hokejové foto
Krátké komentáře k jednotlivým sezónám


Období 1971 - 1980:

      Začněme připomínkou Mistrovství světa v roce 1971. Ve světovém hokeji to byla doba tuhé nadvlády reprezentantů země s písmeny CCCP na dresu, vždyť od roku 1963 neznaly turnaje mistrovství světa ani zimních olympijských her jiného vítěze. Triumfu na světovém šampionátu se sovětští hokejisté dočkali i v roce 1971, avšak nikoliv absolutního. Kromě sady medailí z mistrovství světa se rozdávala ještě druhá, která zohledňovala pouze výsledky v rámci turnaje o mistra Evropy. Do této tabulky se týmům počítaly všechny výsledky šampionátu, kromě zápasů proti celku Spojených států amerických, kterého se pochopitelně mistrovství Evropy týkat nemohlo. Právě prohra s Američany odstartovala vystoupení československého týmu na turnaji. Když po ní následovala i prohra se Švédskem, mnozí fandové i kritici naší reprezentace nad týmem "zlomili hůl". Nicméně, tým se nepoložil a v dalším průběhu turnaje ztratil už pouze jeden bod, což mu v souhrnu vyneslo stříbrnou medaili z mistrovství světa a hlavně zlatou medaili z mistrovství Evropy! Tu si československý tým zajistil hlavně díky výhře v odvetném zápase nad hokejisty Sovětského Svazu, které dokázal porazit 5:2! Střelcem vítězného gólu týmu, který se nakonec vracel do vlasti vřele vítán, byl obránce Josef Horešovský.

      Hokejová sezóna 1971-1972 byla proti všem předchozím v něčem výjimečná - přinesla totiž dva vrcholné turnaje. Nejdříve to byly zimní olympijské hry v japonském Sapporu, kde se z třetí olympijské zlaté medaile v řadě radovali hokejisté Sovětského Svazu, druhé místo obsadili Američané a bronzové medaile získali hokejisté Československa. Praxe předchozích sezón byla taková, že pořadí na olympijském turnaji zároveň určovalo i pořadí v mistrovství světa pro tu kterou sezónu. Tentokrát ale došlo ke změně - Mistrovství světa v olympijské sezóně bylo poprvé samostatným turnajem. Jeho pořadatelem bylo Československo a hostitelským městem Praha. Mistrovský turnaj se tak v našem hlavním městě konal po celkem dlouhým 13 letech, dílem i díky tomu, že realizaci již přiděleného pořadatelství na rok 1969 zhatila intervence zahraničních armád v srpnu 1968.
      V roce 1972 se elitní skupiny "A" mistrovství světa účastnilo pouze 6 týmů, jelikož Kanada od roku 1970 světové turnaje bojkotovala a tak původní počet, který byl většinou 8 účastníků, byl takto redukován. Prvním soupeřem našeho týmu bylo Švýcarsko, které se v elitní skupině objevilo po osmi letech a odneslo si debakl 19:1 (mimochodem od té doby už reprezentace Československa ani samostatné České republiky vyšší výhru nezaznamenala). Po zvládnutých duelech se Švédskem a Spolkovou republikou Německo přišel zápas se Sovětským Svazem, který skončil remízou. Domácí tým pak zvládl i duel s Finskem, po němž následovaly odvety se stejnými soupeři. Po osmi odehraných zápasech přišel rozhodující duel s reprezentací sovětské sborné. Oba týmy měly na kontě 15 bodů a v cestě k 1. místu bylo potřeba nad favoritem zvítězit. Toto se nakonec po výsledku 3:2 podařilo, když rozhodující branku vstřelil Jaroslav Holík. Závěrečnou tečku obstarala výhra nad Finskem a Mistrovství světa v roce 1972 se tak mohlo zapsat zlatým písmem do historie našeho ledního hokeje. Povedlo se tak pro Československo po 23 letech opět získat titul mistra světa a zároveň ukončit nepřetržitou devítiletou nadvládu Sovětského Svazu nad ostatními hokejovými zeměmi. A zmiňovaný zápas, který skončil 3:2, lze dost možná brát i jako vůbec nejcennější výhru, jaké kdy hokejisté Československa dosáhli.

      Mistrovství světa v roce 1973. Rok po světovém šampionátu v roce 1972 se československá hokejová reprezentace vypravila za obhajobou triumfu do metropole tehdejšího Sovětského Svazu do Moskvy. Systém turnaje byl stejný jako před rokem, tj. šest týmů (Kanada stále zůstávala dobrovolně stranou) se utkalo každý s každým dvakrát. Československo na úvod turnaj dvouciferně deklasovalo Polsko, ale pak přišla prohra se Švédskem. Přes povinnou výhru nad Spolkovou republikou Německo přišlo střetnutí s domácí sbornou, která byla nakonec v zápase střelecky o gól úspěšnější. První polovinu turnaje uzavřela pro československé hokejisty výhra nad Finskem 4:2, dvěma góly k ní přispěl Bohuslav Šťastný. V odvetách byla sice bilance týmu o něco lepší, přesněji o bod za remízu se Švédskem, nicméně druhá prohra s hokejisty pořadatelské země znamenala v konečném účtování až bronzovou medaili.

      Mistrovství světa v roce 1974. Sezóna 1973-1974 měla vrchol na světovém šampionátu, který poprvé hostila finská metropole Helsinky. Československá výprava jela na turnaj s cílem odčinit 3. místo z minulého roku, které bylo v té době považováno spíše za neúspěch. Systém mistrovství se neměnil, dokonce i sled soupeřů byl stejný, s tím rozdílem, že německý hokej tentokrát reprezentovali hráči země východní, dle názvu demokratické republiky. Pohodová výhra na úvod, úspěch v druhém zápase proti Švédsku a vítězství nad Němci, to byla bilance úvodních tří duelů. Pak přišel zápas se sovětskými hokejisty a s ním i tak dobrý výsledek, jako nikdy předtím, ani nikdy potom. Na výhře v poměru 7:2 se každý dvěma góly podíleli Vladimír Martinec a Ivan Hlinka. Optimismus byl ovšem zchlazen hned v příštím zápase s Finskem, a to po prohře 2:5. Odhalený dopink finského brankáře však nakonec znamenal, že utkání bylo kontumováno 5:0 v náš prospěch a že "před obrátkou" byli českoslovenští hokejisté v čele tabulky bez ztráty bodu! A ještě jeden fakt přinesla první polovina turnaje, a to že Finové nebyli jedinými přistiženými hříšníky - i Švédové přišli "díky" nedovolenému povzbudivému prostředku ve vzorku hráče Nilssona o výhru nad Polskem.
      Druhá část už československým hokejistům tolik nevyšla. Po opětovném úspěchu s Polskem se šňůra vítězství přetrhla v zápase se Švédskem, když jejich brankář uhájil čisté konto. Německá demokratická republika nebyla vážným soupeřem ani v druhém zápase, což se ale nedá říci o Sovětském Svazu, který náš tým přehrál tvrdou až nečistou hrou (tři českoslovenští hokejisté utrpěli zranění v obličeji). Poslední zápas, kdy už měl tým jistý zisk stříbrné medaile, znamenal opět prohru s Finskem, tentokrát už výsledek na ledě zůstal v platnosti i po dopinkových testech.

