánu, Běloruska a Ukrajiny. Někteří reprezentanti, kteří byli i u největšího hokejového úspěchu své země, se představili i v naší hokejové extralize. Kazach Vladimir Antipin si zahrál v hlavním turnaji v Naganu, sezónu předtím oblékal dres Českých Budějovic. Dvojice z Běloruska Oleg Romanov a Vadim Bekbulatov působila v Litvínově a Oleg Antoněnko ve Vsetíně ještě předtím, než pomohli národnímu týmu k největšímu úspěchu na olympijských hrách v Salt Lake City. Na tomto turnaji se zviditelnil i brankář Andrej Mezin natolik, že mu angažmá dva roky nato nabídli v Českých Budějovicích. Posledním, koho v souvislosti s českou extraligou a reprezentací zmíníme, je Bogdan Savenko. Zahrál si za Opavu a rok poté za Havířov, lepších výsledků se však dočkal až s týmem Ukrajiny, s nímž se mu na mistrovství světa v roce 2002 málem podařilo postoupit do play-off.


9.6.2008 -  Upraveno: účastníci mistrovstí světa - týmy bez medailového umístění. V období let 1951 - 1959 se v některých ročnících mistrovství světa hrálo tím způsobem, že slabší týmy byly dle výkonnosti rovnou zařazeny do druhé skupiny, kde hrály o další umístění v rámci světového šampionátu. Tyto turnaje se hrály ve stejné době i ve stejné zemi jako hlavní turnaje mistrovství světa, nazývaly se buď Evropské kritérium, nebo Juniorský turnaj.
    Poprvé se tak stalo v roce 1951 v Paříži, kde 7 týmů (Kanada, Švédsko, Švýcarsko, Norsko, Velká Británie, USA a Finsko) hrály hlavní turnaj, zbylých 6 (Itálie, Francie, Nizozemsko, Rakouska, Belgie a Jugoslávie) se spolu utkalo ve druhé skupině.
    V roce 1952 se konaly zimní olympijské hry v Norsku, kde hrála Kanada, USA, Švédsko, Československo, Švýcarsko, Polsko, Finsko, SRN a Norsko. O měsíc později si v belgickém Lutychu daly dostaveníčko týmy, na které se nedostalo: Velká Británie, Rakousko, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Francie.
    Rok 1953, kdy se šampionát konal ve Švýcarsku, se obzvláště "povedl". Z druhé strany oceánu nepřijeli Kanaďané ani Američané, účast odřekli také Finsko, Norsko a Polsko, a když i činovníci sovětského hokeje avizovaný vstup svého týmu na světovou scénu o rok odložili, hlavní turnaj odstartoval pouze se čtveřicí Československo, Švédsko, SRN a Švýcarsko. Poté, co naši hokejisté odstoupili z turnaje pro státní smutek, si tato trojice mezi sebou rozdělila kompletní sady medailí. Turnaje týmů "druhého sledu" se účastnilo 6 celků (Itálie, Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko, Francie a B-tým Švýcarska).
    Podle výkonnosti se celky rozdělili i při mistrovství světa v roce 1955 v Německu, hlavní skupinu o 9 týmech utvořila Kanada, SSSR, Československo, USA, Švédsko, SRN, Polsko, Švýcarsko a Finsko, v B-skupině se představila šestice Itálie, Rakousko, Nizozemsko, Jugoslávie, Belgie a B-tým SRN.
    Rok 1956 to byla z hlediska hokeje hlavně olympiáda v Itálii, kde startovaly týmy SSSR, USA, Kanada, Švédsko, Československo, SRN, Itálie, Polsko, Švýcarsko a Rakousko. Tým NDR neuspěl v kvalifikaci proti svému západnímu sousedovi, o umístění na mistrovství světa si zahrál v březnu v Berlíně, kam za ním přijeli ještě Norsko a Belgie.
    Naposledy se reprezentační výběry před zavedením oficiálních výkonnostních skupin dělili v roce 1959 na šampionátu u nás. Hlavního turnaje se účastnili Kanada, SSSR, Československo, USA, Švédsko, Finsko, SRN, Norsko, NDR, Itálie, Polsko a Švýcarsko. Evropské kritérium hrálo Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a junioři Československa.
    Doposud se zde týmům účastnícím se Evropských kritérií v letech 1951, 1953, 1955 a 1959 počítaly tyto starty tak, jako kdyby se jednalo o účast v elitní skupině mistrovství světa (protože k oficiálnímu rozdělení týmů do výkonnostních skupin došlo až od roku 1961). Asi to tak nebylo správné a došlo tedy ke korekci. Jinak velmi precizně zpracované stánky k mistrovstvím světa jsou na adrese http://www.sweb.cz/avlh.


