HOKEJOVÉ STATISTIKY

Archiv vybraných starších zpráv

Česká reprezentace - s kým kdy naposledy?

Krátké komentáře k sezónám 1930 - 1939

Krátké komentáře k sezónám 1945 - 1970

Krátké komentáře k sezónám 1971 - 1992

Krátké komentáře k sezónám 1993 - 2020

17.11.2023 - Dnešek je připomínkou události, která před 34 lety odstartovala konec tehdejšího politického systému, v němž mimo jiné nebylo možné svobodně cestovat nebo vybrat si místo pro život. Ne úplně málo lidí se pro splnění svých snů rozhodlo pro emigraci, která ... když se jim povedla, tak příslušníkům jejich rodin, kteří zde důstali, přinesla různé formy perzekucí ... no a když se nepovedla, tak to samé plus obvykle soud a pobyt ve vězení pro účastníky nepovedeného pokusu. Výjimkou mezi emigranty nebyli ani sportovci, jména některých je možné dohledat v konci přehledu Češi v NHL celkem. Bylo i spousta dalších, kteří se do NHL neprosadili, o nich si můžete přečíst třeba v tomto článku.

14.4.2023 - Ohlédnutí za individuálními výkony v základní části NHL, ročník 2022/23:

- obránce Erik Karlsson "dal" 100 bodů, útočník Connor McDavid dokonce 150! - nejofenzivnější hráči NHL.
- útočník Leon Draisail - posunul se do nejlepší sedmičky - nejlepší hráči NHL narození v jednotlivých zemích.
- útočník Martin Nečas se zlepšil o 30 bodů - Češi - nejlepší sezóna v NHL.
- útočník Jack Hughes se zlepšil o více než 40 bodů - nejlepší hokejisté USA v NHL.
- útočník Elias Pettersson se zlepšil o více než 30 bodů - nejlepší hokejisté Švédska v NHL.
- obránce Miro Heiskanen se zlepšil o více než 30 bodů - nejlepší hokejisté Finska v NHL.
- útočník Tim Stützle se zlepšil o více než 30 bodů - hokejisté Německa v NHL.
- útočník Nico Hischier se zlepšil o 20 bodů - hokejisté Švýcarska v NHL.
- útočník Adam Růžička se zlepšil o 10 bodů - nejlepší hokejisté Slovenska v NHL.
- brankář Arturs Šilovs odchytal své první zápasy NHL - hokejisté Lotyšska v NHL.
- brankář Vítek Vaněček zvládl pozici brankářské jedničky u Devils - nejlepší Češi v klubech NHL.
- útočník David Pastrňák - nové maximum Bruins po 49 let - nejlepší hráči narození mimo Severní Ameriku v klubech NHL.
12.3.2023 - Aktualizováno: Češi ve Finsku. Alespoň k jednomu zápasu nastoupilo letos ve finské nejvyšší hokejové soutěži 14 českých hokejistů, z nichž 7 premiérově. Nejvýrazněji se prosadil brankář Marek Langhamer (Ilves), který odchytal 40 zápasů, 8x uhájil čisté konto, s celkovým průměrem 1,83 gólu na zápas byl nejlepším ze svěch gólmanů, stejně tak s procentuální úspěšností zákroků 92,4 %!

9.3.2023 - Aktualizováno: Češi ve Švédsku. Ve švédské nejvyšší hokejové soutěži hrálo v letošním ročníku 10 českých hokejistů, 4 z nich premiérově. Nejvýraznější český výkon zaznamenal útočník Jiří Smejkal (Oskarshamn), který získal 43 bodů a obsadil 6. místo v produktivitě.

5.3.2023 - Aktualizováno: Češi ve Švýcarsku. Ve švýcarské nejvyšší hokejové lize (NLA) si letos zahrálo 10 hokejistů z Čech, z toho 5 premiérově. Nejlepší byl útočník Roman Červenka (Rapperswil), který nasbíral 59 bodů a vyhrál soutěž produktivity!

20.2.2023 - Spekulace uvedená v konci minulého příspěvku je důvodem rozšíření přehledu nejlepší bodové výsledky týmů ve skupině před play-off od roku 1992. V konci jsou přidané tři výběry, první tvoří týmy, které získaly zlatou medaili, přičemž v zápasech základní části se jim ne zcela dařilo. Úplně "nejvlažnější" výkon v základní části šampionátu předvedlo z pozdějších vítězů v roce 1992 Švédsko. Tehdy se ještě hrálo na remízy, vítězství bylo za 2 body, reprezentanti Tří korunek vstupovali do turnaje z pozice obhájce titulu. Na úvod bez problémů přehráli nováčka z Polska, pak už uhráli pouze dvě remízy, které "proložili" dvěma prohrami. Zvládli ovšem v pravou chvíli přepnout do "play-off módu" a výsledkem byla jejich první úspěšná obhajoba zlata :-)
Další zajímavá disciplína, která stojí za pozornost, je "jak se dostat do play-off s minimem bodů". Nepřekonatelný výkon v tomto směru předvedlo Norsko na šampionátu v roce 2008 (to už hrálo systém výhra za 3 body a remíza neexistuje), kdy jim k premiérovému postupu do play-off stačilo pouze porazit Německo a uhrát bod v zápase s Finskem, plus samozřejmě výhodná kombinace ostatních výsledků, .. ale na to už se historie neptá :-) V současné době je použitelným minimem zisk 10 bodů ze 7 zápasů, což může potvrdit zkušenost pěti týmů, mimo jiné i Kanada dva roky zpět (turnaj začala otřesně: 3 prohrami, postup zachránila až bodem z posledního zápasu).
Při konstatování, že s 10 body se dá postoupit do play-ff mistrovství světa, se může hořce pousmát Dánsko. V minulé sezóně (kdy zaznamenalo historický úspěch na olympijských hrách) totiž předvedlo své vůbec nejlepší vystoupení v základní skupině: uhrálo 12 bodů, jenomže v posledním zápase vyšlo naprázdno a bohužel zrovna proti soupeři, se kterým "se přetahovalo" o poslední postupové místo, ten jee výhrou bodově dotáhl a tak Dánsko nedobrovolně vévodí poslednímu novému přehledu: největších "nepostupových smolařů" :-(

19.2.2023 - Do (konce) přehledu úspěchy i neúspěchy z MS byla doplněna informace o tom, jakého nejlepšího umístění týmy dosáhly, pokud na šampionátu startovaly z pozice nováčka v elitní skupině (divizi).
Tak nejvýrazněji se z této "startovní pozice" dokázali prosadit hokejisté USA, kteří v roce 1985 postoupily do finálové čtyřky dokonce ze 2. místa po základní skupině. I když ve finálové části už všechny zápasy prohrály, celkové 4. místo bylo pro tento tým rozhodně úspěchem. O 13 let později se jako nováček zajímavým způsobem prosadilo i Švýcarsko, které se navíc na šampionát v roce 1998 dostalo pouze z titulu pořadatele. Tehdejší poněkud komplikovaný systém turnaje v kombinaci s příznivými výsledky zápasů jejich soupeřů jim zajistil to, že s celkovou bilancí 2 výhry, 1 remíza a 6 proher obsadilo na 4. místě! Od té doby ovšem reprezentanti země helvétského kříže udělali výrazný pokrok a dnes již (cca 10 let) patří do širší světové špičky.
Zatím posledním týmem, který jako nováček dosáhl velmi slušného umístění, byl v roce 2021 Kazachstán. Získal 10 bodů a kdyby býval v posledním zápase proti Norsku přidal alespoň jeden další bodík, tak postoupil do play-off na úkor Kanady, která by tak nezískala svoji (zatím) poslední zlatou medaili :-)

19.1.2023 - Výkony našich juniorů na posledním šampionátu dvacítek byly natolik sympatické, že byly impulsem pro vznik nového přehledu nejlepší výkony československých a českých juniorů na MS'20. Obsahuje 50 nejvýraznějších individuálních výkonů jednotlivců, přesněji: 5 brankářů + 15 obránců + 30 útočníků.
Nebude náhoda, že většina těchto hráčů sklízela i úspěchy v seniorském hokeji - posuďte:
- 21 hráčů vyhrálo zimní olympijské hry, mistrovství světa nebo Stanley Cup
- dalších 10 hráčů získalo medaili na olympiádě nebo mistrovství světa
- dalších 7 hráčů si zahrálo na olympiádě, mistrovství světa nebo Kanadském poháru
- dalších 6 hráčů obléklo národní tým Československa nebo Česka
- ze zbylých hráčů ještě 3 působí v kanadských juniorských soutěžích.
Z doby Československa je zde uvedeno 29 záznamů a z tohoto období si možná někteří vybaví i dva slavné juniorské útoky. Tím nejznámnějším je bezpochyby trio Jaromír Jágr - Robert Reichel - Robert Holík. Své top juniorské výkony zaznamenali v roce 1990 a to už v té době patřili i do širšího kádru seniorské reprezentace, společně v ní debutovali v roce 1989 v zápase proti Calgary Flames. Druhým velmi silným juniorským útokem, byla trojka, která spolu 2 sezony hrála i v klubu: Petr Rosol - Vladimír Kameš - Petr Klíma. Ti se výrazně prosadili na juniorském šampionátu v roce 1984, odměnou jim byla společná nominace do národního týmu v konci sezóny 1984, kdy svým dílem přispěli k výhře "nároďáku" na druhém ročníku Švédského poháru. Tak nezbývá než doufat, že rozdíloví hráči letošního juniorského výběru: Tomáš Suchánek, David Špaček, Stanislav Svozil, David Jiříček a Jiří Kulich (nebo kterýkoliv z jejich spoluhráčů) si z nich vezmou příklad a v budoucnu přispějí i k nějakému úspěchu v seniorské reprezentaci :-) [průběžně aktualizováno]

4.11.2022 - V zápase 18. kola extraligy porazil Motor České Budějovice - Hradec Králové 2:1 a v jeho sestavě, poprvé v této sezoně, nastoupil 40. letý útočník Michal Vondrka - čímž se dostal do (nového) přehledu 50 nejstarších hokejistů v české extralize (od roku 1993).
Můžeme v něm najít, že prvním čtyřitátníkem v české extralize byl v ročníku 1993/94 obránce Milan Chalupa. Za Jihlavu poprvé nastoupil v 15. kole, při výhře nad Jindřichovým Hradcem 2:1 nahrával na vítězný gól, za Duklu pak odehrál dalších 11 zápasů. Druhým hráčem, který ve 40 letech hrál českou extraligu, byl v sezóně 2000/01 útočník Otakar Janecký. Na náš ligový led se vrátil po 10 sezónách odehraných ve Finsku a v Pardubicích přidal ještě 4 sezóny. Třetím hráčem byl v ročníku 2002/03 českobudějovický obránce Rudolf Suchánek, který když z ligy odcházel o sezónu později, byl rekordmanem v počtu odehraných zápasů nejvyšší hokejové soutěži (v součtu československé + české).
Prvním hráčem starším 40 let, který ligovou kariéru zakončil mistrovským titulem, by v ročníku 2005/06 brankář Sparty Petr Bříza, přičemž k němu zásadním způsobem přispěl z pozice brankářské jedničky v play-off. Dalším hokejistou, který se ve sportovně požehnaném věku loučil s ligou titulem, byl v roce 2009 obránce Josef Řezníček (Karlovy Vary), který v poslední sezóně jako první hráč v historii pokořil metu 1.000 odehraných zápasů. V sezóně 2009/10 se do extraligy po 15 sezónách vrátil Dominik Hašek (Pardubice) a jednalo se o zdařilý comeback, díky povedenému play-off (12 výher ze 13 zápasů) získal ligový titul a to dokonce v 45 letech! Šťastné loučení s ligou zažil v roce 2015 útočník Martin Ručinský. Ve 44 letech byl pravdovým tahounem týmu (za sezónu získal 65 bodů!), premiérový titul pro Litvínov byl pomyslnou zlatou tečkou za velmi úspěšnou kariérou. A na závěr .. králem českých hokejových veteránů se právem může nazývat útočník Jaromír Jágr, který v minulém ročníku za Kladno nastupoval i po svých 50. narozeninách! [průběžně aktualizováno]

12.10.2022 - Doplněno: brankáři NHL s nejvíce odchytanými zápasy v jedné sezóně. Jelikož v neplánovaně zkrácené sezóně 2019/2020 odehrály některé týmy pouze 68 zápasů a protože teoreticky brankář, který v těchto týmech nastoupil do každého zápasu, mohl dosáhnout právě takovéhoto maxima, byl přehled rozšířen i o brankáře, kteří kdy v kariéře tohoto čísla za jeden ročník v NHL dosáhli. Asi nejzajímavějším gólmanem, který se v konci přehledu objevuje, je Patrick Roy - v základní části nastoupil celkem do 1.029 zápasů, což jej řadí na 3. místo historických tabulek NHL. Jinak byl ještě doplněn poslední sloupec, největší úspěch v reprezentaci, z něhož je vidět, že 16 brankářů vyhrálo olympijské hry, Kanadský nebo Světový pohár a mimo to ještě 12 brankářů má ve sbírce úspěchů titul ze světových šampionátů.

2.9.2022 - Nové: nejlepší bodové výkony hráčů vybraných reprezentačních týmů v divizi IA, IB nebo I). Do přehledu byly zařazeni výhradně hráči z týmů, které se od roku zavedení systému divizí (2001) nikdy neprobojovali do elitní skupiny mistrovství světa. Nejznámějším ze zde uvedených jmen je zřejmě litevský brankář Mantas Armalis, který většinu své hokejové kariéry strávil ve Švédsku. [průběžně aktualizováno]

3.8.2022 - Nové: nejlepší výkony brankářů v play-off české extraligy. Historie české extraliga čítá 28 sezón, které byly zakončené dohraným play-off, celkem 12 týmů se v letech 1994 - 2022 radovalo z mistrovského titulu. V uvedeném přehledu je výčet brankářů, kteří vychytali nejvíce vítězných zápasů za jeden ročník nebo byli jedničkami svých týmů v jejich mistrovské sezóně.
Z pozice brankářské jedničky se nejčastěji z titulu radoval Roman Čechmánek, Vsetín dokázal v 90. letech vyhrát extraligu dokonce 5x v řadě! Opakovaným vítězem české extraligy byla i Sparta, pod jejími 3 "českými" tituly byl výrazně podepsaný Petr Bříza, v roce 2000 dokonce odehrál celé play-ff bez jediné prohry! Dále budiž zmíněna jména brankářů, kteří pomohli svým týmům k obhajobě mistrovského titulu: Marek Čiliak (Brno) a Ondřej Kacetl (Třinec). Unikátním hráčem v přehledu je Ján Lašák, který z pozice brankářské jedničky vyhrál titul se dvěma týmy: nejdříve s Pardubicemi, později s Libercem. Ostatní zde uvedení brankáři se 2 tituly byli na pozici jedničky jen v jedné mistrovské sezóně (brankáři s více tituly vždy z postu druhého brankáře v přehledu uvedeni nejsou).
V konci přehledu jsou hráči, kteří svému týmu pomohli k titulu, aniž si připsali 12 výher: Pavel Cagaš přispěl Olomouci k premiérovému 9 výhrami - více jich v roce 1994 třeba nebylo. Jaroslav Kameš má na kontě 10 výher z roku 2002, což byl cílový počet, který Vsetín v daném roce potřeboval. U Zlína se u jeho titulů na potřebných 12 výhrách podílelo pokaždé více brankářů, uvedené jsou pouze výkony tehdejších jedniček.
Nakonec v komentáři zmiňme ještě jedno jméno, které je ale v přehledu úplně na prvním místě: Jiří Trvaj je premiantem v počtu nejvíce vyhraných zápasů v jednom play-off, v roce 2012 dokázal z předkola play-off svůj tým "posunout až do finále". Na celkový triumf to tehdy nestačilo a bohužel ani v jiné z jeho celkových 17 extraligových sezón nebyl členem mistrovského celku.

22.11.2021 - Nové: Hráči, kteří mají nejvíce účastí na mistrovstvích světa nebo olympijských hrách. Celkem 52 hokejistů startovalo na 12 nebo více světových šampionátech, tedy pokud budeme počítat pouze elitní skupinu (nebo chcete-li divizi). Protože do roku 1968 (včetně) se hokejové turnaje hrané v rámci olympijských her považovaly za mistrovství světa (MS), jsou hráčům starty na těchto kláních počítány do jejich celkového počtu absolvovaných MS. [průběžně aktualizováno]
Nejvíce hráčů do tohoto výběru (7) "dodala", nijak překvapivě, reprezentace Lotyšska, která v elitní skupině MS hraje nepřetržitě od roku 1997. Poněkud překvapivé zjištění je fakt, že stejný počet takto hokejově "dlouhověkých" hráčů má i Norsko! A jistým způsobem je i úspěšnější, protože všichni jejich zde uvedení hráči mají "na kontě" minimálně 13 šampionátů :-) Absolutní individuální rekord ale drží Švýcaři: obránce Mathias Seger a útočník Andres Ambühl totiž startovali na neuvěřitelných 16 turnajích!
V druhé části přehledu jsou uvedení hokejisté, kteří mají nejvíce účastí na olympijských turnajích. V této disciplíně pro změnu dominují Finové, jejichž útočníci Raimo Helminen a Teemu Selänne se her pod pěti kruhy účastnili 6x. Samostnou skupinu by ještě mohli utvořit hráči, kteří jsou uvedení v obou přehledech. Jsou to Němci: obránce Udo Kiessling a útočník Dieter Hegen s bilancí 13+5. A jelikož pro brankáře je kritérium pro zařazení účast na 4 olympiádách (5 "nedal" nikdo), tak mohou být mezi "hokejové držáky" zařazeni i někdejší stážce svatyně sborné SSSR a nejúspěšnější medailista na turnajích IIHF vůbec Vladislav Treťjak (13+4) a Lotyš Edgars Masalskis (15+4). [průběžně aktualizováno]

26.3.2021 - Nové: nejúspěšnější hráči z jednotlivých zemí v nejlepších evropských ligách (podle nejlepší sezóny v bodování). Jsou zde prezentované výkony hráčů vybrané z "top 3" evropských ligových soutěží, tj. z finské, švédské a ruské (resp. KHL). Lze jistě namítnout, že výkony z jedné soutěže se přece nedají srovnávat s výkony v jiné soutěži. Nebo že hodnoty bodových výkonů mohou být posuzovány pouze v rámci určitého (úzkého) časového období. Ovšem ani jeden z těchto argumentů nic nemění na faktu, že zde uvedení hráči, jako představitelé konkrétní země, předvedli takový výkon, který už žádný jejich krajan později už nepřekonal :-)
Nejstarší uvedený výkon je ze sezóny 1978/79, má ho "na svědomí" finský obránce Pekka Rautakallio, 53 bodů z 36 zápasech (z toho bylo 25 gólů), to je luxusní vizitka. Druhý nejstarší zápis je z ročníku 1982/83, jeho autorem je švédský útočník Hakan Loob, 76 bodů v 36 zápasech a 42 vstřelených gólů, jsou jedním slovem excelentní. No a třetí nejstarší zápis je z ročníku 1986/87, kdy Fin Kari Jalonen "natočil" dokonce 93 bodů (ve 44 zápasech), je to rekordní hodnota dosažená v základní části všech tří ligových soutěží.
Do první části jsou zařazené jen zástupci Finska, Ruska a Švédska, ve druhé pak zástupci zemí, které "mohly dodat" hráče na každý post, ve třetí pak zástupci zemí, kteří se v nejlepších evropských ligových soutěží vyskytují jen sporadicky. Tam je nejznámějším jménem zástupce polské hokejové školy, útočník Mariusz Czerkawski, který se dokázal prosadit i v NHL.