      Mistrovství světa v roce 1975. Sezóna 1974-1975 se do historie československého hokeje zapsala mimo jiné tím, že reprezentace sehrála největší počet zápasů v rámci jednoho turnaje. Jednalo se o Cenu Izvestijí, kdy účastníci Sovětský Svaz, Československo, Švédsko a Finsko hráli proti sobě třikrát doma i třikrát venku, což v celkovém součtu dalo 18 utkání pro každého! Vítězství v turnaji si připsali českoslovenští hokejisté a to je před startem šampionátu v Německu stavělo do role mírných favoritů na zisk zlatých medailí.
      Úvodní polovina šampionátu se odehrávala v Mnichově. První tři zápasy dopadly pro náš tým dobře, i když v zápase s Američany náš soupeř třikrát vedl o gól. Se Sovětským Svazem úvodní přesná trefa na vítězství nestačila, v posledním zápase v Mnichově tým nezaváhal a před odvetnou částí turnaje, která se konala v Düsseldorfu, měl na kontě 8 bodů. Třemi výhrami jejich počet navýšil na 14, přičemž v nejlepší formě zastihl tým zápas se Švédskem, který skončil výhrou 7:0 (vůbec rekordní proti tomuto soupeři na velkém turnaji), když střelcem vítězného gólu byl Bohuslav Ebermann. V rozhodujícím zápase o zlato však Československo ani napodruhé Sovětský Svaz nepřehrálo, takže skončilo na druhém místě před bronzovým Švédskem.

      Sezóna 1975-1976 měla první vrchol na zimních olympijských hrách v rakouském Innsbrucku. Konkurence na turnaji byla tentokrát slabší, protože kromě "trvalé" neúčasti Kanady se na hry nepřihlásilo ani Švédsko. Hokejový rok 1976 měl totiž tři vrcholy - olympiádu, mistrovství světa a premiérově Kanadský pohár a Švédi se zkrátka rozhodli jednu z těchto akcí vynechat. Českoslovenští hokejisté tedy, povzbuzeni loňským triumfem v Ceně Izvestijí, se chtěli pokusit o zisk zlaté medaile, ale víc než se soupeři museli bojovat s epidemií chřipky, která propukla v olympijské vesnici a ani československý hokejový tým nevynechala. Třeba do zápasu s Polskem bylo schopno zasáhnout do hry v poli jen třináct hráčů. Zápas sice skončil na ledě výhrou 7:1, ale protože František Pospíšil, který byl vybrán na antidopingovou zkoušku, použil lék proti kašli, který měli pořadatelé her zařazený mezi zakázanými povzbudivými prostředky, výsledek byl kontumován 0:1 v náš neprospěch. Přesto i před posledním zápasem žila naděje na zlato, ale nemocí vyčerpaný tým vedení v duelu se Sovětským Svazem neudržel a za prohru o gól bral stříbrnou medaili.
      Za necelé dva měsíce byla příležitost k odvetě. Tým si udržel sportovní formu a zdravě nabuzen pocitem křivdy a s chutí dokázat, že na sovětské hokejisty má, se vypravil na mistrovství světa. Proti olympiádě se v sestavě objevil po letech i brankář Vlado Dzurilla, v obraně přibyl František Kaberle a v útoku Augustu s Ebermannem vystřídali František Černík a sourozenci Marián a Peter Šťastný. Hned první den turnaje přinesl výsledkovou bombu - Sovětský Svaz začal šokující prohrou s domácím Polskem v poměru 4:6! Českoslovenští hokejisté naproti tomu nezaváhali ani v jednom zápase základní skupiny a ve finálové ztratili pouze jeden bod za remízu v posledním zápase se SSSR. V základní skupině tohoto soupeře přehráli 3:2, když rozhodující gól vstřelil Ivan Hlinka. Československu se tak dokonale vydařila odveta za olympiádu z Innsbrucku.

      Sezóna 1976-1977 měla ostrý start - čtyři nejlepší evropské týmy byly pozvány do Ameriky, aby se v konkurenci domácí Kanady a Spojených států amerických utkaly v turnaji, který dostal jméno Kanadský pohár (pořadatelé měli snahu, aby se turnaj jmenoval Světový, k tomu však došlo až o 20 let později). Kanada tímto jednak vystoupila z mezinárodní izolace, ale hlavně všechny týmy se mohly představit v nejsilnějším složení. V dresu s javorovým listem se tak představil výkvět NHL, Američané využili hlavně hráčů z tehdy konkurenční WHA, také Švédové a Finové svůj tým posílili o hráče vydělávající si toho času v zámoří. V Československu dozrála v polovině 70. let velmi silná hráčská generace a právě na prvním ročníku Kanadského poháru se její reprezentační tým sešel ve své určitě nejsilnější sestavě v celé historii vůbec. Systém turnaje byl následující: nejdříve se týmy měly utkat každý s každým, první dva týmy tabulky postoupily do finále hraného na dva vítězné zápasy. Československo vstoupilo do turnaje výhrou nad Sovětským Svazem. Naším nejpovedenějším duelem v celém turnaji byl zápas proti Kanadě v základní skupině. Brankář Vladimír Dzurilla naprosto fantasticky pochytal všechny šance Kanaďanů, a když v poslední třetině necelých 5 minut před koncem zápasu dokázal Milan Nový vstřelit gól, radovalo se Československo z výhry 1:0! Tento Nového gól může být snad právem označován za nejslavnější, jakého kdy někdo v československém dresu dosáhl. Rozhodl totiž o porážce týmu, který před turnajem o své nadřazenosti nad ostatními vůbec nepochyboval a jejich trenér o Československu prohlásil něco v tom smyslu, že jsou na něm zajímavé jen jeho dresy. Oba týmy se spolu nakonec utkaly i ve finále, ve kterém zvítězili domácí 2:0, když druhý duel přinesl rozhodnutí až v prodloužení.
      Mistrovství světa v roce 1977 hostila Vídeň. Návratem Kanady sice vzrostla konkurence, nicméně dlužno podotknout, že jejich výběr měl k tomu ze začátku sezóny notně daleko. Co mu chybělo v kvalitě hry, nahrazoval hrubostí, což nesvědčilo zejména našemu týmu. Systém turnaje byl stejný jako vloni. Nejdříve hrálo 8 týmů každý s každým, 4 nejlepší postoupili do finále, přičemž body získané v základní skupině se počítaly i nadále. V turnaji, kde se týmy silné čtyřky porážely navzájem, nakonec získalo Československo 15 bodů a tím i zlatou medaili, druhé skončilo se 14 body Švédsko, které předstihlo Sovětský Svaz díky lepší bilanci ze vzájemných zápasů.