20.5.2008 -  Mezinárodní hokejová federace (vystupující pod zkratkou IIHF, původně LIGH) byla založena 15. - 16. května 1908 v Paříži a letos tedy oslavila 100 let své existence. Za tu dobu uspořádala 72 turnajů mistrovství světa (v případě prvního turnaje na olympijských hrách 1920 mu byl status mistrovství světa přiznán dodatečně v roce 1982). Letošní výhra Ruska znamená, že přesně 1/3 šampionátů vyhrála sovětská resp. ruská "sborná", další 1/3 triumfů vybojovala Kanada a zbývající "porci" 24 zlatých medailí si "rozdělily" ostatní týmy - Česko (11), Švédsko (8), Spojené státy americké (2) a Finsko, Slovensko a Velká Británie (1) - viz účastníci MS - medailisté. Posledních 17 let se o medailích rozhoduje v play-off a v nich je bilance účasti a úspěchů ve finále následují: Kanada 8x (5+3), Švédsko 8x (3+5), Finsko 7x (1+6), Česko 6x (5+1), Rusko 3x (2+1) a Slovensko 2x (1+1).


19.3.2008 -  Doplněno: nejlepší výkony československých hráčů na velkých světových turnajích. Sledované období 1973 - 1992 bylo rozšířeno o mistrovství světa 1972. Hrálo se v Praze a Československo po 23 letech získalo zlaté medaile. Byl to poslední turnaj, který s národním týmem absolvovali Vladimír Bednář, Rudolf Tajcnár a Július Haas. Tito hráči (resp. jejich výkony) jsou nově zařazeni do výše uvedeného souhrnu, který čítá 145 jmen a více do historie se už rozšiřovat nebude.


12.2.2008 -  Nové: brankáři NHL s nejvíce odchytanými zápasy za sezónu. Zatím 25 brankářům se v NHL povedlo nastoupit v jedné sezóně do více než 70 zápasů základní části. Většina (16) z nich se narodila v Kanadě, ale "výdrž v bráně" předvedli také zástupci z ostatních zemí - ze Spojených států amerických, Česka, Finska, Švédska, Ruska, Lotyšska a Jižní Afriky (či chcete-li z Německa). V tomto výčtu chybí možná trochu překvapivě hráč s nejvíce odchytanými zápasy v NHL - Patrick Roy (1029 celkem), který má na svém kontě "pouze" jedenáct 60-zápasových a sedm 40-zápasových sezón. Ani druhý v historických tabulkách Terry Sawchuk zde nefiguruje, protože v dobách jeho největší slávy (Original Six) byl maximální počet zápasů v sezóně 70, čehož ovšem třikrát dosáhl! Z tohoto období je také výkon brankáře, který nevynechal jediné utkání v sezóně dokonce šestkrát za sebou a šňůra jeho zápasů narostla na neskutečných 502 mačů v řadě! Tímto borcem byl Glenn Hall. Naopak hráčem, který ze zde uvedených strávil v NHL nejméně času, je Jim Carey. Zazářil pouze v sezóně 1995-1996, kdy přerušil nadvládu Dominika Haška ve sbírání Vezina Trophy. V průběhu další sezóny byl vyměněn do jiného týmu a v roce 1999 v NHL skončil. V pouhých 25 letech a se 172 odchytanými zápasy.


31.12.2007 -  Hokejisté Pardubic si letošní sezónu zpestřili účastí na Spenglerově poháru, ovšem před 30 lety, to měli jejich předchůdci ještě fajnovější příležitost se podívat s hokejem do světa. Na přelomu prosince a ledna v sezóně 1977-1978 se k přátelským zápasům za oceán vypravily kluby Pardubic a Kladna, aby tam odehrály každý po čtyřech zápasech proti klubům NHL! Pardubice z tohoto "výletu" vyšly výsledkově o poznání hůře než kladenští, nicméně jedenkrát se z výhry radovat mohly. Zrovna na Silvestra porazili tehdy nejslabší klub NHL Minnesotu North Stars 4:2, když jim k tomu gólově pomohli i útočník Josef Augusta a obránce Jiří Bubla, kteří posílili tehdejší Teslu pouze pro toto zámořské turné. Kladno dokázalo proti týmům NHL uhrát pomyslných 5 bodů z 8 možných, když nejlepší vystoupení předvedli jeho hráči v Torontu. Vyhráli 8:5 a po dvou gólech zaznamenali "vypůjčení" Jaroslav Pouzar a Peter Šťastný, jinak hráči Motoru České Budějovice resp. Slovanu Bratislava. Později si oba zahráli přímo v NHL, Jaroslav za Edmonton a Peter nejvíce za Quebec. K připomenutí: NHL vs. české kluby.