[doplněno]: Na konec přehledu byli bonusově zařazeny vybrané výkony hráčů ze švýcarské nejvyšší soutěže (jen od sezóny 1997/98, kdy je Švýcarsko trvalým účastníkem elitní skupiny mistrovství světa. Podmínkou výběru bylo, aby tento výkon byl bodově (u brankářů počtem zápasů) lepší než ten, kterého bylo dosaženo v nejvyšší soutěži Finska, Ruska nebo Švédska.
Z brankářů je tam uveden například Švýcar Leonardo Genoni, (účastník 7 mistrovství světa a olympijských her v roce 2018), který v sezónách 2009/10 - 2011/12 nechyběl v žádném ligovém zápase svého klubu HC DAVOS. Mezi obránci je nevýraznější záznam, kterého dosáhl Fin Petteri Nummelin, který v nejvyšší švýcarské soutěži strávil 13 sezón (Davos a Lugano), včetně play-off odehrál skoro 600 zápasů, ve kterých nasbíral přes 600 bodů! Kromě toho byl oporou finské reprezentace, startoval na 15 mistrovstvích světa a olympijských hrách v roce 2006. Mezi útočníky byl ve švýcarské soutěži za posledních 25 sezón nejproduktivnější ruský forward Oleg Petrov, v sezóně 1997/98 nasbíral ve 40 zápasech famózních 93 bodů (o rok později "jenom" 87, tolik jich měl Bykov v sezóně 91/92; Chomutov v sezóně 94/95 získal 86 bodů). Ve Švýcarsku odehrál 8 sezón (kluby: Ambri-Piotta, Ženeva, Zug), stejný počet i v NHL za Montreal Canadiens, kariéru zakončil 5 sezónami v KHL. Za ruskou sbornou hrál na světových šampionátech v letech 1998 až 2000, byl i členem týmu na Světovém poháru v roce 2004. [průběžně aktualizováno]

17.3.2021 - Nové: nejlepší hráči jednotlivých zemí v ruské hokejové lize 1992/93 - 2007/08. Po posledním ročníku sovětské ligy (1991/92) do vzniku KHL (od 2008/09) se v tomto mezidobí uskutečnilo 16 ročníků nejvyšší ruské soutěže, shodou okolností je tato éra "orámovaná" sezónami, kdy se hokejisté Ruska stali poprvé (1993) a pak po dlouhé pouze podruhé (2008) světovými šampióny. V 90. letech hráli v soutěži kromě domácích Rusů pochopitelně i hráči z postsovětských zemí, postupně ale (v důsledku lepšící se ekonomické situace) začali přicházet i hokejisté z ostatních zemí. Pomineme-li 11-ti zápasovou epizodu amerického obránce Mika Mullera v premiérovémm ročníku za Dynamo Moskva a 7-mi zápasový test srbského útočníka Ivana Prokiče v CSKA Moskva o dva roky později, tak prvními skutečnými cizinci byli v sezóně 1997/98 Švédové Joakim Mussakka a Reine Rauhala v Petrohradu. V další sezóně si ruský ligový led vyzkoušel v pěti zápasech kanadský brankář Vincent Riendeau v Togliatti, rok na to jej následovalo už dalších osm Kanaďanů.
Počínaje sezónou 2001/02 už asi můžeme mluvit o plnohodnotném mezinárodním zastoupení, soutěž hrálo ten rok například 7 hráčů z Kanady, Česka i Slovenska. Z hlediska četnosti záznamů o nejlepších bodových výkonech hokejistů z různých zemí byla nejzajímavější ta poslední sezóna, ze které je v tomto nově nabízeném přehledu hned 10 zápisů. A rovněž číslo 10 vyjadřuje počet hokejistů zde uvedených, kteří ve své kariéře získali zlatou medaili z mezinárodních seniorských turnajů. Byli to (proti proudu času) Jan Marek, Karel Rachůnek, Vitalij Aťušov, Alexej Morozov, Daniel Henriksson, Ján Lašák, Martin Štrbák, Dušan Salfický, Tero Lehterä (světoví šampióni) a Darius Kasparaitis (olympijský vítěz). Zlatou získal jako člen týmu Společenství nezávislých států, následně v letech 1992 až 2006 přijal možnost reprezentoval Rusko, protože Litva na top turnajích nestartovala. Do ruské ligy přestoupil v jejím posledním ročníku, už po skončení "ruské reprezentační kariéry", tak snad je přípustné ho už v té době považovat za (budoucího) reprezentanta rodné Litvy, za kterou doopravdy nastoupil až o 10 let později a mimochodem jí pomohl vyhrát divizi IB. Jinak možná nejzajímavějším údajem v předhledu je možná to, že nejlepší obránce Ukrajiny Sergej Klimentěv ... se narodil na Kubě!

9.3.2021 - Aktualizováno: Češi v KHL. V Kontinentální hokejové lize si letos zahrálo 23 hokejistů z Čech, z toho 3 premiérově (loni 20/8). Nejlepší v bodování byl, stejně jako v minulé sezóně, útočník Dmitrij Jaškin (Dynamo Moskva), který nasbíral 60 bodů a s 38 góly byl nejlepším střelcem soutěže!

3.3.2021 - Nové: nejlepší hráči jednotlivých zemí v hokejové lize Finska. Finská hokejová liga patří k nejkvalitnějším v Evropě, zřejmě je třetí v pořadí za ruskou (nebo chcete-li mezinárodní) KHL a švédskou nejvyšší soutěží. V aktuální ročníku prožívá svojí nejvydařenější hokejovou sezónu estronský útočník Robert Rooba, se kterým jeho zaměstnavatel, klub Jyväskylä, prodloužil v tomto týdnu smlouvu i na další sezónu. Zmíněno budiž i jméno Marcin Kolusz, který sezónu zahájil v klubu Vaasa, českému divákovi může být známý z tříletého angažmá v Třinci, jinak se jedná o dlouholetého kapitána polské reprezentace, který se "na stará kolena" přesunul z útoku do obrany.
Největším reprezentačním úspěchem se z hráčů uvedeného výběru může pochlubit náš nejúspěšnější hokejový vyslanec ve Finsku, útočník Jan Čaloun, je držitelem zlaté olympijské medaile. Titul mistra světa mají ve svém hokejovém životopise Cory Murphy, Marek Židlický a Darius Rusnák, kapitán týmu ze "zlaté Prahy 1985". Reprezentantem hokejově nejexotičtější země je kanadský rodák Jason Elliott, který v 17 letech reprezentoval Austrálii na mistrovství světa skupiny "C". V letech 2000 - 2002 působil u týmu Detroit Red Wings, v druhém roce se stal vítězem Stanley, ale pouze jako člen širšího kádru, jeho jméno na pohár vyryté není. [průběžně aktualizováno]

10.2.2021 - Nové: nejlepší hráči jednotlivých zemí v hokejové lize Švédska. Tento týden je v evropském hokejovém kalendáři nejvýznamnější akcí turnaj Euro Hockey Tour pořádaný ve Švédsku. Tamní hokejová liga, která je právem považovaná za jednu ze tří nejkvalitnější na starém kontinentu, je po dobu konání akce přerušená. Pro hráče je angažmá v této lize určitě oceněním jejich hokejových kvalit, obecně bývá považovaná za ideální z hlediska přípravy pro přestup do NHL. Tuto cestu zvolil například mladý německý hokejový obránce Moritz Seider, kterého si na draftu 2019 z pozice č. 6 vybral Detroit. V tomto klubu dříve působil i stabilní slovinský reprezentant, útočník Jan Muršak v jehož hokejovém životopisu je i sezóna 2005/06 v juniorském týmu Českých Budějovic. V NHL hrál i nejlepší chorvatský hokejista současnosti, útočník Borna Rendulič.
Reprezentační zkušenosti má vlastně každý hráč z uvedeného přehledu, největším úspěchem v podobě zlaté medaile z olympijských her se mohou pochlubit Ilja Bjakin, Jevgenij Davydov a Hakan Loob, který ve své nejlepší sezóně v produktivitě ve Švédsku má průměr lepší než 2 body za zápas! Úspěšně působili ve Švédsku i mistři světa Esa Keskinen, Janne Niskala a Miloslav Hořava (starší). Nepochybně hráčem z hokejově nejexotičtější destinace byl thajský rodák Likit Neimwan Andersson, který okusil švédskou top ligu ve dvou zápasech. [průběžně aktualizováno]

3.2.2021 - Nové: nejúspěšnější hráči na mezinárodní hokejové scéně (podle hodnoty medailí na turnajích IIHF). V hokeji se za největší týmový úspěch na reprezentační úrovni považuje zlatá medaile z olympijských her. Olympiáda se koná jednou za čtyři roky (s výjimkou roku 1994 - to byly zimní hry po 2 letech), mistrovství světa bývá od roku 1989 každoročně. V přehledu je prioritně uvedeno 52 hráčů, kterým se vyhráli olympiádu vícekrát, dále jsou zde uvedeni nejúspěšnější medailisté z ostatních zemí. Do přehledu nejsou zahrnuta umístění na Kanadském resp. Světovém poháru, protože tyto turnaje se konaly pouze tehdy, když na tom měly organizátoři (NHL) zájem. V letech 1981 - 1987 se hrálo 3x, v období 2005 - 2015 ani jednou :-/
Historie světového hokeje, za jejíchž počátek se považuje hokejový turnaj v rámci letních her v roce 1920, začala dominancí Kanady. Prakticky jakýkoliv výběr kolébky hokeje vyslaný na olympiádu či šampionát platil po 4 desetiletí za hlavního favorita každého turnaje, kterého se účastnil. Tahle éra skončila v roce 1961, kdy jejich tým složený z amatérů nadlouho naposledy vyhrál světový šampionát. Sestavy kanadské reprezentace se prakticky turnaj od turnaje lišily, takže z té doby není v přehledu žádný hráč. Pak začalo období téměř neporazitelné sovětské sborné, které trvalo po tři dekády, začalo roku 1963 a "zaseklo se to" až v roce 1993 s prvním titulem pro samostatné Rusko. Z tohoto období je v přehledu 34 hráčů. Pak už (jistě i díky systému play-off, který byl zaveden v roce 1992) se vítězné týmy víceméně nepravidelně střídají, přičemž občas se někomu povede první místo obhájit. V letech 1994 a 2006 se podařilo reprezentaci Švédska vyhrát olympiádu, u obou triumfů byli 3 hráči. V letech 2002, 2010 a 2014 vyhrála olympiádu Kanada, více než jednou se o tento úspěch přičinilo 15 hráčů tehdejších sestav. Pojďme se podívat na nejúspěšnější jednotlivce z těchto zemí.
Úplně prvním hráčem v přehledu a celkově i nejúspěšnějším je Vladislav Treťjak. Jeho tři zlaté medaile a 10(!) titulů mistra světa, jsou v dnešní době již naprosto nedostižné. Jeho sportovní kariéra probíhala v období, kdy hráči Sovětského Svazu neměli prakticky žádnou možnost rozhodovat o svém sportovním osudu. Kdo chtěl hrát za reprezentaci, musel se podrobit místy až nesmyslnému drilu na tréninkových bázích a úspěchy na sportovním poli byly vykoupené osobní nesvobodou, odloučením od rodin, u mnohých i zničeným zdravím ... Systém, ve kterém se museli hráči hokejisté Sovětského Svazu pohybovat, je už naštěstí pryč, úspěchy jednotlivců z té doby zasluhují respekt a netřeba pochybovat o tom, že většina hráčů by se bývala byla prosadila i za normálních podmínek.
Nejúspěšnějším medailistou Švédska je útočník Jörgen Jönsson, který vyhrál 2x olympiádu i mistrovství světa a ze světových šampionátů si zkompletoval ještě stříbrný i bronzový "hattrick". Skoro celou kariéru strávil v domácích klubech Rögle a později Färjestad s výjimkou sezóny, kdy se vypravil do zámoří, aby si zahrál v NHL s mladším bráchou Kennym, který je v přehledu uvedený na 15. místě mezi obránci. Třetím Švédem, který byl u obou švédských olympijských triumfů, je fenomenální Peter Forsberg.
V 60. letech Kanada celkem správně dospěla k závěru, že pokud má mít v konkurenci SSSR, Československa a Švédska nárok na úspěch, s amatérskými hráči už to nepůjde. Na první pokus s jí prosadit účast profesionálních hráčů nepodařilo, v reakci na to se v letech 1970 - 1976 světových turnajů vůbec neúčastnila. Od roku 1976 se mohli mistrovství světa účastnit hráči z NHL či WHA, čehož první využili Američané. O rok později už tedy nastoupila Kanada v plné síle, ale trvalo jí to 17 let, než vystoupala na světový trůn. V roce 1998 (a pak ještě čtyřikrát) se otevřela možnost startovat na olympijských hrách i hráčům NHL. První příležitost vyhrát takto obsazený turnaj sebral natěšené Kanadě tým České republiky (v sestavě Pavel Patera a Martin Procházka), čtyři roky poté už to hráčům země javorového listu vyšlo. A pak ještě dvakrát, v letech 2010 a 2014. Díky dvěma olympijským zlatým a ještě dvěma vítězstvím ze světových šampionátů je nejúspěšnějším kanadským reprezentantem brankář Roberto Luongo.
Po rozpadu Sovětského Svazu většina tehdejších aktivních hráčů pokračovala na mezinárodní scéně (přes "přestupní stanici" v podobě účasti v týmu Společenství nezávislých států na olympijských hrách v roce 1992) v týmu Ruska, hráči jiných národností ale vesměs volili možnost hrát za nástupnický reprezentační tým své domoviny. Nové týmy začínaly na mezinárodní scéně v nejnižší skupině světového šampionátu a pomoc hokejistů s mezinárodními úspěchy byla velmi vítaná. Útočník Boris Alexandrov se ve 20 letech stal vítězem olympijských her v Innsbrucku, v ten samý rok si zahrál na prvním ročníku Kanadského poháru. Protože měl ale problémy podřídit se nárokům na něj kladené, vypadl ze sovětské sborné i z CSKA Moskva, přes konkurenční Spartak Moskva se vrátil do rodného Usť-Kamenogorsku. Po uvolnění poměrů odehrál jednu sezónu v Itálii, na nějaký čas si dal od hokeje pauzu, ale vrátil se a v 39 letech si ještě zahrál na šampionátu skupiny "C" za Kazachstán.
Z provinčního klubu Sokol Kyjev se do sovětské reprezentace prosadil obránce Valerij Širjajev, byl u zisku titulu mistra světa v roce 1989. Od roku 1991 hrál ve Švýcarsku a když to bylo možné, pomáhal reprezentaci Ukrajiny. Zažil s ní úspěch v podobě postupu do elitní skupiny mistrovství světa, zahrál si i na olympiádě, ale na další medaili na top úrovni už z pochopitelných důvodů nedosáhl.
Z Dinama Riga se Arturs Irbe v roce 1990 vypracoval na pozici prvního brankáře Sovětského Svazu, získal už druhou zlatou medaili ze světového šampionátu. Do jeho další reprezentační kariéry ale výrazně zasáhla politika. V roce 1991 se obyvatelé pobaltských států rozhodli vymanit z područí Moskvy, součástí tohoto (nakonec úspěšného) procesu byly demonstrace proti stávajícímu režimu, vyslání armády na jejich potlačení, podepisování protestních peticí na barikádách, čehož se Irbe aktivně účastnil (odkaz: sport.aktualne.cz). Jeho nechuť dále reprezentovat SSSR byla za této situace celkem pochopitelná. Odešel do zámoří, prosadil se v NHL, a když to šlo, pomáhal reprezentaci Lotyšska. Účastnil se s ní celkem 11 turnajů, medaile se už nedočkal, ale například výhra na světovém šampionátu v roce 2000 nad domácím Ruskem pro něj možná měla nemenší hodnotu.
Obránce Darius Kasparaitis debutoval v týmu SSSR dvěma zápasy v přípravě na poslední ročník Kanadského poháru, jeho prvním velkým turnajem byla olympiáda v roce 1992 a zlatá medaile za tým SNS. Při volbě, za jakou zemi dál hrát, upřednostnil tým Ruska, v jehož dresu pak v následujících letech získal další dvě olympijské medaile. Po konci vrcholné kariéry pak v 5 sezónách za sebou nastoupil v litevské lize, čímž splnil podmínku pro možnost ji reprezentovat. V roce 2018 se účastnil turnaje divize IB, který Litva vyhrála, takže na úplný konec kariéry si tak na krk pověsil ještě jednu zlatou medaili (v tomto přehledu ale započítaná není :)
Útočník Peter Šťastný patřil od svých 20 let po čtyři roky ke stálým hráčům československé reprezentace. Jenomže jeho touhou bylo hrát v NHL a protože tehdejší režim umožnil odchod do zahraničí hráčům nejdříve ve 30 letech, realizoval v roce 1980 se spolu s bratrem Antonem emigraci do Kanady a během angažmá v Quebecu se zařadil mezi hvězdy ligy. Jeho výkonnost vzali v úvahy i stavitelé kanadské reprezentace, zařadili ho do týmu pro Kanadský pohár v roce 1984 a svým dílem přispěl k triumfu domácího týmu. Svůj velký comeback na mezinárodní scénu zažil o 10 let později, v roce 1994 vedl jako kapitán tým Slovenska na olympijských hrách. O rok později ve stejné úloze pomohl Slovákům vyhrát "B" skupinu mistrovství světa a tím svoji veleúspěšnou kariéru ukončil. Jeho následovníci v období 2000 až 2012 získali čtyři medaile ze světových šampionátů, ale na otázku, kdo byl nejlepší slovenský hokejista v historii asi většina znalců i laiků uvede právě jeho.
A jak se někdy říká nakonec Japonec. No ano, i japonský hokejový reprezentant se může pyšnit medailí ze světového turnaje. Předtím je ovšem třeba získat ji v reprezentačním dresu jiné země. Tuto kombinaci naplnil útočník Chris Bright, který má bronz z mistrovství světa v roce 1995 s Kanadou, pak odešel hrát do Japonska, dostal tamní občanství a možnost reprezentovat novou zemi, kterou využil v roce 2004, kdy se Japonci představili v elitní skupině (zatím) naposledy. [průběžně aktualizováno]