      Sezóna 1977-1978 slibovala příznivcům československého hokeje zajímavou příležitost - Praha byla totiž pořadatelem Mistrovství světa v roce 1978. Československý hokej zažíval tou dobou skvělé období, byl čerstvým držitelem dvou titulů mistra světa a právě na domácím šampionátu se chtěla úspěšná generace 70. let pokusit o třetí triumf v řadě, což se do té doby podařilo pouze Kanadě a Sovětskému Svazu.
      Vstup do turnaje obstarala výhra nad Německou demokratickou republikou a z vítězství se mohl tým radovat ve všech zápasech základní skupiny. Nejvíce asi příznivce domácího týmu potěšila výhra 6:4 nad Sovětským Svazem, ke které výrazně přispěl hattrickem František Černík. Ve finálové skupině československý tým porazil nejdříve Švédsko a poté těsně i Kanadu. Před posledním zápasem se Sovětským Svazem stačila ke zlaté medaili i prohra o jeden gól. Bohužel, přes veškerou snahu tým v rozhodujícím zápase podlehl o góly dva a z prvenství se tak po třech letech mohli těšit hokejisté Sovětského Svazu. S reprezentací se poté rozloučili brankář Jiří Holeček, obránce Oldřich Machač a útočník Josef Augusta - ten měl ze stříbrné medaile asi nejmenší radost, protože v letech 1969 - 1978 se účastnil celkem šesti velkých turnajů (4 x MS + ZOH 1976 a KP 1976) ale být členem vítězného týmu se mu jako hráči nikdy nepodařilo. Vše si ale později vynahradil ve své trenérské kariéře. Kanada získala po 10 letech opět medaili na mistrovství světa - tentokrát bronzovou.

      V sezóně 1978-1979 odehrála československá reprezentace nejméně zápasů od sezóny 1968-1969 - oficiálně 20 zápasů, protože zápas proti Kanadě na Ceně Izvestijí (za kterou nastoupil výběr budoucích hvězd NHL) mezi oficiální počítán nebyl. Vrcholem sezóny bylo mistrovství světa pořádané v Moskvě. Systém turnaje doznal zásadní změny: účastníci se rozdělili do dvou čtyřčlenných základních skupin, kde se týmy utkaly každý s každým. Dva úspěšnější týmy pak postoupili do finálové skupiny, méně úspěšní hráli ve skupině o záchranu. Obě skupiny se hrála dvoukolově, přičemž výsledek zápasu, který spolu týmy sehrály v základní skupině, byl do "nové" tabulky započítán.
      Československý tým vstup do turnaje zvládl, když porazil Finsko a do finálové skupiny postoupil spolu s Kanadou, kterou ve vzájemném zápase porazil. Ve finálové skupině přišla nejdříve remíza se Švédskem a první kolo finálové skupiny uzavřelo pro Československo střetnutí se Sovětským Svazem. I když náš tým před zápasem rozhodně nebyl v roli favorita, výsledek přece jen dost šokoval. Prohra v poměru 1:11 byla nejtěžší, jakou Československo na světových turnajích utrpělo od roku 1924! Naštěstí se náš tým se do příštího zápasu vzchopil alespoň natolik, že i přes pokračující den otevřených dveří v obraně dokázal porazit Kanadu, kterou přestřílel poměrem 10:6! Čtyřmi přesnými trefami se o to postaral i Bohuslav Ebermann a bylo to poprvé a naposledy, kdy se na světovém turnaji podařilo vstřelit Kanadě 10 gólů. Také odveta se Švédskem dopadla dobře, v posledním zápase s domácí sbornou přišla alespoň přijatelnější prohra. Sovětský Svaz turnaj vyhrál bez ztráty bodu, Československo skončilo na druhém místě a třetí příčku obsadilo Švédsko.

      Sezóna 1979-1980 byla proti ostatním výjimečná - poprvé od roku 1947 se neuskutečnilo mistrovství světa! Bylo to z důvodu, že se v roce 1980 konaly zimní olympijské hry a na rozdíl od let 1972 a 1976 se tentokrát samostatný světový šampionát nepořádal.
      Reprezentace začala sezónu účastí na českobudějovickém turnaji Zlatý Klas (pořádaný místním hokejovým klubem při příležitosti v té době dost populární výstavy Země živitelka) a její zápas proti reprezentaci Německé demokratické republiky se počítal mezi oficiální střetnutí (na rozdíl od mnohých jiných s tímto soupeřem). Přes účast na turnaji Rudého Práva, Ceně Izvestijí a přátelské zápasy se vytvořila sestava, která byla pověřena reprezentací na olympiádě. Výrazně v ní chyběl Ivan Hlinka, kterého vyřadilo zranění, v průběhu samotných her se ve druhém zápase navíc zranila i další útočná opora - Vladimír Martinec. Ale zpět k samotnému hokejovému turnaji. Nejdříve se ve dvou šestičlenných skupinách utkaly týmy navzájem, první dva celky z ní postoupily do finálové skupiny (se započítaným výsledkem ze vzájemného zápasu), kde hrály jednokolově s postoupivšími z druhé skupiny.
      Československo začalo turnaj výhrou nad Norskem, ale postupové ambice narušila hned v následujícím zápase prohra s domácími Američany. Následovala výhra nad Rumunskem a nad Spolkovou republikou Německo, to v poměru 11:3, když hned tři hráči docílili hattricku - Milan Nový, Peter Šťastný a Jaroslav Pouzar. K postupu mezi nejlepší čtyřku bylo ovšem ještě potřeba pokořit Švédsko. Bohužel, soupeř byl nad síly československého výběru a tak místo bojů ve finálové skupině tým zakončil vystoupení na olympijských hrách zápasem o 5. místo, v němž přesvědčivě přehrál Kanadu. Olympijské zlato si velmi překvapivě vybojoval tým Spojených států amerických, který dokázal porazit i Sovětský Svaz. Ke smůle hokejistů SSSR to byl jediný zápas z 23 odehraných v té sezóně, který skončil jinak než jejich výhrou.