16.11.2007 -  Nové: Vítězové Stanley Cupu, kteří se narodili v Evropě. Pro naprostou většinu fanoušků hokeje na americkém kontinentě je zisk Stanley Cupu vůbec tím nejcennějším, čeho lze v tomto sportu dosáhnout. Hráči vítězných týmů mají kromě okamžité slávy ještě právo na zvláštní poctu - jejich jméno je následně vyryto přímo na pohár sira Stanleyho na paměť budoucím generacím. Ale pozor, ne všichni, kteří s týmem prošli strastiplnou cestu přes play-off, jsou nakonec na poháru zvěčněni! Největší zastoupení mají samozřejmě hráči z Kanady a Spojených států amerických, ale nezanedbatelný počet hráčů, kteří se mohli z této vysoce ceněné trofeje radovat, spatřil poprvé světlo světa na "starém" kontinentě.
    Pátrání po tom, kdo byl vlastně vůbec prvním hráčem z Evropy, který triumfoval ve finále Stanley Cupu, nabralo nový směr ve chvíli, kdy přišel nápad ověřit i hráče, kteří by mohli mít v Kanadě a v Americe nejmenší potíže s domluvou, tj. rodáky z britských ostrovů. A ukázalo se, že v době před skončením druhé světové války bylo těchto hráčů nejméně 8, přičemž tím prvním, alespoň dle zjištěných údajů, byl v roce 1926 obránce Dunc Munro, rodák ze skotského Moray, který se mohl radovat z výhry dnes už neexistujícího klubu Montreal Maroons. Na zajímavé jméno člověk přišel i v letech 1934 a 1938. Ač se to může zdát nepravděpodobné, tak Johnny Gottselig se narodil v roce 1905 v Oděse, která byla tehdy zřejmě částí ruského carství, dnes patří toto město bezpečně Ukrajině. Při druhém výhře Chicaga byl dokonce kapitánem mužstva.
    Prvním hráčem, který vyhrál Stanley Cup a fanouškům v našich krajích by snad mohl být alespoň trochu známý, byl v roce 1961 Stan Mikita. Narodil se v květnu roku 1940 ve slovenském vesničce Sokolče jako Stanislav Gvoth. V osmi letech ho rodiče poslali ke strýci do Kanady, kde přijal jméno Mikita a začal se tam učit hrát hokej. Šlo mu to tak dobře, že se prosadil až do NHL, kterou vydržel hrát 22 sezón, všechny absolvoval v dresu "Černých jestřábů" z Chicaga. Kromě hokejové dlouhověkosti, vynikající produktivity (1467 bodů v 1394 zápasech, 4x získal Art Ross Trophy) a ocenění herních kvalit (2x Hart Trophy a 2x Lady Byng Trophy) se mu připisuje ještě jedna zásluha - společně s Bobby Hullem se postarali o nový způsob úpravy hokejky: tehdy rovné čepele holí si začali ohýbat, protože zjistili, že puk vystřelený touto holí získává rotaci a faleš a je tím pádem pro brankáře hůře lapitelný. Možná, že (i když se obecně těmto dvěma borcům vynález zahnuté hokejky připisuje) nebyli úplně prvními, kdo začali takto upravené hole používat, ale rozhodně díky těmto dvěma hráčům se ohýbání konců čepelí holí rozšířilo po celém hokejovém světě.
    Čekání na dalšího vítěze Stanley Cupu z Evropy trvalo do roku 1970, kdy se s Bostonem Bruins takto prosadil i rodilý Angličan Ken Hodge, radost z vítězství si navíc zopakoval i o dva roky později. S rokem 1970 je spojená i určitá kuriozita - na pohár se mezi "vítězné medvědy" dostal i na území dnešního Srbska narozený Ivan Boldirev, ačkoliv předtím nesehrál ani jeden zápas v NHL či v play-off. Byl ovšem, jak se říká, ve správnou chvíli na správném místě.
    Téměř celou hráčskou generaci pak trvalo, než se dočkali další Evropané. S nástupem "vládnoucí dynastie" New York Islanders už od té doby s výjimkou roku 1993 (a samozřejmě neuskutečněného ročníku 2004/2005) byli v kádru vítězného týmu alespoň dva zástupci některé evropské hokejové školy. Tuto vlnu odstartovali hráči ze Švédska, když při prvním triumfu Islanders v roce 1980 už v týmu působili Anders Kallur, Bob Nyström a Stefan Persson, v roce 1982 k nim přibyl Tomas Jonsson a o rok později byl u výhry i Mats Hallin. Poté přišla éra Edmontonu Oilers, což byla parta kolem famózního Wayna Gretzkyho a s ní vítězné prsteny pro Finsko, které v týmu zastupovali Jarri Kurri a Esa Tikkanen a pro (tehdy ještě společné) Československo, které takto proslavil Jaroslav Pouzar.
    Po roce 1990 začalo do NHL přicházet poměrně hodně hráčů i z východní Evropy, takže bylo jen otázkou času, kdy na poháru přibudou i jména v originále psané azbukou. Teoreticky tím prvním mohl být už v roce 1993 při výhře Montrealu Canadiens útočník Oleg Petrov, leč účast v 9 zápasech základní části a jedno vystoupení v play-off na "věčnou slávu" nestačila. Lesk sovětské, potažmo ruské hokejové školy, vysvitl až o rok později - po předlouhých 54 letech pomohli dojít klubu New York Rangers až na nejvyšší stupínek hned čtyři Rusové - Alexandr Karpovcev, Alexej Kovaljov, Sergej Němčinov a Sergej Zubov.
    Rok 1996 a s ním premiérový zisk Stanley Cupu pro Colorado Avalanche znamenal mimo jiné i to, že se mezi vítězi objevili i zástupci ne zrovna hokejových velmocí. Svůj nesporný podíl na výhře měli tehdy i Lotyš Sandis Ozolinš a Němec Uwe Krupp (ten byl dokonce autorem vítězného gólu celé finálové série). Před Kruppem však získal pohár už v roce 1991 jiný hráč narozený v Německu - útočník Randy Gilhen jako hráč Pittsburghu Penguins. V roce 2000 se při zisku celkově druhého poháru pro New Jersey Devils mohl radovat také "muž pro špinavou práci" Polák Krzysztof Oliwa. V play-off sice neodehrál ani minutu, ale 69 zápasů základní části a hlavně 184 trestných minut bylo dostatečným důkazem toho, že tento chlapík je pro svůj tým ochoten doslova cedit krev. Samozřejmě, raději tu cizí :-)
    Rok 2001 to byl druhý triumf ve Stanley Cupu pro Colorado Avalanche a s ním i první zástupce Švýcarska mezi slavícím kolektivem. Co na tom, že David Aebischer se z pozice druhého brankáře dostal do hry na jedinou minutu. Byl zkrátka první mezi svými, to už mu nikdo nevezme. Celkem dlouho čekali na někoho, kdo by přivezl slavný pohár do rodné vlasti Slováci (přeci jenom Stan Mikita je hokejovou veřejností asi více považován za Kanaďana). Přání jim v roce 2003 splnil Jiří Bicek, který měl své místo v sestavě New Jersey Devils.