7.1.2021 - Nové: nejmladší hráči vítězných reprezentačních týmů (od roku 1947). Být ve sportu úspěšný v juniorském kategorii je jistě příjemné, ale většina vrcholových sportovců určitě nechce, aby jejich kariéra byla shrnuta do hodnocení "byl dobrý v juniorech". Kdo se rozhodne věnovat sportu naplno (chcete-li: profesionálně), ten cílí k vyšším metám, což jsou úspěchy v kategorii dospělých, nejlépe na mezinárodní scéně. Jak si v tomto směru vedli reprezentanti vybraných zemí?
Hráčem, který dosáhl úspěchu ve světovém hokeji jako nejmladší, byl Vladislav Treťjak. Nebylo mu ještě ani 18 let, když se v roce 1970 stal mistrem světa, nastoupil při tom do 6 zápasů z 10 možných. Z hlediska šancí na medaili měl nepochybně výhodu v tom, že hájil branku Sovětského Svazu, který byl od roku 1963 na světové hokejové scéně téměř neporazitelný. Treťjak díky kvalitám svým a týmu, za který chytal, získal 10 titulů mistra světa, 3 olympijská zlata, plus další 4 medaile. Na co ale zřejmě Vladislav Treťjak ne úplně rád vzpomíná, jsou olympijské hry v roce 1980. Ve finálové skupině totiž Sovětský Svaz nestačil na tým USA a Treťjak ve vzájemném zápase zažil situaci, která se mu nestávala příliš často - byl střídán po první třetině. Američané zápas a nakonec i celý olympijský turnaj dotáhli k výhře. V týmu dá se říci mladíků (nejstarším hráčům bylo 25 let!) byl benjamínkem 19-ti letý obránce Mike Ramsey, kterému olympijský úspěch otevřel dveře do NHL, do které naskočil hned v olympijské sezóně A odehrál v ní přes 1.000 zápasů. Dalšího úspěchu, ani na klubové ani na reprezentační úrovni, se už nedočkal, ale uzavřít kariéru s tím, že "vyhrál jsem jenom olympiádu", určitě není konstatování úplné marnosti :-)
Smůla jednoho - šance pro jiné. Když v roce 1985 zahájila přípravu na domácí světový šampionát reprezentace Československa, skoro jistou nominaci měl útok Rosol - Kameš - Klíma. Jenže posledně jmenovaný hráč si v přípravném zápase zlomil ruku, takže dost pravděpodobně na jeho úkor se do týmu dostal 19-ti letý útočník Michal Pivoňka, který byl pár měsíců předtím vyhlášen nejlepším útočníkem mistrovství světa "20". Na "zlatém šampionátu" nastoupil do každého zápasu, stejně tak i o rok později na mistrovství světa v Moskvě. Pak ale provedl radikální změnu - emigroval do zámoří. Ihned se prosadil do NHL, ve které odehrál během 14 sezón přes 800 zápasů základní části, ve kterých získal bez jednoho 600 bodů, to vše v dresu Washingtonu Capitals. Rozhodně dobrá vizitka.
Psal se rok 1991, když se o pořádný rozruch v zámoří postaral Eric Lindros. Při výběru hokejových talentů (draftu) si jej "zamluvil" Quebec, ale Lindros dost jasně odmítl mít s tímto klubem cokoliv společného a dal raději přednost pokračování v juniorské soutěži. To ale nebylo překážkou k tomu, aby dostal pozvánku ho do týmu Kanady připravující se na 5. ročník Kanadského poháru. Kanaďané ve svém domácím turnaji zvítězili, Lindros přispěl 3 góly. O rok později, když byl vyměněn do Philadelphie, už do NHL nastoupil. Strávil v ní 13 sezón, odehrál 760 zápasů v základní části, ve kterých vyprodukoval 865 bodů. V sezóně 1994/95 získal Hart Trophy i Lester B. Pearson Award, v roce 2002 byl členem vítězného olympijského týmu. Co se mu ale nepovedlo, bylo získat Stanley Cup. Není sporu o tom, že patřil k nejdominantnějším hráčům své generace, ... ale od hokejisty, který měl přezdívku "The Next One" se asi čekalo ještě o trochu víc.
Po zániku Sovětského Svazu vzniklo Společenství nezávislých států, které vyslalo své reprezentanty na olympijské hry v roce 1992. Jejich hokejový výběr získal zlaté medaile a byl to tým plný hokejového talentu. Vždyť z 23-členné soupisky si později hned 20 hokejistů zahrálo v NHL (Bykov a Chomutov zůstali hvězdami ligy ve Švýcarsku, střelec zlatého gólu Boldin musel vynechat celý ročník 1992/93, po něm odešel do Finska), kde odehráli v souhrnu téměř 10.500 zápasů. Nejvíce z nich útočník Alexej Kovaljov - jeho bilance je přes 1.300 utkání v základní části a více než 1.000 bodů! V roce 1994 vyhrál s NY Rangers Stanley Cup, nejvíce byl ale po hokejové stránce spokojený při svém angažmá v Pittsburghu, když mu Ivan Hlinka do jedné útočné řady přidělil za spoluhráče Roberta Langa a Martina Straku. Ve 40 letech odešel do švýcarské druhé ligy (NLB), po jedné sezóně za tým Visp se stal manažerem klubu, aby mu po dvou sezónách ještě pomohl i na ledě a v 11 zápasech zaznamenal 10 bodů.
V roce 1992 se na mistrovství světa podařilo reprezentaci Švédska, to co předtím nikdy: obhájit zlaté medaile. Svým dílem (4 góly v 8 zápasech) k tomu přispěl i nejmladší hráč sestavy, útočník Peter Forsberg. V roce 1991 si jej v draftu vybrala Philadelphia, ale Forsberg do zámoří nechvátal. Dál působil v MoDo a pomáhal národnímu týmu např. i na juniorském šampionátu v roce 1993, kde vytvořil individuální (těžko překonatelný) rekord: 31 bodů v 7 zápasech! Jeho velká hvězdná chvíle přišla na olympijských hrách v roce 1994, kdy rozhodl finále do té doby nevídanou fintou v samostatných nájezdech. V průběhu další sezóny, hned jak skončila výluka, už do NHL odešel. Nikoliv do Philadelphie, ale do Quebecu. Byl totiž hlavní položkou výměny, kterou si vytrucoval Eric Lindros. Quebecký tým se po sezóně přesunul do Denveru a Forsberg se postupně stal leadrem Colorada Avalanche. Bylo to šťastné spojení, které vygenerovalo dva Stanley Cupy (1996 a 2001) a zisk nejvyšších individuálních ocenění: Art Ross Trophy a Hart Trophy v ročníku 2002/03. Kromě toho Forsberg sbíral další úspěchy i s národním týmem, znovu vyhrál světový šampionát (1998) i olympiádu (2006), takže je v podstatě dvojnásobným členem klubu zlatého hattricku.
Když v roce 1993 vyhrálo mistrovství světa Rusko, těžko by tehdy někdo věřil tomu, že na další podobný úspěch budou příznivci sborné čekat 15 let! Nejmladším hráčem týmu vítězů (a se 192 centimetry i nejvyšším) byl útočník Alexej Jašin, na kterého se už těšili v NHL, konkrétně v Ottawě, kam po šampionátu přestoupil. Nedá se říci, že by se mu tam nedařilo: ze sedmi sezón, které tam odehrál, byl šestkrát nejproduktivnějším hráčem týmu. Stal se i kapitánem, ale protože nebyl spokojen s finančním ohodnocením, tak prostě vynechal celý ročník 1999/2000. Nepomohl si nijak, v následující sezóně musel odehrát poslední rok z platné smlouvy, po jejím skončení byl vyměněn do NY Islanders. Tam dostal co chtěl (smlouvu na nepochopitelných 10 let za 87,5 milionů dolarů), ale neodvedl, co měl. Islanders ho raději po šesti letech vyplatili ze zbytku smlouvy a jeho bilance v NHL se tím uzavřela na 850 zápasech základní části a 781 bodech v produktivitě.
V roce 2000 vyhráli čeští hokejisté jak juniorské, tak i seniorské mistrovství světa. U obou úspěchů byl útočník Martin Havlát, který poté odešel do NHL, do Ottawy. V týmu, kde mimo jiné zažil poslední jašinovu "ottawskou sezónu", strávil 5 let. Pak odešel do Chicaga, kde se mu individuálně dařilo nejvíc, zahrál si i v All Star Game (2006/07), ale výhra Blackhawks ve Stanley Cupu v roce 2010 už byla bez něho, to už byl hráčem Minnesoty. Později ještě oblékal dresy San Jose, New Jersey a Saint Louis, to už ale všechno byly štace, při kterých ho výrazně limitovaly zdravotní problémy. Celkem stihl v NHL odehrát 15 sezón, 790 zápasů základní části, ve kterých nasbíral 594 bodů. S kariérou se chtěl rozloučit jako hráč Komety Brno, měl i připravený dres s č. 9, ale kvůli zranění při tréninku se to už nestalo.
Rok 2002 byl nejúspěšnějším v historii slovenského hokeje. Začal sice zklamáním z nepostupu do hlavního turnaje olympijských her v Salt Lake City, ale to bylo rychle zapomenuto, když jeho reprezentanti dokázali nedlouho potom vyhrát mistrovství světa. Nejmladším členem kádru, který z pozice brankářské dvojky odchytal 3 zápasy, byl Rastislav Staňa. V té době mu bylo 22 let, chytal za Richmond Renegades (druhý záložní tým Washigtonu, který jej draftoval v roce 1998 ze 193. pozice) a snažil se postoupit v hierarchii brankářů Capitals výše. Své snažení završil šesti zápasy v NHL v sezóně 2003/04, v dalším ročníku byla výluka, při které se přesunul do Evropy a zpátky za oceán už se nevrátil. Odchytal 5 sezón ve švédské nejvyšší soutěži (kde se dvakrát probojoval do finále), následovalo 6 sezón v KHL (Čerepovac a CSKA Moskva), v průběhu té poslední přestoupil do Košic, se kterými získal titul mistra Slovenska. Kariéru zakončil jednou sezónou ve Spartě Praha.
Finsko vyhrálo mistrovství světa 3x a pokaždé mělo v sestavě nadějného juniora. Toho nejmladšího při posledním triumfu v roce 2019, byl to útočník Kaapo Kakko. A v týmu rozhodně nebyl jen do počtu, se 6 góly byl jeho nejlepším střelcem! Díky týmovému úspěchu se mu povedl hodně zajímavý počin: ani ne 100 dní po dovršení věku 18 let byl mistrem světa hráčů do 18 let (z r. 2018), mistrem světa juniorů do 20 let (2019) a na světovém šampionátu dospělých si zkompletoval ne zrovna obvyklý hattrick. Jeho hokejový talent byl vysoko oceněn i na draftu, z pozice č. 2 si jej vybrali NY Rangers. Odehrál za ně nováčkovský ročník, chystá se na druhý, k hodnocení úspěšnosti jeho kariéry v zámoří bude ale nutno pár let posečkat, odhadem tak 15, ale možná že i více let :-). [průběžně aktualizováno]

5.1.2021 - Do přehledu sovětští hokejisté v NHL byla doplněna statistická data 16-ti hráčů, kteří nastoupili za juniorskou sbornou SSSR (resp. SNS), nestihli už nastoupit za seniorskou reprezentaci a v NHL se objevili až po zániku Sovětského Svazu. Byly to: Aleksandrs Kerčs (MS'20 1987), Igor Čibirev, Harijs Vitolinš a Sergej Petrenko (všichni MS'20 1988), Vladimir Cypljakov (MS'20 1989), Boris Mironov, Sandis Ozolinš, Oleg Petrov, Valerij Karpov, Sergej Berezin a Sergejs Žoltoks (všichni MS'20 1991), Nikolaj Chabibulin, Ravil Gusmanov, Andrej Nikolišin, Alexej Jašin a Sergej Krivokrasov (všichni MS'20 1992). Nejvíce se z těchto hráčů prosadili v NHL (na svých postech): Chabibulin, Ozolinš a Jašin.

15.12.2020 - Do přehledu zápasů sezóny 1991-92 byla doplněna sestava výběru Společenství nezávislých států (SNS), která byla pověřena startem na Globen Cupu ve Švédsku (krátce před startem olympijských her v Alberville). Porazili nás 2:0 a přesně polovinu kádru tvořili hráči Dynama Moskva. A byli to chlapíci vybraní z té "horší" poloviny klubu, protože osm "dynamovců" bylo s prvním týmem Společenství ve Švýcarsku na Nissan Cupu. Zřejmě slušnej oddíl, no :-)

9.12.2020 - Nové: nejstarší hráči vítězných reprezentačních týmů (od roku 1947). V hokeji se v poslední době jako hranice, kdy je hráč považován za seniora, považuje 35 let, ve výběru se (na jedinou výjimku) proto objevují pouze hráči, kterým bylo v roce jejich posledního velkého vítězství tolik nebo i více.
Nikolaj Sologubov začínal ještě v éře, kdy v Sovětském Svazu existoval pouze hokej hraný s míčkem. Ve světovém hokeji debutoval až ve 30 letech, přesto se ještě dokázal stát 3x nejlepším obráncem turnaje nebo vyhrát olympiádu. Na světovém šampionátu se naposledy objevil v roce 1963, odehrál pouze zápas proti Německu, ve kterém jednou skóroval a uzavřel svoji bilanci v národním týmu na 26 gólech při 91 startech.
Vladimír Dzurilla byl dlouholetou stálicí v brance Československa, v letech 1963 až 1972 chyběl pouze na jednom světovém turnaji. Po zisku titulu mistra světa v Praze to vypadalo, že v reprezentačním celku dostanou přednost mladší hráči, nicméně v roce 1976 se Vlado do reprezentace vrátil a zažil v ní své nejúspěšnější období. Titul mistra světa z polských Katovic, finálovou účast v premiérovém ročníku Kanadského poháru "vyšperkovaný" famózním výkonem, po kterém naše reprezentace porazila Kanadu. Zlatou tečku udělal na šampionátu ve Vídni v roce 1977, k titulu přispěl 5 výhrami ze 7 zápasů, do kterých nastoupil. Po konci kariéry se věnoval trénování, bohužel zemřel relativně mladý, na infarkt, krátce před svými 53. narozeninami.
V roce 1992 se poprvé a naposledy objevil na světové scéně (konkrétně olympijských hrách) výběr Společenství nezávislých států, co by nástupnický subjekt Sovětského Svazu. V dresu s pěti olympijskými kruhy hráli až na tři výjimky hokejisté, kteří měli zkušenosti ze seniorské sborné, nejvíce Andrej Chomutov (226 zápasů / 88 gólů) a kapitán Vjačeslav Bykov (199/87). Ten byl dlouho sportovně ve stínu slavné trojky KLM, jeho hvězda naplno zazářila až když mu byl ve 30 letech umožněn přestup do zahraničí. Spolu s Chomutovem se v týmu Fribourgu stali na několik sezón hvězdami švýcarské ligy. Po olympiádě samozřejmě pokračoval ještě v dresu nově vzniklé ruské sborné, slavil s ní i světový titul v roce 1993, zde je ale z výše uvedeného důvodu uveden pouze jeho výkon z her v Alberville.
Nestává se často, že by Američané v seniorském hokeji dokráčeli až na samotný hokejový vrchol, vlastně se to za posledních 80 let stalo pouze třikrát. V letech 1960 a 1980 (to naprosto senzačně!) brali olympijské zlato, třetí slavnou chvílí byl pro americký hokej rok 1996 a premiérový triumf na Světovém poháru. Američané pro turnaj sestavili zřejmě vůbec nejsilnější výběr ve své hokejové historii, kromě hvězd v něm našel místo např. i účastník mistrovství světa v Praze v roce 1985 (a dvou Kanadských pohárů) Joel Otto. V NHL odehrál během 14 sezón přes 900 zápasů, většinu z nich za Calgary Flames, se kterými v roce 1989 získal Stanley Cup.
Nejlepší období slovenského hokeje bylo v letech 2000-2003 (tři medaile), kdy se do kroniky zlatým písmem zapsal rok 2002. Tým naštvaný ne úplně férovým systémem olympijské kvalifikace, kdy si ani na druhý pokus (Nagano resp. Salt Lake City) nevybojoval účast v hlavním turnaji, dorazil na šampionát do Švédska skoro se všemi svými hvězdami zdravě nabuzenými odčinit předchozí (z jejich pohledu) nespravedlnost. Do týmu se po 4 letech vrátil i obránce Jerguš Bača, který měl ve své sbírce medailí např. dva bronzy z mistrovství světa ještě za tým Československa, nebo i federální titul z roku 1988 s Košicemi. Mohl si v 37 letech přát lepší rozlučku s reprezentací?
Když v roce 1997 odcházel (ze zdravotních důvodů) do hokejového důchodu Mario Lemieux, tak určitě nemusel mít pocit, že "nemá splněno". Dva Stanley Cupy s Pittsburghem, vítězství v úžasné finálové sérii Kanadského poháru v roce 1987, individuálních cen, že na ně nestačí prsty obou rukou ... nicméně konec nemusí vždycky znamenat konec :-) V roce 2000 se v 35 letech odhodlal ke comebacku a nemusel litovat on ani fanoušci. Do sbírky úspěchů přidal ještě olympijské zlato a vítězství ve Světovém poháru v roce 2004, téměř v 39 letech! Mimochodem, Kanada má ve zveřejněném výčtu nejvíce hráčů - 22.
V roce 2006 se potřetí v řadě konal olympijský hokejový turnaj s účastí hráčů z NHL a po České republice a Kanadě se olympijského zlata při této "hvězdné účasti" dočkalo i Švédsko. Pilířem zadních řad vítězných Seveřanů byl Nicklas Lidström, který s titulem mistra světa z roku 1991, třemi Stanley Cupy s Detroitem (další přidal ještě v roce 2008) vstoupil do klubu zlatého hattricku. Zisk sedmi "James Norris Trophy" + jedné Conn Smythe Trophy, jen podtrhují fakt, že rozhodně nešlo o tuctového hráče.
Když se roce 2010 připravovala česká hokejová reprezentace na světový šampionát, tak 25 omluvenek, které se v průběhu tvorby celku trenérovi sešlo, rozhodně tým v době odjezdu do dějiště šampionátu nestavělo do role nějakého favorita. Že z toho nakonec byla ta úplně nejcennější (řečeno slovy Forresta Gumpa "nejvíce nečekaná") medaile, mohla kromě nezpochybnitelného týmového výkonu i účast dvou výrazných osobností: Tomáš Vokoun v bráně a Jaromír Jágr v útoku. Zvládl velet ofenzivě, v kritické chvíli tým vyburcovat a v 38 letech si s reprezentací užít posledního velkého týmové úspěchu.
Borcem, který se v přehledu objevuje jako hráč, co dosáhl úspěchu v nejvyšším věku, je Pavel Dacjuk, který si během angažmá u Red Wings za své hokejové umění vysloužil přezdívku "The Magic Man". Když v roce 2016 z osobních důvodů opouštěl NHL, těšil se velkému respektu u hráčů, odborné veřejnosti i fanoušků, prostě u všech. V roce 2018 vyrazil na svou pátou (!) olympiádu a ruští sportovci tam z důvodu sankcí za porušení antidopingových pravidel nemohli startovat pod vlajkou své země. Nicméně (při neúčasti hráčů NHL) byl jejich hokejový výběr považován za hlavního favorita turnaje a cíl splnil. Po dlouhých 26 letech si hokejisté z Ruska došli pro olympijské zlato a kapitánem týmu byl, hádejte kdo? Ano, hráč s číslem 13.
Poslední velký turnaj, mistrovství světa, se konalo v roce 2019. Celek Finska si tam došel pro své třetí zlato a jeho příběh trochu kopíruje "českou hokejovou pohádku z roku 2010". Tým bez velkých jmen, hned s 18 nováčky na šampionátu a jedním z nich byl ve svých 36 letech i útočník Kristian Kuusela. Hráč, který měl v té době na kontě sice více jak 1.000 zápasů v nejvyšší finské soutěži, ale jinak půl sezónní angažmá ve švédském MoDo (pravda završené titulem) a jedna sezóna v KHL za Chabarovsk, no znali ho asi jenom opravdoví fajnšmekři. Ale stihl prostě být ve správný čas na správném místě :-) Jinak i druhý Fin ve výběru měl podobné štěstí: jeden start a hned "trefil jackpot". [průběžně aktualizováno]

3.11.2020 - Ruský hokejový svaz vytvořil sestavu pro turnaj Karjala pouze z hráčů připravujících se na mistrovství juniorů do 20 let, které má být zahájeno 25. prosince v Kanadě. Toto rozhodnutí se netěší plnému pochopení ze strany ostatních účastníků turnaje, dlužno ale podotknout, že Rusové nejsou první, kdo se rozhodl na turnaje "evropské čtyřky" poslat ne úplně nejsilnější výběr. V sezóně 1971-1972 vyslali Švédové na turnaj o cenu Izvestijí záložní tým "Vikingů" (viz Rudé Právo z 17.12.1971, strana 8, v sezóně 1974-1975 Československo do posledního zápasu turnaje o cenu Izvestijí nasadilo výběr hráčů do 23 let (viz Rudé Právo z 28.3.1975, strana 8).