Období 1981 - 1990:

      V sezóně 1980-1981 došlo na tu dobu k poměrně znatelné výměně v reprezentačním týmu. Dílem k tomu přispěl neúspěch na olympiádě v minulé sezóně a dílem pak emigrace hráčů do zámoří - obránce Ďuriše a především bratrů Petera a Antona Šťastných, nejstarší Marián sice zůstal doma, ale s ročním zákazem hrát hokej.
      Start do sezóny obstaraly tři zápasy s reprezentací NDR, které se však nepočítaly mezi oficiální střetnutí. Po nich následovalo postupně 17 oficiálních mezistátních zápasů, ve kterých trenéry o svém startu na prvním mistrovství světa přesvědčilo hned dvanáct nováčků! Systém turnaje byl stejný jako v roce 1979 - nejdříve dvě skupiny po čtyřech, úspěšnější dva postupovali do finálové skupiny, méně úspěšné čekala skupina o záchranu. Československý tým odstartoval na turnaji více než dobře, porazil dvouciferným výsledkem Američany, kteří měli ale proti vítězné olympiádě zcela jiný tým. Následovala výhra nad Spolkovou republikou Německo a na závěr základní skupiny byl soupeřem domácí tým, se kterým se podařilo uhrát remízu, která se oběma počítala i do finálové skupiny. Prvním soupeřem ve finálové skupině byla Kanada a zápas zastihl československé hokejisty v dobré pohodě, zvítězili 7:4, když dva góly vstřelil Pavel Richter. V následujících zápasech náš tým utrpěl dvě porážky, opět porazil Kanadu a na závěr remizoval s vítězným týmem Sovětského Svazu, který ve svém předcházejícím duelu deklasoval Švédy poměrem 13:1. Celkově byla bronzová medaile po zklamání na olympiádě brána jako úspěch a příslib do budoucna, zejména s přihlédnutím k výkonům některých debutantů.

      Sezóna 1981-1982 měla dva vrcholy. Nejdříve to byl na podzim druhý ročník Kanadského poháru, na jaře potom mistrovství světa ve Finsku. V prvním ročníku Kanadského poháru udělal československý celek svým postupem do finále výborný výsledek. Nyní se chtěl omlazený tým, v konkurenci šesti pozvaných reprezentačních výběrů, probojovat alespoň do semifinále, kterým pořadatelé proti minulému ročníku play-off obohatili. Českoslovenští hokejisté zahájili turnaj remízou se Sovětským Svazem, jedinou prohru v základní skupině utrpěli ve čtvrtém zápase s Američany a na závěr skupiny, už s jistotou postupu do play-off, vysoko porazili Švédsko. V semifinále byl soupeřem naší reprezentace Sovětský Svaz, který si příležitost jít do finále nenechal vzít. V něm pak deklasoval tým pořadatelské země a potvrdil tím své postavení hokejové velmoci první poloviny osmdesátých let.
      Pro mistrovství světa se změnil herní systém. Osm zúčastněných zemí se nejdříve utkalo v základní skupině každý s každým, čtyři lepší postoupili do finále, zbývající týmy mezi sebou hráli o sestup. Všechny výsledky ze základní skupiny se všem počítaly i nadále. Československo reprezentoval tým, ve kterém bylo přeci jen více hokejové zkušenosti než v loňském roce. Nic to však nebylo platné v prvním zápase, kdy náš národní tým velmi překvapivě podlehl Německé spolkové republice, dokonce vůbec poprvé v historii vzájemných zápasů! V dalším zápase na nás čekala Kanada i s Waynem Gretzkym v sestavě, Československo dokázalo tento náročný souboj vyhrát. Tým si pak výsledky v dalších zápasech zajistil postup do finálové skupiny, ve které ale už nemohl počítat s pomocí Petera Ihnačáka, který před zápasem s Itálií lidově řečeno "vzal roha" a vydal se za oceán vstříc setkání s příbuznými a s touhou zahrát si NHL. Finálovou skupinu zahájil náš národní tým výhrou nad Švédskem 3:2, dvakrát skóroval Vincent Lukáč. Poté však podlehl Kanadě a vypadalo to, že tým s javorovým listem na dresu po dvaceti letech opět stane na stříbrném stupínku. Zvláště, když v posledním zápase dokázal jasně porazit Švédsko. Výsledek úplně posledního zápasu turnaje však ještě zamíchal pořadím - Československo dokázal uhrát (bezgólovou) remízu se Sovětským Svazem a stříbrné medaile nakonec skončily na hrudích našich hráčů.

      Mistrovství světa v sezóně 1982-1983 pořádalo Německo a v systému turnaje došlo k jedné, leč významné změně. Poté, co osm týmů odehrálo vzájemnými střetnutími základní část turnaje, postoupily čtyři úspěšnější do finálové skupiny, kde však tentokrát každý začínal od nuly! Ve skupině o záchranu se body získané v základní části počítaly i nadále. V nominaci našeho týmu se poprvé objevila posila z NHL - byl jí obránce Miroslav Dvořák, toho času hráč Philadelphie Flyers. Československo vstoupilo do turnaje třemi výhrami. Pak přišly tři méně zdařilé výsledky. Nejdříve to byly prohry s Kanadou a se Sovětským Svazem a ani remíza s týmem pořadatelské země nevyvolala u příznivců doma velké nadšení. V posledním zápase základní skupiny si naše reprezentace smlsla na Itálii, postoupila a mohla se začít připravovat na tři rozhodující zápasy turnaje.
      Prvním finálovým soupeřem byla Kanada, kterou se podařilo zdolat poměrem 5:4, k čemuž dvěma góly přispěl Jiří Lála. V zápase se Sovětským Svazem, který byl označován za vyvrcholení turnaje, jsme dle průběhu mohli prohrát i vyhrát, nakonec z toho byla remíza. V posledním zápase se sice podařilo zdolat Švédsko, ale protože Sověti přehráli výrazně Kanadu, obhájili prvenství. Pro naše hokejisty bylo stříbro úspěchem a stejně tak povzbudivě působil fakt, že už potřetí v řadě jsme na mistrovství světa ze zápasu se sovětskými hokejisty ve finálové skupině dokázali odejít neporaženi.