25.10.2007 -  Doplněno: nejofenzivnější hráči NHL podle nejlepší sezóny v bodování. Fenomenální útočník Gordie Howe (řečený též "Mr. Hockey") dokázal za svoji dlouhou kariéru v NHL nasbírat úctyhodných 1850 bodů, což ho momentálně (a zřejmě nadlouho, ne-li navěky) řadí na 3. místo historických tabulek nejvíce bodujících hráčů. Jistě i díky tomu, že se ve své kariéře stal 6x držitelem Art Ross Trophy určené pro vítěze kanadského bodování v základní části sezóny. Žel v době jeho největší slávy se v základní části soutěže utkávalo pouze 6 týmu a hrávalo se (oproti dnešním 82 zápasům) pouze 70 zápasů, takže jen přiblížit se na konci sezóny 100 bodům už byl úspěch, přes tuto hranici do roku 1968 nedokázal jít nikdo. Až rozšíření soutěže na 12 týmů a s tím související nárůst počtu utkání pro každý klub a jistě i částečné "zředění kvality" pomohlo lídrům soutěže produktivity dosáhnout vyšších met. V sezóně 1968-1969 konečně poprvé "stovka" padla, dostali se přes ni hned tři hráči. Vyhrál bostonský Phil Esposito se 126 body, druhé místo bral za 107 bodů chicagský "sniper" Bobby Hull a posledním borcem, který potřeboval na vyjádření své produktivity třířádové číslo byl se 103 body detroitský tahoun Gordie Howe. A to mu tehdy bylo už 41 let!


3.10.2007 -  Nové: česká reprezentace - střelci gólů v play-off. V dosud 20 odehraných sériích play-off na vrcholných turnajích (je pravda, že někdy se jednalo pouze o prohraný čtvrtfinálový zápas) zaznamenala česká reprezentace 145 vstřelených gólů. Z obránců do tohoto součtu nejvíce přispěl Marek Židlický se 3 přesnými zásahy, z útočníků se nejčastěji prosadil Robert Reichel, který za český národní tým skóroval v play-off 8 krát. Hráčem, který se nejvíckrát zapsal do střelecké listiny ve finálových zápasech, je útočník Martin Procházka, který dosáhl "finálového" gólu v zápasech na světových šampionátech v letech 1996, 2000 a 2001.



Home page: >> Milanovo hokejové stránky <<