7.8.2020 - Nové: přehled zápasů mistrovství světa a olympijských her, ve kterých vítězný tým vstřelil 10 a více gólů (od roku 1961). Za uplynulých 60 let (od rozdělení týmů do výkonnostních skupin resp. divizí) bylo takových zápasů 182, přičemž:

- nejčastěji takto vysoké výhry dosáhla reprezentace Sovětského Svazu (SSSR) - 62 x
- nejčastěji se reprezentace SSSR dokázala takto namotivovat proti USA - 12 x
- nejhůře umístěným týmem, který dokázal uhrát 10-ti gólovou výhru, byly USA v roce 2010 - 13. místo
- první turnaj, kde vítěz v žádném zápase nedal 10 nebo více gólů, bylo mistrovství světa v roce 1995
- gólově nejvýraznější výsledek je z roku 1973, kdy reprezentace SSSR porazila Polsko - 20:0
- nejvíce branek v jednom utkání padlo na olympijských hrách 1980 - SSSR : Nizozemsko - 17:4
- nejvíckrát se 10-ti gólový výsledek na jednom turnaji přihodil letech 1962, 1963, 1964 a 1972 - 10 x
- na olympijských hrách v roce 1964 dokázalo prohrát 10 góly nejvíce týmů (např. i Finsko) - 7
- na olympijských hrách v roce 1968 dokázalo vyhrát s 10 góly nejvíce týmů (i Jugoslávie a Japonsko) - 6
- nejvíce 10-ti gólových výher na jednom turnaji zaznamel tým SSSR na šampionátu v roce 1972 - 5
- nejvíce 10-ti gólových proher na jednom turnaji má na kontě Švýcarsko (rovněž na MS 1972) - 5
- 10-ti gólové prohry se nevyhýbaly ani silným týmů, např. Švédsko prohrálo se SSSR takhle 5 x
- o 10 gólů prohrálo i Československo, hned v následujícím zápase dalo 10 gólů Kanadě - a to její sestavu tvořili pouze hráči z NHL - viz 1978-1979

10.6.2020 - Do přehledu nejlepší výkony hráčů Československa (za období mistrovství světa 1972 - mistrovství světa 1992) byla hráčům doplněna klubová příslušnost. Nejčastěji je uveden údaj Dukla Jihlava (28 x), kde měli kromě kmenových hráčů možnost se průběžně posilovat i o hráče plnící si zde zpravidla dvouletou vojenskou povinnost a mnozí z hráčů byli v té době na vrcholu své (minimálně fyzické) výkonnosti. Druhé nejpočetnější zastoupení má Litvínov (15), následuje Sparta Praha (13), slovenské kluby Slovan Bratislava (12), Trenčín (11) a Košice (10), pak je Kladno (9), osminásobné zastoupení mají tradiční ligové týmy Pardubice, Plzeň a Motor České Budějovice, atd. Ve 12 případech působili hráči v zahraničních klubech, nejčastěji ve Finsku (6 případů).

24.5.2020 - Doplněno: nejlepší bodové výkony hráčů reprezentačních týmů na MS "A" 1961-1991 a ZOH 1980,1984, 1988. Původně byl tento přehled omezen pouze na výkony hráčů ze světových šampionátů, přičemž v roce 1980, 1984 a 1988 se mistrovství světa nekonalo. Vrcholovým turnajem hokejové sezóny (IIHF) byly v těchto letech olympijské hry, ovšem na rozdíl od olympijských turnajů pořádaných v období 1964 - 1976 (kdy se podle výsledku prvního zápasu týmy rozdělily do skupiny "A" - o medaile a "B" - o další umístění) bylo v 80. letech všech 12 účastníků rozděleno do dvou rovnocenných skupin. Startovní "pole" z 8 na 12 doplnily nejlepší týmy druhé výkonnostní úrovně (tj. z MS "B") a tím se šance poměřit své schopnosti na vrcholném hokejovém fóru otevřela i dalším týmům, kterým se v letech 1961 - 1991 účast v top skupině mistrovství světa vyhýbala.
V roce 1980 se tak olympiády v Lake Placid účastnilo i Japonsko (účast odmítly celky NDR a Švýcarska), které skončilo celkově poslední, dokázalo alespoň uhrát remízu s Nizozemskem. V roce 1984 se v Sarajevu kromě domácí Jugoslávie (porazila Itálii) na turnaji představilo i Rakousko (zvítězilo nad Norskem), které se kvalifikovalo i v roce 1988 do Calgary, kam se dostala i Francie (výhra v zápase o 11. místo).
Možná více než zmíněná účast reprezentantů těchto čtyř zemí jsou zajímavé nově uvedené výkony těch hráčů, kteří přispěli k medailovým úspěchům svých zemí. V roce 1980 měl na olympijském triumfu amerického týmu bezpochyby výrazný podíl brankář Jim Craig. V roce 1988 vychytal Finům jejich vůbec první medailové umístění v seniorské kategorii Jarmo Myllys. Tým SSSR se zpravidla díky nezpochybnitelné kvalitě hráčů v útočných a obranných řadách nemusel až tak moc spoléhat na výkony brankářů, nicméně určitou kvalitu brankářská jednička mít musela. Nejlepšího průměru branek na zápas dosáhl (při "podmínce" nevynechat žádný zápas na turnaji) v roce 1988 Sergej Mylnikov a jistě i tento výkon měl částečný vliv na to, že o rok později odešel jako první sovětský brankář do NHL. K jeho smůle si jej bohužel vybral klub Quebec Nordiques, v té době nejhorší tým NHL, který svojí herní bídu "potvrdil" i v další sezóně, kdy získal pouhým 31 bodů z 80 zápasů (druhý nejhorší byl Vancouver s 64 body). Klub za sezónu 1989/90 poslal do hry sedm brankářů, Mylnikov dostal šanci v 10 zápasech, pouze 1x se mohl radovat z vítězství.
Doplněno: (20.11.2020) ZOH 1972-1976. Došlo k rozšíření i o individuální počiny z olympijských her v letech 1972 a 1976, jelikož se jednalo v obou případech o turnaje, kde týmy poražené v prvním zápase hrály dále o konečné umístění na olympiádě (7. - 12. místo) a jejich vzájemná střetnutí nebyly součástí mistrovství světa skupiny "B" (na rozdíl od olympiád v letech 1964 a 1968).
Z neúčasti Kanady a Švédska na olympijských hrách v roce 1976 nejvíce vytěžilo Německo, které vybojovalo bronzové medaile a nejlepšího umístění z takto vybraných 33 turnajů (28x MS + 5x ZOH) zde dosáhly i další týmy: Rumunsko (7. místo), domácí Rakousko (8.), Japonsko (9.), Jugoslávie (10.) a v podstatě i poslední Bulharsko (12.), pro které se jednalo o první a zároveň poslední vystoupení mezi světovou elitou.

17.4.2020 - Letošní sezóna NHL stále zůstává otevřená, nicméně místo reportáží z průběhu zápasů se v současné době může prezentovat pouze připomínkami událostí, které jsou nějakým způsobem zajímavé. Takže co si třeba oživit jména českých hokejistů, kteří se kvůli touze zahrát si NHL rozhodli emigrovat z tehdejšího Československa (a skutečně se do NHL dostali)?
Ohlédnutí do historie začneme rokem 1974 a jménem Václav Nedomanský. Spolu se svým kamarádem Richardem Fardou se v době tehdejší normalizace rozhodli pro útěk do zámoří, přičemž jejich volbou zpočátku nebyla NHL, ale konkurenční WHA. Začínali v klubu Toronto Toros, kde strávili dvě sezóny, třetí pak jako hráči Birminghamu Bulls. Poté se jejich cesty rozdělily, Farda odešel hrát do Švýcarska, Nedomanský zahájil svoji čtvrtou sezónu v zámoří ve WHA, ale záhy (ve 33 letech!) se rozhodl přestoupit do NHL, ve které vydržel hrát až do 40 let.
Určitě i jeho úspěch pak motivoval k ilegálnímu odchodu další hráče, v roce 1979 emigroval brankář Jiří Crha a hned v následujícím roce se dostal do branky Toronta Maple Leafs. V dalším ročníku už byl jejich brankářskou jedničkou, přičemž jeho spoluhráčem byl i obránce Vítězslav Ďuriš, který utekl v roce 1980. Režim v reakci na tyto ne zrovna žádoucí události v roce 1981 uvolnil pravidla pro odchody hráčů do zahraničí, ovšem až po dovršení věku 30 let a splnění dalších kritérií. Jenomže čekat s odchodem (z tehdejšího pohledu) až skoro na konec kariéry se nechtělo všem a tak mladší hráči Miroslav Fryčer (21 let) a Jan Ludvig (19 let) se za zámořským dobrodružstvím vydali ve stejném roce, kdy tam se svolením úřadů odešli zkušení reprezentanti Ivan Hlinka a Jiří Bubla (ten si po 3 sezónách angažmá v NHL prodloužil bez svolení tehdejšího zprostředkovatele Pragosportu, takže se z něj stal taky emigrant). Fryčer si NHL zahrál hned v první sezóně za Quebec a Toronto, Ludvig šel nejdříve do juniorské soutěže, aby po roce už byl součástí NHL jako hráč tým New Jersey Devils.
Dalším hráčem, který odešel ještě v juniorském věku, byl v roce 1984 tehdy 18-letý Petr Svoboda. Krátce po své emigraci si ho v draftu hned v prvním kole (a celkově na 5. místě!) vybral Montreal Canadiens, kde se ihned prosadil do základní sestavy a už po dvou letech s ním vyhrál Stanley Cup! V roce 1985, hned po skončení 2 leté vojenské služby v Dukle Jihlava, utekl tehdy 20-letý Petr Klíma, který se v zámoří už stačil ukázat v dresu národního týmu na Kanadském poháru. V draftu si jej vybral Detroit Red Wings, za který hned v první sezóně nastřílel přes 30 gólů a nasbíral přes 50 bodů. V roce 1986 utrpěla československá reprezentace citelnou ránu, když se pro ilegální odchod do zámoří rozhodli Mistři světa z předchozího roku - František Musil (21 let) a Michal Pivoňka (20 let), oba se okamžitě prosadili v Minnesotě resp. ve Washingtonu. V roce 1987 utekli hráči, kteří nebyli součástí reprezentačního kádru: Petr Prajsler (22 let) a Jaroslav Ševčík (22 let). Prajsler naskočil do NHL jako hráč Los Angeles a později Bostonu, Ševčík začal v AHL, později se do NHL dostal jako hráč Quebecu.
V roce 1988 utekla tehdejšímu režimu "velká ryba", David Volek. Ve 22 letech měl za sebou start na světovém šampionátu, Kanadském poháru i olympijských hrách, okamžitě se pak uchytil v týmu New York Islanders. V roce 1989, v "ideálním věku" 22 let odešel do zámoří Jiří Látal a působil částečně na farmě a částečně v hlavním týmu Philadelphia Flyers. Nejmladším hráčem, který emigroval a později se prosadil v NHL, byl tehdy 17-letý Petr Nedvěd, v zámoří začínal v juniorské soutěži, v draftu 1990 si jej v prvním kole a jako celkově druhého vybral Vancouver, kde odehrál tři sezóny. Když se pak na začátku čtvrté nemohl dohodnout na nové smlouvě, využil nabídky kanadského olympijského týmu a za novou vlast si zahrál na olympijských hrách v norském Lillehammeru. Ale to už je jiná story :-)
Údaj o roku emigrace těchto hráčů byla přidána na konec přehledu Češi v NHL celkem.

23.3.2020 - Nejlepší hokejisté Ruska v NHL. V ročníku 2019/20 hrálo v NHL 43 ruských hráčů v poli a 7 brankářů. Útočník Artěmij Panarin (NY Rangers) potvrzuje roli ofenzivního tahouna i ve třetím klubu, za který během pěti let v NHL hraje a svůj nejlepší sezónní produktivní výkon vylepšil o 8 bodů.

16.1.2020 - Oprava: odvetný zápas proti Švédsku hraný v Praze v rámci Turnaje tří národů v sezóně 1947-1948 se uskutečnil už 15. nikoliv až 16.11. jak se nesprávně uvádí ve většině českých publikací. Ono skutečně bylo původně v plánu, že mezi oběma zápasy bude den volna, ovšem s tím, že první zápas se měl uskutečnit už 13. listopadu. Proč to nakonec bylo celé trochu jinak vysvětluje např. článek z Rudého Práva, ze dne 14.11., kde se o tom na straně 4 píše toto: "Z povětrnostních důvodů (vytrvalý déšť a teplý vítr) muselo být mezistátní hockeyové utkání ČSR vs. Švédsko odloženo ze čtvrtka na dnešek. Zítra se hraje odvetný zápas, jak bylo původně stanoveno. Čtvrteční vstupenky zůstávají v platnosti na dnešní utkání. Návštěvníci se dále upozorňují, že začátek je pro oba dny až ve 20 hodin."

14.1.2020 - Nové: sovětská hokejová škola v reprezentačních týmech nástupnických zemí. Dílčím způsobem jsou už tyto informace zde prezentované, celkově se podařilo dohledat 19 hokejistů, kteří v minulosti nastoupili v reprezentačním trikotu s nápisem CCCP na hrudi (myšleno pouze za seniorský tým), později pak hráli za nové týmy, ale jiné než Rusko. Jedná se ponejvíce o reprezentanty Ukrajiny (6), dále pak Běloruska (5), Lotyšska (5), Kazachstánu (2) a Litvy (1), přičemž v posledním případě Kasparaitis nejdříve reprezentoval Rusko, za Litvu si zahrál až po skončení vrcholové kariéry.

Doplněno: (4.1.2021) 15 hráčů, kteří reprezentovali tým SSSR (resp. SNS) "pouze" na mistrovství světa hráčů do 20 let. Šest z nich (Maticins, Kerčs, Katlaps, Vitolinš, Ozolinš a Žoltoks) později hrálo za Lotyšsko, čtyři (Šastin, Ovčinnikov, Čibirev a Godyňuk) za Ukrajinu, rovněž čtyři (Zacharov, Roščin, Rasolko a V. Cypljakov) za Bělorusko a jeden (Troščinskij) za Kazachstán.

1.1.2020 - Nové: rekordní výsledky reprezentačních týmů na mistrovství světa divize I, IA nebo IB. Systém divizí se v organizační struktuře světových hokejových šampionátů praktikuje od roku 2001 a z tohoto roku jsou v přehledu uvedeny hned 4 výsledky. Jednoznačně nejvýraznější výhru pak zaznamenalo v roce 2005 Norsko, kdy šlo nekompromisně za postupem do elitní skupiny MS. Po rozdělení divizí ještě na skupiny A a B (dle výkonnosti, od roku 2012) už počet výsledků s výrazným rozdílem ve skóre znatelně poklesl, v minulém roce se výsledek hodný záznamu podařil hokejistům Rumunska, kteří vybojovali postup z divize IB a divize IA, což je jejich největší hokejový úspěch v 21. století. [průběžně aktualizováno]

11.11.2019 - Nové: nejstarší hráči na mistrovství světa druhé výkonnostní úrovně (od roku 2001). Neuvěřitelně dlouhou reprezentační kariéru měl obránce Darius Kasparaitis. Trvala skoro 27 let a oblékl dresy celkem čtyř reprezentačních celků. Rodák z litevského města Elektrenai stihl v úvodu sezóny 1991/92 (to mu bylo 18 let) odehrát 2 zápasy za tým Sovětského Svazu, do nominace na poslední ročník Kanadského poháru se ale neprosadil. Nicméně v hledáčku trenérů zůstal a když po rozpadu SSSR vzniklo Společenství nezávislých států, zahrál si v jeho dresu na olympijských hrách v Alberville (1992), odkud si přivezl zlatou medaili. Po zániku Společenství reprezentoval v letech 1992 - 2006 Rusko na celkem 7 velkých akcích, podařilo se mu mimo jiné zkompletoval sbírku olympijských medailí. Na klubové úrovni odehrál po konci v zámoří ještě tři sezóny v ruské nejvyšší soutěži, která se transformovala na KHL a "pověsil brusle na hřebík". Po tříleté odmlce se rozhodl, že si splní poslední hokejové přání a to byl start za rodnou Litvu na mistrovství světa. Aby vyhověl podmínkám IIHF pro start za jinou zemi, musel odehrát 5 let v její ligové soutěži, což sporadickými starty naplnil a v roce 2018, ve svých 45 letech, byl členem týmu Litvy, který dokonce v divizi IB zvítězil a postoupil do divize IA!
Mezi dalšími jmény, které se objevují v nově zveřejněném přehledu, je například maďarský obránce Tomáš Šille, který si stihl zahrál ještě v československé nejvyšší soutěži a oblékl i reprezentační dres Slovenska. Nejstarším reprezentantem Austrálie na této úrovni byl český rodák Vladimír Rubeš, který hrál v polovině devadesátých let v Čechách třetí nejvyšší soutěž za tým Bohemians Praha.
Dílčím způsobem jsou ještě v přehledu uvedeni nejstarší hokejisté na mistrovství světa skupiny "B" v letech 1992-2000 (od rozšíření skupiny "A" do zavedení divizí). V tomto období předvedl úctyhodný výkon Slovák Peter Šťastný, který v roce 1995 v 7 zápasech získal 16 bodů (8+8) a jako kapitán dotáhl svůj tým do elitní mistrovství světa. [průběžně aktualizováno]

5.11.2019 - Nové: účastníci mistrovství světa druhé výkonnostní úrovně (od roku 2001). V 90. letech v důsledku rozpadu některých států východního bloku (Sovětský Svaz, Jugoslávie, Československo) vznikaly nejen nové země, ale i nové reprezentační týmy. V hokeji kromě nástupnických zemí byly ostatní nově vzniklé reprezentační týmy zařazeny do nejnižší skupiny světového šampionátu. Lepší "nové" týmy pak rychle, ty ostatní postupně, zaujmuly pozice, kam výkonnostně patřily. Prvním změnou, která reagovala na rozšiřující se počet účastníků mistrovství světa, bylo zvýšení počtu týmů v elitní skupině na 12 v roce 1992. O šest let později se udála další změna, opět pouze v elitní skupině, kde nově hrálo už 16 týmů. S nástupem nového milénia se IIHF rozhodla provést zásadní změnu ve struktuře a počtech účastníků světových šampionátů nižších výkonnostních skupin. Došlo k zavedení divizí, divize I a II měly po 12 účastnících ve dvou šestičlenných skupinách, v divizi III byl počet účastníků proměnlivý. Vítězové skupin postupovali, poslední celky sestupovaly. Od roku 2012 přestaly být v rámci divizí skupiny "paralelní", dle výkonnosti došlo v rámci divizí k rozdělení na A a B, přičemž z divize IA postupují do top divize první dva týmy.
Od roku 2001 se uskutečnilo 19 ročníků divize I (resp. IA a IB), hrálo v nich 26 zemí. V nově uvedeném přehledu je vidět, že do této druhé výkonností úrovně z dlouhodobého pohledu patří Polsko, Litva, Velká Británie, Nizozemsko, Maďarsko, Japonsko, Estonsko, Ukrajina, Rumunsko, Jižní Korea a Chorvatsko (v žebříčku IIHF bývají zpravidla od 19. do 29. místa na světě). Pak zde samozřejmě nemohou chybět týmy, které z dlouhodobého pohledu patří mezi nejlepších 16 na světě, ale občas to prostě nevyjde (Německo, Dánsko, Bělorusko, Norsko, Francie). Dalšími častými účastníky jsou týmy na rozhraní mezi divizemi top a IA, nebo chcete-li takoví trvalí "pendleři" a sem patří Rakousko, Itálie, Slovinsko a Kazachstán. Poslední skupinu tvoří země, kterým se sporadicky podaří postoupit z divize II a po roce zase sestoupují "o patro níž". Jsou to Čína, Srbsko, Španělsko, Austrálie, Izrael a Belgie.