      Reprezentační sezónu 1983-1984 odstartovaly dva zápasy posledního ročníku turnaje Rudého Práva. V nich sice československá reprezentace prohrála, jinak ale z 23 zápasů této reprezentační sezóny se podařilo v 17 z nich zvítězit, což v souhrnu s ostatními výsledky dávalo větší než 76% úspěšnost! To se ve zbývajících sezónách existence týmu Československa již nepodařilo překonat.
      Vrcholem sezóny byly zimní olympijské hry v tehdy jugoslávském Sarajevu. Dvanáct účastníků vytvořilo dvě skupiny po šesti, dva nejlepší týmy postoupily do finálové, kam se jim počítal výsledek vzájemného zápasu. Tedy stejný systém, jakým se hrálo o čtyři roky dříve v Lake Placid. Českoslovenští hokejisté tentokrát prošli základní skupinou bez zaváhání, když si pohlídali zejména zápas s Američany. Poslední utkání základní skupiny s Kanadou, která měla také jistý postup, již vlastně bylo střetnutím, které rozhodovalo o medailích. Naši reprezentanti předvedli zřejmě nejlepší výkon na turnaji, hráli téměř bez chyb se soupeřem, který bojoval s nesmírným nasazením. Výhra byla cenným vkladem do finálové skupiny, kde bylo prvním soupeřem Švédsko. Ve velmi těžkém zápase se podařilo vyhrát 2:0, autorem vítězného gólu byl Jiří Hrdina, druhá branka padla při power-play. To dávalo našim hokejistům jistotu stříbrné medaile, pro zisk nejcennějšího kovu bylo nutno zdolat hokejisty Sovětského Svazu, které mělo z předchozích dvou duelů lepší souhrnné skóre. Žel poslední krok našemu týmu už nevyšel a soupeř, který se ujal vedení šťastným gólem (kotouč po odrazu od horní tyčky do brankářových zad skončil v bráně) si olympijské vítězství již nenechal vzít. Jistou satisfakci však našim reprezentantům poskytl Švédský pohár, který tuto hokejovou sezónu uzavíral. Přinesl našim barvám tři výhry ze třech zápasů, přičemž rozhlasová reportáž z toho posledního byla zážitkem, na který se nezapomíná :-)

      Start do sezóny 1984-1985 vůbec nenasvědčoval tomu, že by na konci mohla být považována za úspěšnou. Z úvodních devíti zápasů totiž reprezentace Československa "vytěžila" pouze jednu remízu, zbylá střetnutí skončila prohrou. K této bilanci výrazně přispělo neúspěšné vystoupení na třetím ročníku Kanadského poháru. Konečné 5. místo na tým zbylo jen díky lepšímu celkovému skóre, než měli hokejisté Německé spolkové republiky, kteří se turnaje premiérově účastnili místo Finska. V turnaji zvítězila Kanada, která ve finále přehrála Švédsko a předtím i v semifinále Sovětský Svaz, když se o postupu rozhodovalo v prodloužení.
      Mistrovství světa 1985 se po sedmi letech konalo z našeho pohledu doma a to v Praze. Herní systém nedoznal změny, pouze přece jenom méně hokejovou Itálii nahradili v elitní skupině mistrovství světa Američané. Naši reprezentanti zvládli vstup do turnaje skvěle, tři zápasy přinesly tři výhry. Následné dva zápasy s mimoevropskými soupeři znamenaly první prohru a remízu, nicméně další povedený zápas proti Švédsku přinesl jistotu postupu do finálové skupiny. Poslední zápas základní skupiny proti Sovětskému Svazu měl význam hlavně z hlediska rozdělení medailí v rámci tehdy ještě zavedeného mistrovství Evropy. Zápas jednoznačně ovládl náš soupeř, nicméně důležitější duel mezi oběma soupeři byl na programu o dva dny později.
      Ve finálové skupině všechny týmy začínaly od nuly, takže i Československo obsadivší v základní skupině až 4. příčku mohlo směle pomýšlet na zlatou medaili. Předpokladem číslo 1 však bylo nejméně neprohrát, lépe však porazit hokejisty Sovětského Svazu. Že v souboji téměř vyrovnaných soupeřů o výsledku často rozhoduje i kousek toho sportovního štěstí, jsme se před rokem mohli přesvědčit ve finále olympiády, letos si smůlu měl vybrat náš soupeř, konkrétně brankář Myškin. Při první naší šanci sovětský gólman povyjel proti avizované střele, leč nešťastně upadl a Vladimír Růžička mohl střílet prakticky do prázdné brány. Vedení pak náš tým podpořil ještě druhým gólem a přes stupňující se tlak soupeře již vítězství uhájil. Naši reprezentanti nabuzeni tímto úspěchem pak zdolali dvouciferným výsledkem americké hokejisty, a protože otřesený tým Sovětského Svazu porazili i Kanaďané, přinesl poslední hrací den turnaje skutečné finále. V sestavě Kanady byli tehdy i vycházející hvězdy NHL Mario Lemieux a Steve Yzerman, ovšem největších ovací se nakonec dočkal někdo jiný - náš útočník Jiří Šejba. Byl to bez nadsázky jeho životní zápas, když k vítězství Československa 5:3 přispěl třemi góly a velmi se tak přičinil o to, že jsme po osmi letech mohli zase slavit zisk titulu mistra světa v hokeji. Minulý triumf pamatoval z tehdejšího kádru z vlastní zkušenosti jen jediný hráč - Vincent Lukáč.

      Sezóna 1985-1986 byla dá se říci pravým opakem té předchozí. Před začátkem šampionátu, který hostila Moskva, se Československo mohlo pochlubit více než půlroční sérií bez prohry, která čítala 14 zápasů. Konec přišel nečekaně hned první hrací den šampionátu. Zápas mezi obhájcem titulu tj. naším týmem a nováčkem elitní skupiny Polskem dopadl nad očekávání špatně. Šokující prohra byla snad nejhorším výsledkem, jaký v poválečném období na vrcholném turnaji československá reprezentace zaznamenala. Otřesený tým pak prohrál i následující dva zápasy (třeba i "díky" tomu, že Němcům byl uznán gól dosažený po skončení třetiny) a když si ve čtvrtém duelu připsal první bod za remízu, tak se případný postup do finálové skupiny silně posunul někam do teoretické roviny. Vítězství nad Američany 5:2 naši šanci ještě udrželo při životě, dvěma góly k ní přispěl František Procházka. Prohra s domácími hokejisty ji ovšem definitivně pohřbila. Poslední zápas základní skupiny byl reprízou loňského finále s Kanadou, ale tentokrát už Kanadě o nic nešlo, protože měla jistý postup do finále ze čtvrtého místa. Československo si připsalo výhru a nezaváhalo pak ani v žádném ze tří zápasů skupiny o udržení. S bilancí celkově pěti výher při 11 získaných bodech obsadilo pátou příčku. Poprvé po třiceti letech se tak na mistrovství světa nevměstnalo mezi elitní čtveřici zúčastněných týmů.

      Sezóna 1986-1987 nemohla mít jiný cíl, než odčinit nedobrý dojem z neúspěšného vystoupení na moskevském šampionátu. Určitě se to nepovedlo při startu do sezóny, když na 17. ročníku turnaje Zlatý klas reprezentace Československa podlehla domácímu Motoru České Budějovice, ani na Ceně Izvestijí, kde obsadila až 4. místo z pěti účastníků. Obrat k lepšímu přišel až na Calgary Cupu, který byl na přelomu roku organizován v rámci příprav na blížící se olympijské hry. Tam se našemu národnímu týmu podařilo postoupit do finále a nad sovětskými hokejisty vyhrát.
      Mistrovství světa v roce 1987 hostila rakouská metropole Vídeň, kde se před 10 lety povedla československým hokejistům jejich jediná obhajoba titulu mistra světa. Tentokrát tam však náš národní tým přijel ve zcela jiné roli. Protože pořadí zápasů základní části vycházelo z umístění týmů na minulém mistrovství, mělo Československo ostrý začátek turnaje v podobě prvních čtyř zápasů se soupeři loňské první čtyřky. Bilance pěti získaných bodů spolu s dalšími třemi výhrami ze zbývajících zápasů zajistila týmu přesvědčivý postup do finálové skupiny. Událostí základní skupiny byla tzv. "aféra Sikora", kdy za německý tým startoval hokejista, který ale již předtím reprezentoval v juniorech Polsko. Následný start za jinou zemi ještě tehdy IIHF nepovolovala. Případ, kterým se zabýval i Zemský soud, skončil vyloučením hráče z turnaje, výsledky hokejistů Německé spolkové republiky, původně kontumované, zůstaly v platnosti a Němcům nakonec chyběl bod k postupu.
      Ve finálové skupině Československo na úvod přišlo o výhru nad Švédskem až v poslední minutě, druhým soupeřem pak byla Kanada. Zápas, ve kterém tým podal svůj nejlepší výkon na šampionátu, skončil výhrou 4:2, vítězný gól vstřelil Petr Rosol a přinesl jistotu medailového umístění. Před posledním zápasem se Sovětským Svazem jsme reálně mohli pomýšlet i na zlatou medaili. Tým Sovětského Svazu totiž ve finálové skupině zaznamenal zatím pouze dvě remízy a protože Švédové ve svém posledním zápase vysoko deklasovali Kanadu, bylo téměř jisté, že titul se jim obhájit nepodaří. Československo ve svém posledním zápase dlouho drželo jednobrankové vedení, ale v konci zápasu přišlo jak o zlatou, tak i o stříbrnou medaili. Přesto se výsledným třetím místem podařilo napravit dojem z loňského roku, a jak můžeme konstatovat s odstupem let zahájit "dobu bronzovou" (tj. šest bronzových medailí ze světových turnajů v přerušované řadě). Z titulu hokejových šampionů se po pětadvaceti letech radovalo Švédsko.

      Sezóna 1987-1988 přinesla rekordní porci třiceti devíti oficiálních mezistátních zápasů! Dílem k tomuto počtu přispěl první vrchol sezóny, kterým byl už čtvrtý ročník Kanadského poháru. Na něm československá reprezentace dá se říci uspěla, když ze čtvrtého místa postoupila do semifinále, kde však nestačila na domácí tým. Finále turnaje mezi reprezentanty Kanady a Sovětského Svazu přineslo úchvatnou podívanou bohatou na góly a dramatické zvraty. O vítězi rozhodl 33. gól finálových bojů, který padl po spolupráci kanadských čísel 99 a 66 :-)
      Rok 1988 byl posledním, ve kterém se nekonalo mistrovství světa. Druhým vrcholem sezóny byly zimní olympijské hry, které se pořádaly v kanadském Calgary. Systém turnaje doznal drobné změny. Počet účastníků dvanáct a jejich rozdělení do dvou základních skupin zůstalo zachováno, do finálové skupiny však postupovaly z každé skupiny tři týmy. Českoslovenští reprezentanti nezačali turnaj dobře. Prohra na úvod s hokejisty Německé spolkové republiky, která se navíc, jak se později ukázalo, počítala i do finálové skupiny, rozhodně nenaladila mužstvo do pohody. Do hry o postup nás vrátila výhra nad Američany v následujícím zápase. Další "povinná" vítězství nad dvěma nepostupujícími soupeři mnoho neřešila, v důležitém zápase se Sovětským Svazem přišla další prohra a ve finálové skupině náš tým začínal s nulovým bodovým ziskem. Když se tento nepodařilo navýšit ani po slibně rozehraném zápase se Švédskem, bylo jasné, že na olympijský turnaj v Calgary se nebude v Československu vzpomínat zrovna v dobrém. Jediný zápas finálové skupiny, který se týmu povedl, bylo utkání s Finskem, když na výhře 5:2 se dvěma góly podílel Igor Liba. Závěrečná prohra s Kanadou znamenala konečné 6. místo. Olympijské zlato obhájili hokejisté Sovětského Svazu, Finsko konečně získalo na velkém turnaji medaili a to stříbrnou, bronz bralo Švédsko.