24.9.2019 - Před více než 50 lety, přesněji v sezóně 1967-1968 se uskutečnil první ročník turnaje o Cenu Izvestijí. Účastnilo se 6 týmů, kromě reprezentace Kanady a Polska i dva výběry Československa i SSSR. Turnaj sloužil k prověření širšího kádru hráčů před olympijskými hrami v roce 1968, přičemž náš "A" tým měl silněji obsazený útok a za "B" tým hráli lepší obránci. V konečném pořadí skončil lépe náš béčkový výběr - viz Rudé Právo, 7. prosince, strana 8, náš svaz zápasy totoho reprezentačního "Áčka" nepovažoval ani v té době za oficiální. Možná i z proto, že výsledek 1:9 proti "A" týmu sborné by v historii vzájemných zápasů proti SSSR byl ten nejhorší. Tedy alespoň do světového šampionátu v roce 1979 :-)

12.9.2019 - Před 39 lety odehrála československá hokejová reprezentace na úvod sezóny 1980-1981 tři zápasy proti reprezentačnímu týmu NDR. Hokejová ročenka 1980/81 je uváděla jako neoficiální (snad s odůvodněním, že před zahájením zápasů nezazněly státní hymny), nicméně oba týmy nastoupily prakticky v nejsilnějších sestavách. Ono to u výběru NDR zas nebyl takový problém, protože v té době hrály jejich ligu pouze 3 týmy. Československá reprezentace zrovna procházela generační obměnou, k čemuž přispěli neúspěch na olympiádě v Lake Placid, vize nového hlavního trenéra Bukače a v neposlední řadě i emigrace bratrů Šťastných. Proto v našem týmu dostali poprvé příležitost i nadějní hráči z juniorského týmu - Hořava, Dudáček, Válek a Vodila. Prakticky ve stejném složení (pouze Vodilu nahradil P. Ihnačák) pak následně odehrál tento celek i tři přátelské utkání proti sborné SSSR.
Zpět ale ke zmiňovaným zápasům proti NDR. První se uskutečnil v rámci turnaje "O zlatý klas" v Českých Budějovicích, kde v 80. letech národní tým pravidelně startoval a například o sezónu dříve, tj. v roce 1979 bylo od počátku utkání proti východním Němcům počítané jako oficiální. S ohledem na to, že většina hráčů má své zápasy a góly ze září 1980 proti NDR počítané do individuálních statistik (viz údaje na hokej.cz nebo cslh.cz), byla i zde tato utkání zařazena mezi oficiální a všem zúčastněným hráčům byly dopočítány "čárky za starty a góly". Pro pořádek ještě budiž uvedeno, že souhrnné údaje zde uvedené se u některých jmen neshodují s daty na stránkách výše uvedených serverů, konkrétní nesrovanosti jsou tyto: Milan Chalupa (zde: 205/24 vs. údaj 202/24 na hokej.cz a webu ČSLH), Ján Vodila (44/2 vs. 42/2), Jiří Dudáček (43/7 vs. 40/8), Lubomír Pěnička (38/9 vs. 35/6), Karel Holý (30/6 vs. 27/4), František Joun (22/0 vs. 20/0) a Miroslav Krása (7/- vs. 6/-). U ostatních osmnácti hráčů údaje souhlasí :-)

20.6.2019 - Doplněno: nejofenzivnější hráči NHL podle nejlepší sezóny v bodování. Došlo k poměrně významnému rozšíření. A to o útočníky, kteří sice v žádné sezóně nepokořili hranici 100 bodů, ale alespoň jednou nasbírat 90, to se jim povedlo. Vždyť ruku na srdce, jak velký je rozdíl mezi těmito hranicemi? Možná víc než v jiném hodnocení se zde promítne, jak moc šikovné má který hráč v týmu spoluhráče. Protože pokud jsou to s prominutím "dřeváci", co po luxusních přihrávkách neumí trefit polopráznou branku, či pro změnu přesná příhra není zrovna jejich silnou disciplínou, pak je to opravdu těžké. Nicméně ti nejlepší, i když se musí spoléhat hlavně sami na sebe, by těch devadesát bodů alespoň jednou vyprodukovat měli. Navíc pokud přistoupíme na předpoklad, že nejofenzivnější obránce získává tak 2/3 bodů co nejofenzivnější útočník, tak když jsou ve zde uvedeném přehledu šedesátibodoví obránci, pak by v něm měli i devadesátibodoví útočníci :-)
Tím se seznam rozrostl o 85 úctyhodných výkonů, přičemž netřeba pochybovat o tom, že většina z nově doplněných hráčů si označení ofenzivní tahoun (alespoň v období své nejlepší výkonnosti), rozhodně zaslouží či zasloužila. Namátkou například Nathan MacKinnon, Jarome Iginla, John LeClair, Daniel Briere, Kirk Muller, Rick Vaive, Clark Gillies či Gary Roberts, z Evropanů by to byli třeba Petr Nedvěd, Ilja Kovalčuk, Pavel Dacjuk, Patrik Eliáš, Alexej Kovaljov, Alexej Jašin, Robert Reichel, Pavol Demitra, Henrik Zetterberg, Anže Kopitar nebo Olli Jokinen. Nově se tímto otevřel prostor i pro hráče z doby, kdy v NHL hrálo mnohem méně týmů a zápasů v základní části bylo třeba jen 70. Z této éry jsou například výkony, které zaznamenali Stan Mikita, Bernie Geoffrion, Dickie Moore nebo Jean Beliveau. [průběžně aktualizováno]

13.5.2019 - Tím, že se letošního mistrovství světa v elitní skupině účastní i Velká Británie došlo k jednomu hodně zajímavému případu. Mezi účastníky turnaje totiž nechybí žádný tým, který v minulosti získal medaili! A kdy tahle situace nastala předtím naposledy? Tak "díky" tomu, že britský tým v této úrovni šampionátu startuje celkem zřídka, můžeme předchozí podobnou konstalaci hledat v letech s jeho účastí. Rok 1994 to ale nebyl, chybělo Švýcarsko. V roce 1962 Británie startovala jako náhradník za týmy SSSR a Československa, což je rovnou odpověd na otázku, zda někdo nechyběl. V letech 1947-1951 mělo zákaz účastnit se sportovních turnajů Německo, v roce 1939 chybělo Švédsko, takže jsme se "dopracovali" až do roku 1938, kdy se mistrovství světa účastnili všechny tehdejší hokejové mocnosti (myšleno držitelé medailí), tj. Kanada, Británie, Československo, Německo, Švýcarsko, Švédsko, USA a Rakousko. Časy medailových úspěchů SSSR, Finska a samostatného Slovenska měly teprve přijít. Takže jsme svědky situace, která na hokejové světové scéně 81 let nebyla :-)

5.4.2019 - Do přehledu nejlepších umístění reprezentačních týmů na posledních 10 turnajích byl u týmů, které se vrcholných turnajů na mezinárodní scéně účastnily naposledy před více než deseti lety, doplněn "pozdější nejúspěšnější výsledek". Přesněji údaj, kdy si naposledy zahrály mistrovství světa druhé výkonnostní kategorie. Nejstarší záznam má Bulharsko, které se díky rozšiřování účastníků elitní skupiny MS v roce 1992 ten rok posunulo do skupiny B (zde skončilo na 5. místě), o rok později ale sestoupilo a více se na tuto úroveň již nedostalo. Rok 2001 a zavedení systému paralelních divizí do nižších úrovní mistrovství světa přinesl možnost, že v "druhém levelu" hrálo 12 týmů (2 divize po 6ti). V divizi I si zahrála například Belgie v roce 2004, Austrálie a Rumunsko v roce 2009, Srbsko v roce 2010 a Nizozemsko v roce 2011. Od roku 2012 už divize přestaly být paralelní, čímž druhou výkonnostní skupinu tvoří nyní pouze 6 týmů v divizi IA. Z té sestoupilo Japonsko v roce 2016, Ukrajina v roce 2017, Polsko v roce 2018, naopak Litva si ji poprvé zahraje v letošním roce.

22.1.2019 - Nové: Pořadatelské země a vítězové mistrovství světa v ledním hokeji druhé výkonnostní skupiny. Od roku 1961 se 55x konalo mistrovství světa druhé výkonnostní kategorie, do roku 2000 včetně se označovalo jako skupina "B", v období 2001-2011 se hrála divize I ve dvou paralaleních skupinách, od roku 2012 je pak tato úroveň šampionátu označovaná jako divize IA. Pořadatelských zemí bylo doposud 23, přičemž za období existence Jugoslávie jsou podle měst, kde se hrálo, tyto počítány nástupnickým státům. Do roku 1968 (včetně) se turnaje mistrovství světa všech výkonnostních skupin odehrávaly v jedné zemi, od roku 1969 se skupina A hrála samostatně, od roku 1973 se hrála každá skupina zvlášť. Je zajímavé, že 1. místo na turnajích této úrovně získalo celkem 22 reprezentačních celků, nejčastěji triumfovalo Polsko (8). V současné době hraje 11 bývalých vítězů v elitní skupině (USA, Slovensko, Lotyšsko, Švýcarsko, Německo, Dánsko, Norsko, Francie, Itálie, Rakousko a Velká Británie), 4 hrají divizi IA (Bělorusko, Slovinsko, Kazachstán a Maďarsko), 5 jich hraje v divizi IB (Ukrajina, Japonsko, Polsko, Nizozemsko a Rumunsko) a nejnižšší výkonost z bývalých vítězů má Srbsko, které je hokejovým nástupce Jugoslávie a působí v divizi IIA. Reprezentační tým NDR sloučení Německa v roce 1990 zanikl.

14.1.2019 - Nové: nejlepší umístění reprezentačních týmů v hokeji od roku 1961 (tj. od roku, kdy se účastníci světových hokejových turnajů dělí do výkonnostních skupin). Do roku 1991 hrálo v elitní skupině mistrovství světa 8 týmů (v období 1969-1975 dokonce jenom 6!), později se počet navyšoval až na současných 16. Olympijských turnajů se v 60.-80. letech účastnily i týmy z výkonnostní skupiny "B". Mistrovství světa v roce 1962 bylo bez účasti zemí "východního bloku" (SSSR, ČSSR, NDR a Rumunska), v období 1970 - 1976 se světových turnajů neúčastnila Kanada a "startovní listinu" olympijského turnaje v roce 1976 navíc ještě oslabila neúčast Švédska. Při posouzení nejúspěšnějšího výsledu Ruska bylo vybráno zlato z olympijských her 2018 (ačkoliv např. na mistrovství světa v letech 2008 i 2009 vyhrálo všechny zápasy), protože triumf na olympijských hrách je považován za větší úspěch než zlato z mistrovství světa. Olympijský turnaj súčastí hráčů NHL je obecně braný jako kvalitnější - proto jsou triumfy týmů, kterým se podařilo takto obsazené turnaje vyhrát uvedeny v přehledu na čelních místech. Není tím ale vůbec myšleno to, že by olympijské zlaté medaile z let 2018, 1994 nebo dřívějších měly mít nějakou nižší hodnotu!

4.9.2018 - Doplněno: nejlepší hráči NHL dle země narození. Podle informace uveřejněné na stránce Historické hokejové pikošky bylo doplněno, že nejlepším (a zřejmě i jediným) hokejistou NHL narozeným na území Rumunska byl Duke Dukowski, který se v roce 1902 narodil v rumunské Jasy (tehdy toto území bylo součástí Rakousko-Uherska) pod jménem Wladislaw Jozef Dutkowski. Rok po narození se s rodiči dostal do Kanady, kde mu změnili jméno, naučil se hrát hokej a v letech 1926-1934 ve více než 200 zápasech nastupoval za týmy NHL, nejvíce se mu dařilo v Chicagu.

2.5.2018 - Nové: nejlepší výsledky účastníků baráže o českou hokejovou extraligu (za období 1994-2008). Z doposud odehraných 26 ročníků české extraligy jich bylo 23 takových, kdy se o účast v následujícím ročníku nejvyšší soutěže utkaly dva nebo čtyři týmy v baráži. Výjimky byly v letech 1995 (extraliga se rozšiřovala o 2 týmy) a 2007 (původně neměl z nejvyšší soutěže žádný tým sestupovat, nicméně po skončení ročníku byl z důvodů nesplněných licenčních podmínek vyloučen Vsetín). Častější variantou baráže (15x) byl souboj posledního týmu extraligy s nejlepším prvoligistou, který byl ale ze sportovního pohledu dost nespravedlivý a jednoznačně zvýhodňoval extraligového účastníka. Zajímavější a férovější variantou (9x) je rozšířená baráž, do které se kvalifikují dva nejméně úspěšné týmy z vyšší soutěže a dva nejlepší týmy z nižší soutěže.
Bez rozlišování, z které soutěže se tým do baráže dostal, můžeme konstatovat, že si ji doposud zahrálo 22 týmů, ze současných etraligových celků se v ní nepředstavily pouze 4: Sparta Praha ("nejblíže tomu byla" s 12. místem v roce 2011), Třinec (13. místo v roce 2005, v roce 1995 postoupil z play-off 1. ligy - nikoliv z baráže!), Plzeň (13. místo v roce 2007) a Zlín (13. místo v letech 2003 a 2008).

12.8.2017 - Do seznamu všech cizinců v české extralize byly doplněny informace o německých hokejistech. Je totiž zajímavé, že každý z nich má vazbu na Českou republiku (nebo chcete-li Československo). Jan Benda se narodil (* 1972) v Belgii jako syn českých emigrantů, rodina později přesídlila do Německa, za jejichž národní tým odehrál Jan v období 1993/94 - 2005/06 166 zápasů! David Musial (* 1975 v Opavě) odehrál svých 5 reprezentačních zápasů za Německo v ročníku 1995/96. Martin Walter (* 1983 v Ostravě) se jako německý reprezentant už účasnil MS dvacetiletých v roce 2003, v následujících dvou sezónách 5x oblékl i dres seniorské reprezentace. Petr Macholda (* 1982 v Mostě) hokejově vyrůstal v Čechách, dokonce 3x (v ročníku 2001-02) nastoupil za naší juniorkou reprezentaci a před odchodem do Německa hrál 4 sezóny českou extraligu (za Litvínov, K. Vary a Zlín). V Německu (německé občanství získal v roce 2003 po otci Vladimírovi) zaujal natolik, že byl v ročníku 2006/07 povolán k šesti zápasům za jejich reprezentaci. V roce 2009 jej angažovala Sparta Praha a v tom ročníku odehrál za Německo ještě jedno utkání. Později hrál Petr Macholda extraligu ještě za Kladno, jeho "předněmecké" působení v extralize v přehledu uvedené není. [průběžně aktualizováno]

16.1.2017 - Nové: zajímaví cizinci v druhé nejvyšší české hokejové lize. Na českém hokejovém ledě se objevila spousta zajímavých zahraničních hráčů i v soutěži "o patro níž než extraliza" (byť mnozí z nich jen epizodně). Byli to například finští mistři světa Sami Kapanen a Niko Kapanen, účastníci olympijských her Lotyš Agris Saviels, Slovák Jaroslav Török a Slovinec Žiga Pavlin (aktuálně hraje za Motor České Budějovice). Ze zámořských hráčů je zajímavým jménem Kanaďan Mario Scalzo, který reprezentoval svou zem na mistrovství světa. [průběžně aktualizováno]

1.1.2017 - Poslední den loňského roku nabídla NHL v zápase Carolina - Tampa Bay 1:3 kuriozitu v podobě debutu 37-letého brankáře Jorge Alvese. Ten je za normálních okolností kustodem týmu a předtím naposledy chytal soutěžní zápas v ECHL v sezóně 2006/07. Při aktuálních potížích náhradního gólmana podepsal s Carolinou jednodenní smlouvu, oblékl výstroj a byl připraven do zápasu "co kdyby náhodou" (jako náhradník pro případ zranění prvního gólmana). Že zasáhne do hry rozhodně v plánu nebylo, náhodu ale zastoupil trenér a za rozhodnutého stavu poslal Alvese na posledních 8 sekund do hry! "Vánoční příběh" se šťastným koncem, který se bohužel náhradním brankářům velmi často nesplní. Celý zápas stráví na střídačce a po jeho skončení jim nezbývá než doufat, že to třeba vyjde příště. Jenže pro mnohé už žádné příště není, nebo je ale opět to nevyjde ... no zkrátka smolaři. A právě příběhy těchto brankářů, kteří byli účastníky zápasů NHL a přesto o nich statistiky mlčí (jelikož nezasáhli do hry), je možné najít na stánkách NHL Backups.
Týká se to i českých brankářů, kteří se sice dostali na soupisku zápasu NHL, ale do samotného utkání nikdy nenastoupili. Prvním byl Petr Franěk, který se 28. února 1998 jen ze střídačky účastnil zápasu Colorado - Chicago 0:4. Ještě větší porci smůly měl v ročníku 1999/2000 Pavel Nešťák - jeho příběh si můžete přečíst zde. Po něm "zkoušel štěstí" Dušan Salfický, když v sezóně 2001/02 absolvoval 5 zápasů na střídačce týmu New York Islanders. U jednoho "pokusu" nezůstal ani Miroslav Kopřiva, nejdříve "mu to nevyšlo" 15. dubna 2006 v zápase Minnesota - Dallas 3:4, podruhé se stejným efektem 1. března 2007 při zápase Minnesota - Edmonton 5:0. V minulé sezóně si "málem zahrál v NHL" i Marek Langhamer, konkrétně 3 zápasy byl připravený zasáhnout do hry, ale též z toho nakonec nic nebylo. Přesto snad můžeme jeho "náhradnictví" zahrnout do přehledu Češi - nejlepší sezóna v klubech NHL.
A ještě zajímavost: finský gólman Markus Ketterer v sezónách 1993/94 a 1994/95 zažil dokonce 32 zápasů (!), při kterých marně čekal na pokyn "jdeš do hry". Jeho hlavní smůlou bylo, že v té době působil v Buffalu, kde byl brankářský post obsazen dvojicí Fuhr a Hašek. Když se Fuhr 24. listopadu 1993 zranil, byl k prvnímu týmu povolán právě Ketterer. Hašek tuto příležitost maximálně zužitkoval, od 26. listopadu 1993 do 30. ledna 1994 odchytal 29 zápasů v řadě a jeho náhradník Ketterer celou tuto porci utkání proseděl na střídačce (přičemž si nepřipsal ani jedinou "zápasovou čárku"). Když mu podobnou zkušenost (byť podstatně kratší - 3 zápasy) nabídli Sabres i v dalším ročníku, žádný div, že se čtyřnásobný vítěz finské ligy rozhodl pro návrat do Evropy.

1.8.2016 - Nové: cizinci v české extralize - medailisté z mistrovství světa a olympijských her (vybraní dle jejich nejlepšího "bodové" sezóny). Od roku 1993 se české nejvyšší hokejové soutěži (vč. nově angažovaných pro ročník 2016/17) objevilo 62 zahraničních hráčů , kteří získali medaili na mistrovství světa nebo zimních olympijských hrách. Titul Mistra světa získalo 22 hokejistů, stříbrnou medaili ze světového šampionátu má 33 hokejistů a 7 hráčů vlastní bronzovou medaili z olympijských her či světového šampionátu.
Ročník 1993/94 byl poslední, kdy neplatila "uzávěrka přestupů". Kluby měly možnost na play-off doplnit soupisky a vesměs se posilovaly o své bývalé hráče, v té době působící v zahraničí, kde už jim sezóna skončila. Přicházeli i zahraniční hráči, například za České Budějovice si epizodně zahrál finský obránce Janne Lukkanen. Českým divákům byl tento hráč dostatečně známý ze šampionátu v roce 1992 v Praze, kde svým gólem 2 minuty před koncem semifinálového utkání překazil "Čechoslovákům" postup do finále. V tehdejším bronzovém týmu Čechů a Slováků byl i útočník Peter Veselovský, kterého na celý ročník 1994/95 angažovala Plzeň. Mezi slovenské hokejisty v české extralize, kteří mají medaile ještě z dob federálního týmu, patří i brankář Jaromír Dragan a útočník Oto Haščák, ostatní Slováci si je vybojovali během "nejlepší éry slovenského hokeje" v letech 2000 - 2003, nebo v roce 2012.
V druhé polovině 90. let se začali v extralize objevovat i hráči z ruské reprezentace. Největší "eso" získali pro ročník 1999/2000 Vítkovice, kdy jejich dres oblékal olympijský vítěz a mistr světa Sergej Petrenko! Angažování mezinárodně úspěšných kanadských hokejistů je výjimečné, v podstatě se to může podařit pouze pokud hráč momentálně vyjednává o smlouvě (Brendan Morrison - podzim 1999) anebo když je v NHL výluka (Jason Chimera - ročník 2012/13). Američtí hokejisté s reprezentačním medailovým úspěchem jsou v naší extralize ještě vzácnější, jediným byl obránce Jeff Jillson, který v roce 2004 získal bronz na šampionátu v Praze v roce 2004, o pět let později odehrál dvě sezóny za Pardubice. [průběžně aktualizováno]

18.7.2016 - Na základě informací ze stránek hockeyarchives.ru byli v přehledu sestav SSSR 1954-1991 upřesněny a doplněny informace o dalších hráčích, kteří si později zahráli v národním týmu ruské sborné - byť ne na světových turnajích. Byli to: Oleg Brataš (* 1966), Alexej Marjin (* 1964), Dmitrij Filimonov (* 1971), Sergej Seljanin (* 1966), Jevgenij Davydov (* 1967), Ravil Chajdarov (* 1966), Sergej Jašin (* 1962), Jurij Leonov (* 1963) a Sergej Prjachin (* 1963).

7.6.2016 - Upraven přehled nejlepší cizinci v klubech české extraligy podle jejich nejlepší sezóny, nově jsou hráči rozdělení podle jednotlivých herních postů. Ve 26 odehraných ročnících samostatné české extraligy se představilo celkem 24 klubů a 21 z nich použilo zahraniční hráče na každém postu - 3 zbývající kluby nevyužily služeb "cizích" brankářů (např. Opava). Trojice hráčů se ve výběru objevuje 2x (Lašák, Čakajík a Tomík), 5 hokejistů ze zde uvedených má s reprezentací Slovenska titul Mistra světa (Lašák, J. Bača, P. Pucher, Tomík a Pálffy).
Pro zajímavost: pokud bychom sečetli pořadí hráčů na jednotlivých postech pro každý klub, tak jako nejúspěšnější v angažování zahraničních posil vychází Třinec (součet 14),Pardubice (14) a Brno (14), na dalších pozicích by se umístili Liberec (19), Sparta (23), Vsetín (24), Kladno (26), Zlín (29), H. Králové (30) a první desítku "získanou tímto způsobem" uzavírají Vítkovice (součet 30). [průběžně aktualizováno]

1.6.2016 - Upraven přehled nejlepší cizinci z jednotlivých zemí podle jejich nejlepší sezóny v české extralize (nově rozděleno podle jednotlivých herních postů). Za 26 odehraných ročníků samostatné české extraligy se na všech postech představili zahraniční hráči pouze z těchto zemí: Slovensko, USA, Kanada, Lotyšsko, Finsko, Rusko, Slovinsko, Norsko a Bělorusko. Upraven byl i přehled cizinci extraligy a jejich účast na ZOH a MS. [průběžně aktualizováno]

22.3.2016 - Nové: české kluby podle úspěchů ve druhé nejvyšší hokejové soutěži. Vítězství v této lize je jistě pěkný úspěch, ovšem pro nejambicioznější "druholigisty" je cílem sezóny úspěch v baráži. Po rozdělení Československa se ve 23 případech hrála baráž mezi dvěma nejvyššími soutěžemi, ve 13 z nich se stalo, že si "druholigista" postup skutečně vybojoval! Radost z "barážového" postupu se konala dokonce v 15 případech, protože v letech 1994 a 2014 se "o patro níž" propadly oba extraligové týmy a úspěch slavily oba kluby z nižší soutěže! V roce 1993 a 1995 se baráž nehrála - extraliga se rozšiřovala o 2 kluby, v roce 2007 měl prvoligista dopředu potvrzený přímý postup. Zajímavost: každý klub, který nižší soutěž alespoň jednou vyhrál, si dříve nebo později extraligu zahrál :-) [průběžně aktualizováno]

29.4.2015 - Nové: hráči NHL narození v Severní Americe a reprezentující za jiné týmy. Možnost využít na reprezentační úrovni služeb hráčů původem z Kanady (či USA) začali na "starém" kontinentu jako první používat Italové. V roce 1981, na mistrovství světa skupiny "B", sestavili tým hlavně z hráčů původem ze zámoří (bylo jich 14, ovšem zdaleka ne všichni to "dotáhli až do NHL"), které doplnilo 6 hráčů narozených na Apeninském poloostrově. Turnaj vyhráli a v následujím roce, kdy se po 23 letech představili v elitní skupině, čítala italská soupiska dokonce 18 hráčů z Kanady a USA. Zbytek sestavy tvořili 3 rodilí Italové a český emigrant Martin Pavlů. Takto poměrně "nabitá" Itálie se v elitní skupině zachránila, zejména díky překvapivému vítězství 7:5 nad USA. Možná ještě větší ohlas mezi fanoušky měla remíza 3:3 s Kanadou, za kterou nastoupil i Wayne Gretzky (viz nejofenzivnější hráči z NHL v kanadské reprezentaci).
Možnosti posílit svůj národní tým o hráče z Kanady využívalo dříve docela hodně i Rakousko, v poslední době se tímto směrem vydává např. Chorvatsko. Zatím posledním týmem, který dokázal do své sestavy dostat "Kanaďana z NHL", je Polsko. [průběžně aktualizováno]

20.6.2014 - Do přehledu sestav Lotyšska byl přidán seznam hráčů, kteří se účastnili nejméně 10 turnajů. A protože lotyšská hokejová reprezentace je hodně stabilizovaná, účast na 10 turnajích má na kontě hned 30 hráčů! Teoreticky by se z nich dal sestavit celý tým (hráči jsou řazení tak, jak do národního týmu přicházeli):
Sergejs Naumovs, Arturs Irbe, Edgars Masalskis - Rodrigo Lavinš, Normunds Sejejs, Karlis Skrastinš, Atvars Tribuncovs, Krišjanis Redlihs, Arvids Rekis, Guntis Galvinš, Georgijs Pujacs, Kristaps Sotnieks - Aigars Cipruss, Aleksandrs Kerčs, Leonids Tambijevs, Harijs Vitolinš, Aleksandrs Belavskis, Vjačeslavs Fanduls, Grigorijs Pantělejevs, Aleksandrs Semjonovs, Aleksandrs Niživijs, Aleksandrs Macijevskis, Herberts Vasiljevs, Janis Sprukts, Aleksejs Širokovs, Martinš Cipulis, Mikelis Redlihs, Armands Berzinš, Lauris Darzinš a Kaspars Daugavinš.
Nejvyšší počet z uvedených hráčů (20!) se účastnil mistrovství světa v roce 2007. Nově je zde přehled nejlepších bodových výkonů nejčastějších lotyšských reprezentantů včetně infromace o tom, v jaké ligové soutěži (vybráno dle nejvyššího počtu odehraných zápasů v základní části) hráči působili, přičemž v tom období alespoň jednou nastoupili za reprezentaci na vrcholném turnaji sezóny. Tou byla v největší míře KHL (12), dále Rusko (5), DEL (3), NHL (2), Finsko (2) a další (i nižší) soutěže. [průběžně aktualizováno]

5.5.2014 - Nové: nejlepší výkony českých hráčů ve vybraných evropských ligách. Ve výběru 50. bodově nejúspěšnějších sezón českých hráčů v nejvyšších hokejových ligách vybraných zemí je nejvíce výkonů dosažených z Německu resp. DEL (25), dále Finsku (11), Rusku resp. KHL (9), Švýcarsku (3) a Švédsku (2). Nejvíce záznamů (18) je z devadesátých let.
Z brankářů (kritérium nejvíce zápasů) je na prvním místě Jakub Kovář, který v sezóně 2014/15 nastoupil do všech zápasů Jekatěrinburgu. Mezi obránci figuruje na prvním místě Jaroslav Mucha s 57 body v dresu Eintrachtu Frankfurt ze sezóny 1990/91. Mezi útočníky dominuje prakticky nedostižný Jiří Kochta a jeho 144 bodů ze sezóny 1979/80, kdy hrál za německý EV Landshut. [průběžně aktualizováno]

6.12.2013 - Do přehledu rekordů hráčů Československa byly doplněny zajímavosti o hráčích s rodinými vazbami.
První bratrskou dvojící, která hrála za československý národní tým, byli Jan a Miloslav Fleischmannové. Ačkoliv ve společném týmu byli už na Mistrovstvích Evropy v letech 1911 až 1913 (tehdy se jednalo o reprezentační tým Čech), společně do zápasu zasáhli až při Janově reprezentační derniéře 28. ledna 1924 v rámci Týdne zimních sportů (rok poté byla tato akce prohlášena za 1. zimní olympijské hry). Jaké je to hrát na reprezentační úrovni proti vlastnímu bratrovi si vyzkoušeli v roce 1960 František a Zdeněk Tikalové na zimních olympijských hrách, kde emigrant Zdeněk hrál za Austrálii. V zápase navíc došlo ke vzájemnému souboji o puk, po kterém se Zdeněk zranil a více už do turnaje nezasáhl. Určitě nejznámější bratrskou dvojicí československého hokeje jsou Jaroslav a Jiří Holíkové. V reprezentaci spolu odehráli přes 100 zápasů, ten nejvýznamnější byl 22. dubna 1972 - tehdy získalo Československo po 23 letech titul mistra světa! Bratrská trojice v národním týmu, dokonce v jednom útoku, byli v konci 70. let bratři Marián, Peter a Anton Šťastných. První jejich společný zápas za reprezentaci se odehrál 15. února 1978, o rok později si spolu zahráli i na mistrovství světa.
Podstatně méně častějším případem reprezentantů je, že otec i syn oba nastoupili za národní tým. První takovou dvojicí byli Josef Klíma, který odehrál v letech 1957-1960 za národní tým sedmkrát zápasů, jeho syn Petr Klíma v letech 1983-1985 reprezentoval osmadvacetkát, přičemž jeho nejvýraznější vystoupení bylo na Kanadském poháru v roce 1984. První dvojicí, kde si otec i syn zahráli na mistrovství světa, byli Jiří Dolana (3x na MS v letech 1961-1964) a Libor Dolana (3x na MS v letech 1987-1991).
Známější než výše uvedené případy jsou rodiné vazby v samostatné české reprezentaci. První sourozeneckou dvojicí ve stejném zápase byli v roce 2001 Michal a Petr Sýkorové, první českou bratrskou dvojicí světových šampionů se stali v roce 2005 František a Tomáš Kaberlové. A protože mistrem světa už byl i jejich otec František Kaberle starší, jsou v tomto směru nejvýraznějším rodinným klanem v našem hokeji. Za zmínku určitě stojí i jméno Miloslav Hořava, otec hrál za českou reprezentaci v letech 1993 a 1994, syn v letech 2004 až 2008.
Samostatnou kapitolou pak jsou jmenovci, tj. shoda jmen, jinak nic. Prvním případem byli hokejisté jménem Petr Svoboda. Toho ročník 1966 snad netřeba dlouze představovat, jeho reprezentační kariéra čítala pouhých šest zápasů z února 1998 a dala by se shrnout větou "Svoboda - gól!!!" Jeho jmenovec (syn Radoslava Svobody, mistra světa 1985) se narodil v roce 1980, za národní tým odehrál deset zápasů v roce 2000 a se svým slavnější jmenovcem má jedno společné - jejich kariéry ukončila zranění. U druhého jmenovaného bohužel už ve 23 letech. Aby jmenovci nastoupili do stejného zápasu je málo pravděpodobné, přesto to historie českého hokeje pamatuje. Stalo se tomu poprvé 9. února 2012, kdy jeden Jan Kolář (ročník 1981) nastoupil v útoku, druhý (ročník 1986) v obraně, oba byli v té době spoluhráči i na klubové úrovni (Pardubice). Nakonec ještě jedno jméno, už jednou uvedené: Petr Sýkora. Jeho slavnější nositel se narodil v roce 1976, reprezentoval v letech 1996 a 2005 a účastnil se mimo jiné třech mistrovství světa, z nichž získal dvakrát zlatou medaili! Hráč stejného jména, ale ročník 1978, se objevil v sestavě českého týmu na šampionátu v roce 2007, na úspěchy svého bratra Michala však nenavázal.

21.11.2013 - Nové: hokejisté Lotyšska v NHL (podle nejpovedenější sezóny). Hokejistů, kteří oblékli reprezentační dres Lotyšska, si v NHL nezahrálo mnoho, tak akorát na jednu sestavu.
Prvním Lotyšem v NHL byl legendární "muž s knírkem" Helmut Balderis. S hokejem začal v Dinamu Riga, odkud se dostal do reprezentace SSSR. Patřil do ní nepřetržitě v letech 1976-1980, od roku 1977 jako hráč CSKA Moskva. Když se v roce 1980 rozhodl pro návrat do Rigy, tehdejší vládce sovětského hokeje Tichonov s ním přestal počítat. Balderis ale neslevil z vynikající výkonnosti a i přes nepřízeň Tichonova se prosadil alespoň na světový šampionát v roce 1983. O dva roky později odešel hrát a trénovat do Japonska, což byl v podstatě odchod do hokejového důchodu. Protože se ale v roce 1989 změnily poměry v sovětském hokeji (ostrá kritika Tichonova od hráčů, legální odchod 25-letého Prjachina do NHL a hlavně emigrace 20-letého supertalentu Mogilného), bylo zasloužilým reprezentantům povoleno odejít do NHL. Nabídku na účast v tréningového kempu Minnesoty North Stars dostal i 37-letý Balderis, uspěl a jednu sezónu v NHL si odehrál.
Druhým Lotyšem v NHL se stal v sezóně 1991/92 brankář Arturs Irbe, též svého času reprezentant SSSR. Začínal v San Jose, přes Dallas a Vancouver se dostal do Caroliny, ve které strávil nejdelší a nejúspěšnější úsek své zámořské kariéry, mimo jiné si s ní v roce 2002 zahrál finále Stanley Cupu. V sezóně 1992/93 naskočil do NHL doposud nejvýraznější zástupce lotyšského hokeje - obránce Sandis Ozolinš. Působil v pěti klubech, s Coloradem v roce 1996 vyhrál Stanley Cup. Posledních 5 sezón je hráčem Dinama Riga a ačkoliv v reprezentaci nehrál od roku 2006, jeho aktuální forma nevylučuje možnost účasti na olympiádě v Soči 2014.
Ve stejné sezóně jako Ozolinš debutoval v NHL i útočník Sergejs Žoltoks. Odehrál v ní téměř 600 zápasů, vystřídal šest klubů, nejvíce se mu dařilo v Minnesotě. V době výluky v sezóně 2004/05 nastupoval za HK Riga 2000, dne 3.11.2004 krátce po zápase, zemřel ve věku 32 let na zástavu srdce. V letech 1998-2011 působil v NHL obránce Karlis Skrastinš, za Nashville, Colorado, Floridu a Dallas odehrál přes 800 zápasů. Poté se rozhodl odejít do KHL a vybral si ambiciozní tým Lokomotivu Jaroslavl. Velmi nešťastná volba. Skrastinš bohužel patřil k pasažérům letadla, které dne 7.9.2011 tak zoufale špatně odstartovalo směr Minsk.

18.11.2013 - Do sestav SSSR byla doplněna informace, že Boris Alexandrov nastoupil v roce 1995 na mistrovství světa skupiny "C" za Kazachstán. Předtím, v éře Sovětského Svazu, hrál v roce 1976 na zimní olympiádě a na Kanadském poháru. Protože se ale odmítal podvolit drilu trenéra Tichonova, upadl v nemilost, vyloučili ho z CSKA Moskva, hrál pak za Spartak Moskva a později skončil v rodném Usť-Kamenogorsku (kniha Velké okamžiky ledního hokeje, díl 2, strana 207). Hokejovému světu se připomněl v roce 1998, kdy v Naganu jako trenér Kazachstánu překvapivě dostal svůj tým z kvalifikace do hlavního turnaje. Osud mu vyměřil pouhých 47 let, v roce 2002 zahynul při autonehodě.
Bohužel, mezi bývalými sovětskými hokejisty nejsou předčasná úmrtí ničím výjimečným. Před dovršením věku 55 let odešli ze světa například: Viktor Blinov (* 1945 † 1968), Jevgenij Babič (* 1921 † 1972), Jurij Krylov (* 1930 † 1979), Vjačeslav Soloduchin (* 1950 † 1979), Valerij Charlamov (* 1948 † 1981), Jurij Panťuchov (* 1931 † 1981), Konstantin Klimov (* 1951 † 1982), Alexandr Černych (* 1965 † 1989), Venjamin Alexandrov (* 1937 † 1991), Alexandr Almětov (* 1940 † 1992), Oleg Zajcev (* 1939 † 1993), Vladimir Činov (* 1940 † 1994), Vladimir Šepovalov (* 1948 † 1995), Sergej Kapustin (* 1953 † 1995), Nikolaj Drozděckij (* 1957 † 1995), Viktor Jaroslavcev (* 1945 † 1996), Sergej Korotkov (* 1951 † 1998), Viktor Kuzněcov (* 1950 † 1998), Jevgenij Bělošejkin (* 1966 † 1999), Vjačeslav Lavrov (* 1958 † 2000), Sergej Agejkin (* 1963 † 2001), Alexandr Sidělnikov (* 1950 † 2003), Andrej Lomakin (* 1964 † 2006), Igor Stělnov (* 1963 † 2009), Svjatoslav Chalizov (* 1963 † 2010), Igor Koroljov (* 1970 † 2011), Vladimir Krutov (* 1960 † 2012) nebo Alexej Marjin (* 1964 † 2016). Zdroj: Hockey CCCP International.

13.9.2013 - Nové: nejstarší hráči na světových turnajích (od roku 1971). Může to být odhadem tak dvacet let zpět, kdy hokejisté po třicítce byli považováni spíše za vysloužilce, aktivní hráči starší 35 let byli na vrcholné scéně raritou. To minimálně v posledních deseti letech neplatí, od roku 2002 můžeme registrovat 26 případů, kdy na olympijských hrách, mistrovství světa (elitní kategorie) nebo Světovém poháru nastoupil hráč, kterému v roce konání turnaje bylo 40 let nebo více!
Úplně nejstarším hráčem, který se představil na vrcholné mezinárodní scéně, byl v roce 1974 Kanaďan Gordie Howe. Účastnil se tehdy osmizápasové série, ve které výběr WHA nastoupil proti reprezentaci SSSR. Ještě lepším "kouskem", který tento borec předvedl, byl jeho pozdější návrat do NHL. V sezóně 1979-1980 nastoupil za nový tým Hartford do všech 80 zápasů, nasbíral v nich velmi solidních 41 bodů, v předkole play-off se pak ve třech zápasech jednou zapsal i mezi střelce gólu. To mu tehdy bylo 52 roků. Neuvěřitelné :-)
Z hráčů poslední doby hokejovou dlouhověkostí vynikl americký obránce Chris Chelios, který za reprezentaci své země nastoupil poprvé na olympijských hrách v roce 1984, naposledy na hrách v roce 2006, ve věku 44 let. Nejstarším brankářem, který v posledních čtyřech dekádách nastoupil za národní tým na mistrovství světa, byl v roce 1999 Ukrajinec Jurij Šundrov. Tehdy mu bylo takřka 43 let, nicméně premiéru své země mezi světovou elitou si ujít nenechal. Mimochodem, svoji reprezentační premiéru absolvoval ještě za tým Sovětského Svazu ve dvou přátelských zápasech proti Československu v Praze a v Pardubicích v roce 1985 (viz Hockey CCCP International).
Mimořádnou příležitostí vidět hokejovou zkušenost na ledě byla v roce 2010 na mistrovství světa, kdy čtyřicátníků v národních týmech bylo hned šest. Rus Sergej Fjodorov si přijel spravit chuť po nepovedeném olympijském čtvrtfinále téže sezóny a těžko říct, zda měl při příjímání stříbrné medaile po finálové prohře s českým týmem pocit, že se mu to povedlo. To 42-letý dánský obránce Jesper Duus určitě radost měl, byť své reprezentaci k jejímu zatím nejlepšímu vystoupení na světových turnajích přispěl startem jen ve dvou zápasech. Norský bek Tommy Jakobsen měl pravda v době turnaje "jen" 39 let a též nenastoupil do všech mačů svého týmu, ale určitě si dobře užil zejména výhru 3:2 nad naším týmem, ke které přispěl asistencí na první gól. O tom, že mít v týmu více než jednoho čtyřicátníka je už fakt moc, se převědčil Kazachstán, který s triem zasloužilých reprezentantů Vladimir Antipin, Konstantin Šafranov a Alexandr Koreškov (všichni pamatovali i úspěšné vystoupení v Naganu 1998) obsadil poslední 16. místo. [průběžně aktualizováno]