      V sezóně 1988-1989 poprvé došlo k tomu, že Československo na Cenu Izvestijí nevyslalo svůj nejsilnější tým, nýbrž výběr z hráčů, kteří buď měli dost mezinárodních zkušeností, ale do základního kádru reprezentace zrovna v té době nepatřili, nebo z hráčů perspektivně použitelných. To vše na základě analýzy předchozí sezóny, kdy se neúspěch na olympiádě přičítal mimo jiné i tomu, že velký počet zápasů byl nucen odehrát poměrně úzký kádr, který pak v rozhodujících chvílích musel kromě se soupeřem bojovat i s vlastní únavou.
      Mistrovství světa se konalo ve Švédsku, kde byla k této příležitosti postavena nová supermoderní hala Globen. Systém turnaje se už několik let neměnil, pouze posledně nejslabšího účastníka Švýcarsko nahradilo o nic silnější Polsko, které muselo na turnaji skousnout několik dvouciferných porážek. Československo začalo turnaj remízou s Německou spolkovou republikou, následné tři výhry pak přinesly týmu potřebný klid před dalšími, těžšími zápasy. Prohra s hokejisty Sovětského Svazu v základní skupině nebyla žádnou tragédií, remíza za bod v utkání se Švédskem nám dala jistotu postupu, prohra s Kanadou už pak řešila pouze v jakém pořadí se spolu střetnou účastníci finálové skupiny.
      Prvním soupeřem ve finálovém klání byli hokejisté Sovětského Svazu, kteří v hodně opatrném zápase přece jenom dokázali v poslední desetiminutovce vsítit gól znamenající výhru. Ve druhém zápase proti silně motivovanému domácímu týmu se podařilo během třiadvaceti sekund získat dvoubrankový náskok, který se pak díky disciplíně v obraně a hlavně houževnatosti v osobních soubojích podařilo proměnit ve výhru 2:1, která znamenala jistotu zisku medaile. Střelcem našeho vítězného gólu byl Vladimír Svitek. Poslední zápas našeho týmu rozhodoval o zisku stříbrných medailí, které si nakonec vybojovala Kanada. Titul patřil zaslouženě hokejistům Sovětského Svazu, v jejichž sestavě se naposledy pohromadě objevila slavná jména osmdesátých let - Fetisov, Kasatonov, Makarov, Larionov, Krutov. Všichni plus jejich spoluhráči z národního týmu brankář Mylnikov a tehdy mladý útočník Mogilnyj si v příští sezóně zahrálo v NHL ... ale to už je jiný příběh.

      Na úvod sezóny 1989-1990 byla pro příznivce československého hokeje připravena opravdová lahůdka - dva zápasy mezi reprezentačním A-týmem a čerstvým vítězem Stanley Cupu týmem Calgary Flames! V kanadském týmu se největší pozornosti těšili Jiří Hrdina a Sergej Makarov, v našem reprezentačním týmu dostal ve druhém zápase premiérově šanci útok mladíků, kterým se předvídala velká budoucnost - Jaromír Jágr, Robert Reichel, Robert Holík. Oba zápasy skončili vítězně pro nás a fanoušci hokeje mohli být se sportovním zážitkem spokojeni. Méně radosti pak přinesly výsledky dalších přípravných zápasů v sezóně, národní tým si včetně vystoupení na mistrovství světa připsal oficiálně pouze 10 výher (2 "skalpy" vítěze Stanley Cupu se do té bilance pochopitelně nemohou počítat) a poprvé po mnoha letech se s bilancí úspěšnosti nedostal přes 50%.
      Mistrovství světa hostilo Švýcarsko, pro místní fanoušky bohužel bez startu domácího týmu, který se mezi nejlepší osmičku světa nevešel a ten rok musel hrát ve výkonnostně slabší skupině B, kterou vyhrál. Československo vstoupilo do turnaje sérií čtyř výher nad slabšími soupeři, po které následovala série tří proher s těmi silnějšími. Na postup do finálové skupiny to však již nemělo vliv. V prvním utkání o medaile byla naším soupeřem Kanada, nad kterou se podařilo zvítězit poměrem 3:2, autorem vítězného gólu byl Robert Holík. V dalším zápase se Švédskem se střelecky dařilo oběma týmům stejně dobře, pětigólová remíza nebývá v utkání nejlepších týmů tak úplně častým výsledkem. V posledním zápase už českoslovenští hokejisté žádnou přesnou trefu nepředvedli, takže náš soupeř, Sovětský Svaz, zvládl obhajobu prvenství z loňského roku, stříbrné medaile získali Švédové, náš tým odjel s bronzovými medailemi, zatímco Kanaďané, kteří turnaj nadějně rozehráli, s prázdnou.



Období 1991 - 1992:

      Reprezentační sezóna 1990-1991 odstartovala nezvykle brzy - již koncem července začínal hokejový turnaj na Hrách dobré vůle, jehož se účastnilo všech osm týmů elitní skupiny mistrovství světa. Týmy byly rozděleny do dvou skupin po čtyřech, úspěšnější dva postupovaly do play-off, zbylé dva čekaly zápasy o konečné umístění. Českoslovenští hokejisté zápasy základní skupiny vůbec nezvládli, a i když v gólově bohatých zápasech o umístění už vyhrávali, konečné 5. místo lze stěží označit za úspěch. Ve finále turnaje zvítězili nad domácími Američany hokejisté Sovětského Svazu a byl to, jak se později ukázalo, jejich poslední triumf na větším turnaji.
      Reprezentace Československa se v této sezóně musela vyrovnávat s do té doby nebývalým odlivem hráčů z domácí soutěže, možnosti poprvé svobodně odejít do zahraničního angažmá využily desítky hokejistů. Na výsledcích národního týmu se tento fakt bohužel výrazně projevil. Na mistrovství světa do Finska tak tým rozhodně neodjížděl s přehnaným očekáváním. Úvodní prohry s Finy a Američany nedobré vyhlídky jenom potvrdily. Povinná výhra nad Švýcarskem a následně Německem 7:2, kdy vítězný gól dal Radek Ťoupal, sice pomohly živit naději na postup, ta ale definitivně zhasla po prohrách se Švédskem a Sovětským Svazem. Nejlepší výkon na mistrovství tak tým předvedl v zápase s Kanadou, náš soupeř ovšem s vidinou jistoty postupu do finálové skupiny už v tomto zápase poněkud postrádal "hlad po úspěchu". Skupinu o záchranu československý tým zahájil šokující prohrou se Švýcarskem, pak sice porazil Německo, ale závěrečná prohra s Finskem jen potvrdila konečné 6. místo, které bylo nejhorším umístění na mistrovství světa od roku 1937! O medailích se naposledy rozhodovalo ve čtyřčlenné finálové skupině. Na hokejový trůn se po čtyřech letech vrátilo Švédsko, které dokázalo v posledním zápase porazit Sovětský Svaz. Ten skončil až třetí, protože se před něj dostala i Kanada. Z elitní skupiny tentokrát nikdo nesestupoval, pro příští rok se počet účastníků měl rozšířit na 12.