6.4.2012 - Nové: nejúspěšnější hokejisté Slovenska podle počtu medailí na světových turnajích. Po rozpadu České a Slovenské federativní republiky v roce 1993 se slovenský hokej ocitl v nelehké situaci, jelikož nástupnická práva a s nimi spojenou účast v elitní skupině mistrovství světa připadla České republice. Slovensko bylo na mezinárodní hokejové scéně bráno jako úplný nováček. Díky úspěchu na poli diplomacie bylo v roce 1993 Slovensko přizváno na kvalifikační turnaj o účast na olympijských hrách 1994, v kvalifikaci uspělo a jeho hráči pak měli možnost si v Lillehammeru poprvé zahrát mezi nejlepšími a rozhodně tam nepatřili k nejhorším. O to hořčejší příchuť musel mít pro Slováky fakt, že cesta do elitní skupiny mistrovství světa vede pouze přes vítězství z nižších skupin. Slovensko tedy musel začít ve výkonnostně nejslabší skupině C a to ještě až v roce 1994, jelikož v roce předchozím to (zřejmě z administrativních důvodů) ještě nebylo možné. Slováci nicméně tento ne úplně snadný úkol zvládli v nejkratším možném čase a od roku 1996 jsou už pravidelnými účastníky všech světových turnajů. Nejúspěšnější období zažil slovenský reprezentační hokej v letech 2000 až 2004, kdy jeho reprezentanti 4x postoupili do semifinále mistrovství světa, přičemž získali po jedné kolekci od každé medailové sady. Úplným vrcholem byl samozřejmě rok 2002 a titul světových šampionů.
K úspěchu se vždy snaží přispět svým dílem každý člen realizačního týmu, velké slovo mají trenéři, no ale nakonec naprosto zásadní vliv na výsledek mají samotní hráči. V nabízeném přehledu jsou zahrnuti všichni hokejisté, kteří nastoupili na vrcholné mezinárodní scéně za Slovensko a mají v "osobní sbírce" minimálně jeden medailový úspěch. A tak snad právem může být za medailově nejúspěšnějšího slovenského hokejistu považován Peter Šťastný, jenž má na kontě dva tituly mistrů světa ještě z éry Československa, reprezentaci samostatného Slovenska vedl jako kapitán na olympijských hrách v roce 1994 a též na mistrovství světa v roce 1995, kde si Slováci vybojovali postup mezi elitu. V obou případech byl jeho spoluhráčem Miroslav Šatan, (později též kapitán) který při svých 17 účastech nechyběl u žádného úspěchu slovenské reprezentace. Téměř totožnou bilanci má i obránce Martin Štrbák, který měl premiéru na šampionátu v roce 2000 a chybí mu proto jen podíl na výhrách turnajů nižších výkonnostních skupin. Mezi brankáři je co do počtu získaných medailí nejúspěšnější Ján Lašák. [průběžně aktualizováno]

5.4.2012 - Nové: nejlepší bodové výsledky reprezentačních týmů od roku 1992. Časový úsek posledních 20 let je rozdělen na několik období (vesměs ve vazbě na herní model), z každého byl vybrán nejlepší bodový výsledek, jakého tým dosáhl ve skupině, po které následovalo play-off. Na konci každého záznamu je ještě uvedeno konečné umístění týmu a (u těch nejlepších) se jen potvrzuje fakt, že celek, který do play-off vstupuju z pozice "č. 1" zpravidla zlatou medaili nezíská.
Od zimních olympijských her 1992 do mistrovství světa v roce 1997 měly vrcholné světové turnaje 12 účastníků. Ti byli rozděleni do dvou skupin, v nichž každý účastník odehrál 5 zápasů, nejlepší 4 celky z každé skupiny postoupily do play-off. Tedy s výjimkou v roce 1997, kdy postupovaly pouze 3 týmy do šestičlenné finálové skupiny. V tomto období předvedla nejlepší výkon v základní skupině Kanada v roce 1993, v play-off prošla přes čtvrtfinále, následně pak ale skončila bez medaile.
Úplně jinak se hrálo na olympiádě v Naganu v roce 1998 a stejný model byl aplikován i o 4 roky později na hrách v Salt Lake City. Ze dvou kvalifikačních skupin postupovaly nejlepší celky do dvou čtyřčlenných skupin, z nichž se hrálo jen o nasazení pro play-off, protože postup měl zajištěný každý celek. Souhrnně na těchto dvou turnajích předvedlo nejpřesvědčivější výkon v hlavní skupině Švédsko v roce 2002. O to horší byla ovšem jejich blamáž v play-off proti Bělorusku.
V roce 1998 došlo ke zvýšení počtu účastníků světového šampionátu na 16 a s tím vešlo v platnost i nové herní schéma, podle kterého se hrálo i v roce následujícím. Ze 4 základních skupin postupovaly vždy 2 nejlepší celky do 2 čtvrtfinálových skupin a odtud pak úspěšnější dvojice do play-off. Z této dvouletky je nejlepší výkon Švédska z roku 1998 s následným triumfem ve finále proti Finům. Dlužno podotknout, že samotné finále nebylo pro diváky nijak úchvatná podívaná, jelikož finálový souboj hraný na 2 zápasy přinesl toliko jediný gól za 120 minut!
Od roku 2000 do roku 2006 se praktikoval model 4 základních skupin, odkud postupovalo po třech týmech do kvalifikačních (někdy též zvané osmifinálových) skupin, kde týmy čekalo 5 zápasů, po nichž nejlepší čtveřice z každé skupiny mohla pokračovat v play-off. Informace o počtu účastníků 16 neplatila pro olympijské hry 2006 v Turíně, kde se turnaje účastnilo jen 12 týmů, takže "odpadla" fáze základních skupin. Nejlepší výkon tohoto období zaznamenalo právě V Turíně Finsko, jehož hráči došli až do finále, z jejich pohledu jen pro stříbro.
V podstatě stejný model pokračoval i v letech 2007 až 2011 s tím podstatným rozdílem, že se zrušily remízy a v každém zápase se hrálo o 3 body. Top výkon tohoto období zaznamenala Kanada v roce 2008, která v domácím prostředí vévodila turnaji téměř až do konce, v nádherném finále v prodloužení podlehla Rusům.
Samostatnou kapitolu tvoří olympijský turnaj 2010 ve Vancouveru, kde bylo 12 účastníků rozdělených do 3 skupin, do play-off postupovali všichni, přičemž týmy na 5. až 12. místě se nejdříve utkaly v předkole. Nejvyšší nasazenou pozici si ve Vancouveru vybojovali Američané, jejich pokus zopakovat po 30 letech olympijský triumf překazil ve finálovém prodloužení domácí tým.

19.1.2012 - Nové: hokejisté České republiky podle medailové úspěšnosti. Reprezentační výběry České republiky celkem 6x vyhrály titul mistrů světa, ale hlavně ... rok 1998 přinesl historický úspěch v podobě zlaté medaile na olympijských hrách! Do přehledu hráčů, kteří byli v nejúspěšnějších týmech, jsou kromě olympijských vítězů zařazeni vícenásobní mistři světa nebo hráči s jedním mistrovským titulem a stříbrnou medailí ze světového šampionátu. V nabízeném přehledu jsou hráčům počítány i úspěchy z doby Československa, ovšem většina "medailové sklizně" těch nejúspěšnějších hokejistů (kteří nastoupili na "velkém turnaji" za český tým) pochopitelně patří do období éry české reprezentace.

29.12.2011 - Nové: hokejisté Československa podle medailové úspěšnosti. Reprezentační výběry Československa celkem 6x vyhrály titul mistrů světa, na olympijských hrách 4x získaly stříbrné medaile. Do přehledu hráčů, kteří byli v nejúspěšnějších týmech, se tak dostali vícenásobní mistři světa nebo hráči s jedním mistrovským titulem a stříbrnou medailí z olympijských her. Nejsilnější sestava Československa (z pohledu zastoupení nejúspěšnějších reprezentantů) se tak sešla na světovém šampionátu v roce 1976 v polských Katovicích. Velmi úspěšné období prožíval československý hokej i na sklonku 40. let, do kterého spadají 2 vyhrané šampionáty v letech 1947 a 1949, nejsilnější výběr té doby se zřejmě sešel na zimních olympijských hrách v roce 1948 - viz sestavy Československa.

18.11.2011 - Nové: nejlepší výsledky reprezentačních týmů na MS a ZOH 1961 - 1991.
Zápasy play-off jako závěrečná fáze turnajů mistrovství světa a olympijských her se v hokeji uplatňují od roku 1992. Než se k tomuto systému přistoupilo, herní schémata vrcholných hokejových turnajů prošly určitým vývojem. Poprvé se světový hokejový turnaj uskutečnil v rámci letních olympijských her v Antverpách v roce 1920, přičemž v roce 1982 byl tento turnaj se zpětnou platností prohlášen za 1. mistrovství světa. Ze začátku byla mezi turnaji prodleva čtyř let, od roku 1930 se už ale světové šampionáty pořádaly každoročně, než do vývoje dějin a lidských osudů zasáhla druhá světová válka. S pořádáním hokejových šampionátů se pak znovu započalo v roce 1947, ale stejně jako před válkou platilo, že počty účastníků jednotlivých turnajů byly značně proměnlivé, stejně tak herní modely mohly být každý rok odlišné. Stav takovéto určité nepravidelnosti (co do stavu účastníků a herního systému) trval až do roku 1960 a tak výsledky jednotlivých zápasů v tomto období budiž ponechány bez snahy hledat mezi nimi nějaké "nejlepší hodnoty".
Zásadní změnou byl z hlediska organizace rok 1961 resp. rozdělení účastníků do výkonnostních skupin, přičemž v elitní skupině hrálo 8 týmů každý s každým jednokolově. Tento systém vydržel osm let, tj. do roku 1968 (včetně). Myšlenka účasti 8 nejlepších týmů v "A" skupině byla jistě dobrá, plného uplatnění však nedošla v roce 1962. USA totiž tehdy odmítly udělit vstupní víza výpravě NDR, z čehož nakonec vyplynula neúčast všech týmů z tehdejšího východního bloku. Absentující trojici SSSR, ČSSR a NDR nahradily týmy Norska, Švýcarska a Velké Británie, ovšem dá se říci, že jen co do počtu startujících. S kvalitou, zejména u britského týmu, to už bylo horší, proto hned 7 reprezentačních týmů odehrálo svůj výsledkově "nejlepší zápas" tohoto období právě v roce 1962.
K další úpravě způsobu, jakým se hrálo na světových šampionátech nebo olympijských hrách, došlo v roce 1969. Jednak se snížil počet účastníků na 6 a zároveň se zavedlo, že všechny týmy se spolu utkají dvakrát. Každý tým tak měl na programu 10 zápasů proti těm skutečně nejlepším, takže kvalita takovýchto turnajů měla být maximální. Měla být, ale to platilo tak akorát pro rok 1969. To se účastnila se šestice SSSR, Československo, Švédsko, Kanada, Finsko a USA (tj. stejné obsazení jako pak na 1. ročníku Kanadského poháru). V té době už ovšem Kanada, reprezentovaná výhradně amatérskými hokejisty, na absolutní špičku nestačila, obsadila 4. místo a Američané dokonce sestoupili, aniž by získali jediný bod! V roce 1970 se měl šampionát konat v Kanadě a ta měla mít možnost nasadit do týmu i určitý počet hokejistů s profesionální smlouvou. Tento příslib byl však později zrušen, na což reagovala Kanada rezignací na pořadatelství turnaje a bojkotem seniorských turnajů až do roku 1976. Absence Kanady kvalitě turnajů určitě neprospěla. O medaile na šampionátech bojovala trojice SSSR, ČSSR, Švédsko, jen na olympijských hrách v roce 1972 překvapili stříbrnou medailí Američané a na hrách v roce 1976 (kam nepřijelo ani Švédsko) získali bronz hokejisté Spolkové republiky Německo. Finové měli v té době téměř "předplacené" 4. místo, mezi šesticí se celkem pravidelně objevovali hokejisté Polska, což ovšem bylo nezřídka vykoupeno pořádnými brankovými příděly v zápasech s favority. I tak ovšem do tohoto období patří nejslavnější okamžik polského hokeje, to když 8. dubna 1976 dokázala polská družina před domácím publikem v Katovicích senzačně porazit sbornou SSSR - viz nejpřekvapivější výsledky.
V roce 1977 se na světová hokejová klání vrátila Kanada, došlo k navýšení účastníků na 8 týmů, přičemž o medailích se rozhodovalo v utkání nejlepších 4 celků. Do roku 1982 (včetně) se do konečné tabulky počítaly i výsledky ze základní části turnaje, od roku 1983 už ve finálové čtyřce začínaly všechny týmy od nuly. K tomuto rozhodnutí přistoupila IIHF i ve snaze udělat závěrečnou část turnaje atraktivnější a poněkud znesnadnit týmu SSSR jeho dominantní postavení. Že má takovýto model vážnou slabinu, se ukázalo v roce 1987, když demotivovaní Kanaďané přistoupili ke svému poslednímu zápasu na turnaji velmi vlažně a výrazná výhra v tomto zápase katapultovala Švédy na 1. místo tabulky, z níž jí nesesadil ani výsledek následného zápasu SSSR - ČSSR. Tato zkušenost pak byla jedním z impulsů ke změně systému směrem k play-off, který tedy přišel s rokem 1992, kdy též došlo ke zvýšení počtu účastníků na 12, později i na 16 týmů.

12.9.2011 - Doplněno: rekordy ze zápasů československé hokejové reprezentace. Zápas, ve kterém nastoupil k reprezentačnímu debutu v dresu Československa největší počet hráčů, připadá na 12. března 1969. Reprezentační tým byl tehdy ve finální fázi přípravy na mistrovství světa ve Stockholmu a 11. března odehrál (ze svého pohledu) poslední přípravný zápas proti USA. Jednoznačně zvítězil 11:0 a trenéři po utkání určili sestavu, se kterou počítali pro šampionát ve Švédsku. Na 12. březen však byly domluveny ještě 2 přípravné zápasy - proti Kanadě a USA! Trenéři nechtěli riskovat případná zranění hráčů základního kádru, proto k zápasu s Kanadou nastoupil silně kombinovaný tým, ve kterém bylo jen 5 hráčů jedoucích pak na mistrovství světa. Ostatní měli volno. Koho ale postavit do prakticky souběžně hraného zápasu proti Američanům?
Tímto úkolem byl pověřen Jiří Hertl, trenér týmu olympijských nadějí (hráčů do 25 let), ve kterém převažovaly ročníky 1947 a 1949. I takto sestavený výběr Československa si s reprezentací USA poradil a zvítězil 6:1. Předzápasovým problémem ovšem bylo, že Američané měli dohodu s naším hokejovým svazem o odehrání dvou oficiálních zápasů. Tím pádem odmítali hrát proti "nějakému B-týmu"! Nezbývalo tedy, než sestavu, která dne 12. března nastoupila v Pardubicích, označit za "A" tým Československa. První reprezentační zápas tak absolvovalo najednou celkem 15 hokejistů, přičemž pro 9 z nich to byl zároveň i reprezentační zápas poslední. Z těch ostatních na sebe upozornila zejména pardubická útočná řada Martinec - Novák - Šťastný (všichni dali gól). Hráči Vladimír Martinec, Jiří Novák a Bohuslav Šťastný potom v 70. letech patřili mezi stabilní členy reprezentačních sestav Československa.

8.9.2011 - Doplněno: rekordy hráčů Československa. Nejedná se tentokrát ani tolik o historické rekordy, jako spíše zajímavosti. Prvním hokejovým reprezentantem z mimopražského klubu byl v roce 1928 Němec Wolfgang Dorasil, který byl klubovou příslušností vázán v opavském Troppauer EV. Dorasil byl kvalitní obránce, který odehrál za národní tým 38 zápasů, vstřelil slušných 10 gólů a účastnil se 7 turnajů mistrovství světa či Evropy. Prvním Slovák, který nastoupil za reprezentaci, byl v roce 1934 útočník Ladislav Troják, který hrál za LTC Praha. Trojákova stopa v národním týmu byla velmi výrazná, v roce 1947 se stal mistrem světa a o rok později získal olympijské stříbro. Jeho sportovní i životní pouť bohužel ukončila tragická událost ze začátku sezóny 1948-1949. V meziválečném období se v oficiálních zápasech československé reprezentace několikrát přihodilo i to, že za Československo nastoupil cizí státní příslušník. Poprvé to bylo v únoru 1936 a byl jím britský občan, obránce Harry Bate. K jiné velmi zajímavé události došlo v roce 1983 - za národní tým poprvé nastoupil hráč ze zahraničního klubu! Stalo se to tak, že v podstatě už z "hotového" kádru pro mistrovství světa vypadl ze zdravotních důvodů Miloslav Hořava a trenéři pár dní před šampionátem museli řešit nečekaný problém. Rozhodli se poprvé pozvat do reprezentace hráče z NHL a tím, kdo přijel pomoci, byl tehdy 31-letý obránce Miroslav Dvořák, který měl za sebou premiérovou a úspěšnou sezónu ve Philadelphii Flyers. Po změně politické situace v roce 1989 si většina zkušenějších reprezentantů našla zahraniční angažmá a tak starty hokejistů působících v zahraničí přestaly být vzácností. Kromě vyzkoušených hokejistů začaly dostávat v reprezentaci příležitost ve větší míře i "nové tváře", prvním debutantem ze zahraničního klubu byl v listopadu roku 1992 útočník Petr Fabián, tehdy hráč německého Hedosu Mnichov (viz 1992-1993).