      Tři hokejové vrcholy (Kanadský pohár, olympijské hry a mistrovství světa) v jednom roce, to už tady kdysi bylo (1976), ale vše v jedné sezóně? Takto bohaté menu přinesla hokejovým fanouškům jedině sezóna 1991-1992. Mnozí příznivci československého týmu si před startem pátého ročníku Kanadského poháru kladli otázku, zda teď, po pádu komunistického režimu, náhodou nenastoupí v týmu po více než 10. leté pauze také Peter Šťastný. Nenastoupil. Údajně mu vadilo, že s nabídkou na reprezentaci nebyl osloven také jeho bratr Anton. Československému týmu se vystoupení na Kanadském poháru nepovedlo. Po slibné úvodní výhře nad Sovětským Svazem přišla prohra s Finskem, o které rozhodl smolný vlastní gól v poslední minutě zápasu. Herní pohoda se do týmu už nevrátila a po dalších třech prohrách se Československo s turnajem rozloučilo už po základní části.
      Série nedobrých výsledků národního týmu ovšem nepříjemně pokračovala i v dalších zápasech, takže v době odjezdu na zimní olympijské hry do Francie mělo Československo na kontě sezóny 17 zápasů a z toho pouhopouhé 3 výhry! Olympijského hokejového turnaje se účastnilo 12 mužstev rozdělených do dvou skupin, z nichž týmy umístěné do 4. místa postupovaly do bojů o medaile, tentokrát se poprvé v poválečné historii hrálo systémem play-off (předtím naposledy na MS 1938 v Praze se finálová část nehrála formou vzájemných zápasů každý s každým, ale úspěšnější semifinalisté hráli o prvenství, poražení o bronz). Československý tým si v základní skupině vedl dobře, vyhrál 4 zápasy a čekalo ho čtvrtfinále se soupeřem, který se z druhé skupiny zdál býti nejméně "stravitelným" - se Švédskem. Náš národní tým však tento vypjatý souboj zvládl a mohl se radovat z výhry 3:1, autorem vítězného gólu byl kapitán Otakar Janecký. Branou semifinále ale tým už neprošel. Stejně jako v základní části podlehl Kanadě, závěrečný zápas o bronz proti Američanům však zvládnul a napravil tak nedobrý dojem z posledních dvou vystoupení na velkých turnajích. Olympijské zlato získal tým Společenství nezávislých států, což byl nástupnický subjekt již neexistujícího Sovětského Svazu.
      Posledním vrcholem sezóny bylo mistrovství světa, které hostila Praha a Bratislava. Počet účastníků šampionátu se po mnoha letech zvýšil, bylo jich dvanáct a systém turnaje byl stejný jako na olympiádě, tedy také s nově zavedeným play-off. Československo mělo na turnaji prakticky stejný tým jako na olympijských hrách a v podstatě stejným způsobem procházelo i tímto turnajem. Jedna prohra v základní skupině, zvládnuté čtvrtfinále, neúspěšné semifinále, když náš soupeř Finsko vyrovnal zápas až při power-play, v samostatných nájezdech pak měl lepší nervy a střeleckou mušku. V zápase o bronz jsme přehráli Švýcarsko, které ve čtvrtfinále zdolalo Němce. Finále bylo severskou záležitostí. Švédsko v něm zvítězilo nad Finskem a mohlo tak slavit svojí první a doposud jedinou obhajobu titulu mistra světa. Koho po skončení turnaje zajímalo, že v základní skupině získalo Švédsko pouhé 4 body? Inu, vítěz bere vše :-) Ani poražení Finové asi nebyli se stříbrnou medailí tak úplně nespokojeni, byla totiž vůbec jejich první z mistrovství světa - viz MS - týmy na stupních vítězů.

      Sezóna 1992-1993 byla pro československý hokej sezónou poslední. K 1. lednu 1993 došlo k rozdělení federativního státu na samostatnou Českou republiku a Slovenskou republiku a obě země začaly psát nové kapitoly své hokejové historie. V sezóně do konce prosince československý národní tým stačil odehrát 10 zápasů v rámci tří menších turnajů - Sauna Cupu, Deutschland Cupu a Ceny Izvestijí, kde postoupil do finále proti týmu Rusko II (pořadatelská země postavila do turnaje dva reprezentační výběry), jemuž podlehl 1:2, autorem posledního seniorského reprezentačního gólu byl Roman Horák.

      Celková bilance reprezentace Čech a Československa čítá 1159 odehraných zápasů, z nich 708 výher (samozřejmě se mohou vést spory o to, zda některé zápasy byly jako oficiální zápasy uznány právem, zda by neměly být uznány i zápasy jiné označované většinou za neoficiální, atd.) ale hlavně: 6 x zisk titulu mistra světa, 12 x stříbrná a 16 x bronzová medaile z mistrovství světa, dále 4 x stříbrná a 4 x bronzová medaile z olympijských her, k tomu účast ve finále premiérového ročníku Kanadského poháru.
      A protože smyslem těchto stránek je hlavně prezentovat vybrané hokejové zajímavosti (nikoliv shromáždit všechna dostupná data), tak nemůže chybět ani jakýsi výběr rekordů ze zápasů československé hokejové reprezentace.


SUMMARY ohlédnutí za předchozími sezónami, počínaje ročníkem 1970-1971, konče sezónou 1991-1992. Hlavní pozornost byla zaměřena na vystoupení československé reprezentace na světových turnajích. Při 22 pokusech vybrat nejdůležitější vyhraný zápas v sezóně, z toho subjektivním pohledem vyšla:
7 x výhra s Kanadou (1977, 1979, 1981, 1983, 1985, 1987, 1990),
5 x se Sovětským Svazem (1971, 1972, 1974, 1976 a 1978),
5 x se Švédskem (1975, 1982, 1984, 1989 a 1992),
2 x s Finskem (1973 a 1988),
2 x se Spolkovou republikou Německo (1980 a 1991) a
1 x se Spojenými státy americkými (1986).


Home page: >> Milanovo hokejové stránky <<