26.7.2011 - Nové: nejlepší hráči jednotlivých zemí v KHL. V Kontinentální hokejové lize za dobu jejího trvání, tj. za 3 sezóny, nastoupilo 1 041 hráčů v poli a 108 brankářů. Nejvíce hráčů bylo pochopitelně z Ruska (701+52), nijak nepřekvapí ani působení hokejistů z postsovětských zemí tj. z Běloruska (zejména v klubu Dynamo Minsk), Lotyšska (Dinamo Riga), Kazachstánu (Barys Astana) a Ukrajiny. A nechybí ani zástupci hokejových škol Česka, Slovenska, Finska, Švédska, Kanady a USA. Výčet "zastoupených krajin" tímto ale není úplný, sporadicky se vyskytují i reprezentanti dalších zemí. V KHL si zahráli 3 hráči, kteří v poslední dekádě oblékali reprezentační dres Německa: útočník Eduard Lewandowski, brankáři Dmitrij Kotschnew a Dmitrij Pätzold, nutno však dodat, že všichni se narodili na území SSSR ještě v dobách jeho existence. Ve stejné zemi přišel na svět i současný reprezentant Dánska Kirill Starkov, ten působil v KHL v jejím prvním ročníku. Premiérovou sezónu KHL si vyzkoušel i obránce Rakouska André Lakos, v dalších dvou letech byl zástupcem této země v KHL brankář Bernd Brückler. Též v brankovišti mělo svého jediného hokejistu v KHL Švýcarsko, jmenovitě to byl Martin Gerber v ročníku 2009/10. Poslední zemí s hokejovým vyslancem v KHL je Norsko a tady je třeba zdůraznit, že útočník Patrick Thoresen rozhodně nebyl jenom "někým do počtu". Se svými loňskými 65 body obsadil druhé místo v kanadském bodování základní části, v play-off si jeho Ufa došla až pro mistrovský Gagarin Cup! [průběžně aktualizováno]

24.6.2011 - Nové: nejlepší výkony v klubech NHL u hráčů narozených mimo Severní Ameriku. V přehledu jsou zahrnuty pouze výkony současně existujících klubů s výjimkou výkonů dosažených v organizacích, které byly přímými předchůdci dnešních týmů a kde se dá hovořit o přímé historické kontinuitě. Ve vybraných záznamech, kterých dosáhli hráči narození mimo severoamerický kontinent, je nejčastěji zastoupen hráč narozený ve Švédsku (25), následuje Rusko (17), Finsko (16), Česko (13), Slovensko (9), Švýcarsko (3), Německo (2), Velká Británie (2), Kazachstán (1), Jižní Afrika (1), Dánsko (1), Polsko (1), Lotyšsko (1), Itálie (1), Slovinsko (1) a Nizozemsko (1).
Mezi brankáři je držitelem nejdéle nepřekonatelného výkonu někdejší ochránce svatyně Montrealu Canadiens ve velšském Barry narozený Wilf Cude, který hájil jejich branku ve třicátých letech, nejintenzivněji v ročníku 1934-35. Jeho 48 zápasů za sezónu od té doby žádný z mimoamerických strážců brankoviště nepřekonal a že to gólmani odjinud v tomto klubu nemají vůbec jednoduché, se nedávno přesvědčil například Slovák Jaroslav Halák. Mezi obránci, kteří hájili dres dalšího slavného kanadského klubu Toronto Maple Leafs, zůstává už více než 30 let nepřekonaný zápis, který v ročníku 1976-1977 vytvořil švédský rodák Börje Salming. Právě on je považován za toho hokejistu, jehož vynikající výkony pootevřely dveře do NHL dalším hokejistům z Evropy. Mezi útočníky pak nejdéle "drží" bodový záznam, který vytvořil v sezóně 1966-1967 v dresu Chicaga Black Hawks na Slovensku narození Stan Mikita. Mikita spojil s Chicagem celou svou hráčskou kariéru, která čítala 22 sezón. Patřil k nejvýraznějším postavám šedesátých let a vlastně i celé historie NHL vůbec. V roce 1972 byl vybrán do týmu, který se utkal s hokejisty Sovětského Svazu v osmi zápasech legendární Série století. Tento tým se pak při vítězném návratu z Ruska zastavil v Praze k přátelskému zápasu proti naší reprezentaci, Mikita byl v tomto utkání kapitánem Kanady. [průběžně aktualizováno]

22.6.2011 - Nové: nejlepší bodové výkony hráčů reprezentačních týmů na MS a ZOH (od roku 1992). Od roku 1992, kdy se rozšířil počet účastníků elitních turnajů na 12 a o medaile se začalo hrát systémem play-off, se na zimních olympijských hrách nebo na mistrovství světa v elitní kategorii představily reprezentační výběry 24 zemí, pokud tedy budeme počítat tým hrající na olympiádě v roce 1992 pod hlavičkou Společenství nezávislých států jako Rusko, jinak by to bylo 25. Za toto období se konalo 28x mistrovství světa a 8x olympijské hry. Šestice zemí, kterou asi netřeba jmenovat, se účastnila všech turnajů, pouze dvakrát se představily reprezentační týmy Maďarska (MS 2009 a 2016), Jižní Korea (ZOH a MS 2018 )a Velké Británie (na MS 1994 a 2019). Ani Polsko se svými 3 starty (na ZOH 1992, MS 1992 a 2002) není zrovna stálicí mezi účastníky světových turnajů.
Výběr nejproduktivnějšího obránce a útočníka jednotlivých reprezentačních týmů v některých případech přinesl dva i tři bodově rovnocenné výkony. Nejvíce záznamů je z mistrovství světa v letech 2002 a 2022. Mezi obránci je vlastníkem nejofenzivnějšího zápisu posledního dvacetiletí Fin Petteri Nummelin, který se účastnil jedněch olympijských her a 14 světových šampionátů! Mezi útočníky dominuje výkon, kterého dosáhl v Německu narozený Kanaďan Dany Heatley, ten startoval na dvou olympijských hrách na pěti šampionátech. Nejstarší výkon, který zatím žádný jeho krajan nepřekonal, drží Němec Dieter Hegen, který na mistrovství světa v roce 1992 zaznamenal 9 bodů v šesti zápasech. [průběžně aktualizováno]

13.6.2011 - Nové: nejlepší výsledky jednotlivých klubů v play-off naší ligy. Kdo si myslí, že se play-off v naší nejvyšší hokejové soutěži poprvé hrálo v sezóně 1985/86, tak si to myslí špatně :-) Už v ročnících 1970/71 a 1972/73 se u nás o mistrovský titul hrálo tímto způsobem. Týkalo se to tedy pouze první čtveřice týmů, hrálo se tedy až od semifinále, ale stejně tomu bylo i v ročníku 1990/91.
Play-off se hrálo doposud 34-krát, titulu se v tomto systému dočkalo 15 klubů. Naprosto bezkonkurenčně tuto "disciplínu" ovládal Vsetín, který z 22 dvou sérií, které hrál, dokázal 20x vyhrát! Neuvěřitelné. Zřejmě nepřekonatelným rekordem bude jejich 17 vyhraných sérií v řadě. [průběžně aktualizováno]

9.6.2011 - Nové: Češi ve Švýcarsku. Angažmá ve švýcarském hokejovém klubu je pro většinu českých hokejistů variantou, která patří rozhodně k těm lepším, které se dají na evropské hokejové scéně sehnat. Zmapovat přehled českých hokejistů ve Švýcarsku nebyl úkol úplně jednoduchý ze dvou důvodů: ne úplně snadná dostupnost historických statistik švýcarské ligy a pak i fakt, že téměř dvě desítky hokejistů, kteří si zahráli švýcarskou nejvyšší hokejovou soutěž, se sice narodily v Čechách, později ale získaly jiné občanství a vydávat je za české hokejisty by nemuselo být z tohoto pohledu úplně správné. Zmiňme jenom, že z těch známějších to byli např. Richard Lanz (reprezentoval Kanadu), Erich Kühnhackl (jeden z nejlepších reprezentantů Německa) a Tomáš Vrabec (reprezentoval Švýcarsko). Tito hráči tedy do přehledu zahrnuti nebyli.
Možná, že prvního českého hokejistu ve Švýcarsku by bylo správné hledat už někdy v období po roce 1948, což se ovšem z dostupných zdrojů nepodařilo. Proto jako první budiž zmíněn Jaroslav Krupička, který emigroval z Československa v únoru roku 1969. Na takovéto případy se vztahoval trest mezinárodní hokejové federace v podobě 18 měsíčního zákazu hrát soutěžní zápasy. Po jeho vypršení Krupička hrál za Kloten a Grasshopers Curych, odkud v sezóně 1972-1973 odešel do zámoří a jako vůbec první Čech si zahrál ve WHA, tedy v lize, která se svého času snažila konkurovat NHL. Po jednom roce se vrátil zpět do Švýcarska, kde hrál za Bern, s nímž třikrát vyhrál mistrovský titul. A je určitě zajímavé, že v roce 1974 pomohl v prvních dnech emigrace Fardovi a Nedomanskému. Václav Nedomanský svojí kariéru završil v zámoří, kde hrál do 39 let, Richard Farda se v roce 1977 vrátil právě do Švýcarska, kde odehrál 3 sezóny za Ženevu a Curych SC, ani jeden klub ale nebyl v té době prvoligový.
V osmdesátých letech, jistě i v reakci na emigraci dalších špičkových hráčů, se tehdejší režim uvolil umožnit hráčům, kteří měli patřičný počet reprezentačních startů a věk přes 30 let, odejít do zahraničí legální cestou. Do angažmá ve švýcarském Lausanne tak mohli v roce 1981 zamířit útočníci Bohuslav Ebermann a Jiří Novák, nicméně v přehledu se jejich statistiky neobjevují, protože Lausanne v té době hrálo druhou ligu. V roce 1983 se ve Švýcarsku objevila hned trojice českých hráčů. Zatímco Ivan Hlinka a Milan Kajkl vzali zavděk druholigovým EV Lug, Milan Nový hrál dva roky za Curych SC. Z toho ale jen první sezónu v nejvyšší soutěži, takže vynikající výkon 84 bodů ze sezóny 1984-85 se Novému do přehledu nepočítá. Po zisku titulu mistra světa v roce 1985 odešel do Švýcarska Pavel Richter, kde hrál za Kloten. V následující sezóně je u něj zmínka, že působil v Ambri-Piotta, ale protože chybí přesnější čísla, navíc záhy přestoupil do německého Kaufbeurenu, není toto angažmá v přehledu zmíněno. V roce 1987 nastoupil Libor Havlíček na roční štaci do Curychu SC, ani v jeho případě se nejednalo o angažmá v nejvyšší soutěži.
Po roce 1989 už to s přestupy do zahraničí bylo podstatně jednodušší, čehož využil v roce 1991 Aleš Polcar, který se po zisku mistrovského titulu s Jihlavou na rok upsal Oltenu. V devadesátých letech našli ve švýcarských klubech vesměs na jednu sezónu angažmá i Petr Rosol (Lugano), Leo Gudas (Biel), Tomáš Jelínek (Curych) a Jiří Kučera (Kloten). V roce 2001 se z NHL do nejlepšího švýcarského klubu HC Davosu vypravil tehdy 25-letý Josef Marha, v klubu letos završil 10. sezónu, během nichž se dočkal několika mistrovských titulů i vítězství na prestižním Spengler Cupu. Ve stejném roce se do alpské země odstěhovali i Tomáš Vlasák a Martin Štěpánek, kteří posílili klub Ambri-Piotta. Řady českých hokejistů ve Švýcarsku se hodně rozšířily v polovině desetiletí, kdy bylo možné do tamních klubů přestupovat i krátce před nebo dokonce v průběhu play-off.

6.5.2011 - Nové: zápasy na olympijských hrách a mistrovství světa, ve kterých favorité nevyhráli.
Mezi týmy, které proti sobě nastupují k zápasu, bývá zpravidla jeden z nich označován za favorita. Nejmarkantnější je to asi v zápasech reprezentačních celků, kde je určitá hierarchie podle výkonnosti obecně uznávaná. Mezi nejsilnější hokejové země bezpochyby patří Kanada, Rusko (dříve Sovětský Svaz), Švédsko a Česká republika (dříve Československo). U nich se tak nějak předpokládá, že by v zápasech s týmy nižších hokejových kvalit, zejména v utkání na světových turnajích, měli vítězit. Jsou (téměř) vždy považováni za favority, nebo minimálně do té doby, než předvedou nějaký výsledkový kolaps. Zároveň se dá říci i to, že pokud tyto týmy hrají mezi sebou, tak má reálné šance vyhrávat kdokoliv, nebo jak tomu bylo dříve, rozejít se s remízovým výsledkem. Na základě toho, že v letech 1960 a 1980 dokázaly vyhrát olympijské hry, daly by se k silným týmům (rozuměj favoritům) řadit i Spojené státy americké. Samozřejmě s vážnými výhradami, protože výkonnost amerického reprezentačního týmu byla v období 1961 - 1979 poměrně dost slabá a i po Lake Placid kolísavá, například v roce 1982 Američané sestoupili z elitní kategorie mistrovství světa. Nicméně pro zjednodušení (dobrý jednou - dobrý navždy) nechť do top kategorie patří. O čem není sporu, je fakt, že v roce 1988 si cestu do světové špičky našlo Finsko, v tomto roce uhrálo stříbrné medaile na olympiádě v Calgary. Zatím posledním týmem, který se zasadil o to, že se s ním musí "od teď" počítat, se v roce 2000 stalo Slovensko, protože se tehdy dostalo až do finále mistrovství světa a o dva roky později je i vyhrálo. I Slovensko se dočkalo určitého propadu v kvalitě, ale například výkony na olympijských hrách v letech 2006 i 2010 opravňují k tomu, aby se od jejich týmu očekávaly minimálně úspěchy v zápasech proti slabším týmům.
Do souhrnného souboru byly počínaje rokem 1956 vybrány zápasy, ve kterých favorité naplno neuspěli. Měl-li by se volit "nejvíce nepovedený" zápas desetiletí, tak v šedesátých letech by to zřejmě byla prohra Švédska s NDR z roku 1966, v sedmdesátých letech je to bez dlouhého přemýšlení výsledkový zkrat reprezentace SSSR v zápase s Polskem na mistrovství světa 1976, osmdesátá léta přinesla podobný kousek v podání reprezentace Československa proti Polsku v roce 1986. V devadesátých letech už je to složitější, protože jednak se rozšiřoval počet účastníků top turnajů až na 16 a zároveň se i zvyšovala kvalita výkonů do té doby jasných outsiderů. Ale zřejmě největším překvapením v tomto období byla prohra Ruska se Švýcarskem ve čtvrtfinálové skupině na mistrovství světa v roce 1998, kde sice jistěže švýcarský tým využil výhody domácího prostředí, ale zároveň byl ten rok i nováčkem v elitní skupině MS. No a v uplynulé dekádě pak největší šok vlastním příznivcům připravilo Švédsko v zápase s Běloruskem na olympijském turnaji v roce 2002. Bylo to ve čtvrtfinále, po kterém jak známo neexistuje možnost opravy.
Ještě by bylo možné v souboru překvapivých výsledků hledat turnaj, na kterém se jich zrodilo nejvíc. No zřejmě by toto označení nejlépe příslušelo mistrovství světa v roce 2000 a to zejména "díky" krachu domácí sborné. Bohatý na překvapení byl i šampionát v roce 2010, kde se o ně v dobrém slova smyslu starala zejména reprezentace Dánska.

24.2.2011 - Nové: nejlepší výkony českých hokejistů v play-off NHL. Ve výběru nejúspěšnějších výkonů českých hráčů v bojích o Stanley Cup je hráč zastoupen pouze tou sezónou, ve které se mu bodově nejvíce dařilo. V případě brankářů je rozhodujícím kritériem počet vyhraných zápasů, kde maximem je číslo 16. Právě této mety dosáhl Dominik Hašek v roce 2002, kdy měl nezpochybnitelný podíl na triumfu detroitských Rudých křídel. Mezi obránci nasbíral nejvíce bodů v jednom ročníku play-off Jaroslav Špaček (14), který v sezóně 2005-2006 výrazně pomohl dotlačit podceňovaný Edmonton až do finále. Mezi útočníky je na první příčce jméno, které asi nikoho nepřekvapí. Jaromír Jágr v sezóně 1991-1992 získal jako hráč Pittsburghu svůj druhý Stanley Cup, jeho příspěvek k celkovému vítězství činilo 24 bodů v 21 zápasech. [průběžně aktualizováno]
V tomto přehledu se vesměs vyskytují stejní hráči, kteří dokázali hodně bodovat i v základní části soutěže. Přesto se najde výjimka, kterou je Václav Varaďa. V NHL působil 10 sezón, odehrál téměř 500 zápasů a získal dohromady 183 bodů. Jeho důrazná hra měla největší přínos pro tým právě v play-off a v sezóně 1998-1999 se prosazoval i v koncovce, zaznamenal 5 gólů a 4 asistence. Velmi úspěšnou bilanci má Václav Varaďa v národním týmu, účastnil se sice pouze dvou světových šampionátů, z obou si ale přivezl zlaté medaile - viz sestavy České republiky.

21.5.2010 - Němci na 10. pokus slaví první postup v play-off, a tím pochopitelně i svůj nejlepší výsledek v play-off a poprvé od roku 1953 skončí na mistrovství světa v první čtyřce! Premiéru ve vyřazovacích bojích absolvovali hokejisté Dánska.

9.4.2010 - V NHL se za celou její historii objevilo téměř 6 600 hráčů a jistě nepřekvapí, že většina z nich se narodila v Kanadě (přes 71 %). V pořadí druhou nejpočetnější národností v NHL jsou Američané, kteří do této soutěže "dodali" 80 brankářů, téměř 300 obránců a přes 500 útočníků. Nicméně i přes tyto nemalé počty si občas americká reprezentace "vypomůže" i hráči, kteří pocházejí odjinud. Při pokusu vybrat nejšikovnější hráče americké hokejové historie byla kritériem jejich nejpovedenější sezóna v NHL, u brankářů pak sezóna, ve které odehráli největší počet zápasů. Kdokoliv může namítnout, že objektivnějším měřítkem kvality brankáře je procentuální úspěšnost, nebo počet vítězných zápasů případně třeba průměrný počet obdržených gólů na zápas. To jistě ano, nicméně počet odchytaných zápasů je jistým vyjádřením toho, jak často dostal brankář důvěru pomoci svým spoluhráčům k dosažení dobrého výsledku. Nové: nejlepší hokejisté USA v NHL.

24.3.2010 - Nové: Stanley Cup - vybrané sestavy poražených finalistů.
V roce 1996 došlo po dlouhých 70 letech k tomu, že se ve finále sešly dva celky, které je předtím nikdy nehrály - Colorado Avalance a Florida Panthers! Úlohu favorita zvládlo Colorado, které předtím v semifinále vyřadilo největšího aspiranta na trofej (Detroit), vyhrálo 4:0 na zápasy. Pro Panthers už samotná účast ve finále byla obrovským úspěchem, jednalo se v podstatě o "noname" tým, jehož jedinou hvězdou byl brankář John Vanbiesbrouck, držitel Vezina Trophy z roku 1986.
Rok 1999 to byl souboj týmů natěšených na svůj první triumf, sen v realitu proměnili hráči Dallas Stars, smutnými zůstali hokejisté Buffala Sabres. Za šavle v té době hráli čtyři čeští hokejisté, z nichž nejvíce se tým spoléhal na výkony Dominika Haška, mnohonásobného držitele Vezina Trophy, mimo jiné i z roku 1999. Hašek po zkušenosti z této série dospěl k závěru, že pokud chce někdy Stanley Cup vyhrát, musí přestoupit do silnějšího klubu, což později učinil a vytouženého poháru se dočkal.
Poslední finálový souboj, který zde bude zmíněn, je z roku 2007. Finálovou zkušenost z roku 2003 dokonale zužitkoval Anaheim, který na druhý pokus pohár získal, když dokázal porazit Ottawu Senators 4:1 na zápasy. Sens v play-off táhla hlavně útočná trojice Daniel Afredsson - Jason Spezza - Dany Heatley, z nichž každý získal 22 bodů. Nicméně na kačery z Anaheimu to nestačilo a Ottawa se tak stala v pořadí třetím kanadským celkem v řadě, který ve finále podlehl americkému (před tím 2004 Calgary a 2006 Edmonton). Tak nakonec to ale není zase tak nepochopitelný neúspěch uvážíme-li, že poměr klubů současné NHL je 25:6 pro Ameriku. [průběžně aktualizováno]

11.2.2010 - Nové: nejčastější nositelé čísla dresu v československé a české reprezentaci. "Čísla na dresech se nosí povinně na zadní straně dresu o výšce nejméně 25 cm ke snazší orientaci. Menší čísla na rukávech nejsou pravidly předepsána, ale přesto jsou obvyklá, u čs. reprezentace poprvé na MS 1961 ve Švýcarsku" (tolik citace z Malé encyklopedie ledního hokeje, strana 92). Pokus najít slavného nositele čísla dresu v československém a později v českém reprezentačním týmu se omezil u každé "nominální hodnoty" na tři hokejisty, kteří buď odehráli za národní tým nejvíce zápasů, popřípadě dosáhli největšího úspěchu. V současné době si mohou hokejisté teoreticky vybrat cifru v rozmezí 1 až 99, ale nebylo tomu tak vždy. Hráči v poli si zpravidla museli vystačit s čísly mezi 2 - 16, jednička byla vyhrazena prvnímu brankáři, náhradník měl číslo 17 nebo 18. Číslo 20 jako první v národním týmu nosil obránce František Mašlaň a to na olympiádě v roce 1960. Vysvětlení je prosté: ačkoliv na turnaji startovalo 17 hráčů, tak v týmu bylo při první cestě československých hokejistů do Ameriky dvacet hokejistů.
Číslo 21 si jako první zvolil na mistrovství světa v roce 1967 útočník Jan Havel a nosil ho 3 roky, než jej od něho "přebral" Ivan Hlinka. Dále se možnosti pro výběr čísla rozšířily v roce 1974, a to hned k cifře 26, kterou si tenkrát zvolil Josef Augusta, po něm ji proslavil hlavně Peter Šťastný. Vyšší číslo se v národním týmu objevilo až na mistrovství světa v roce 1982, bylo to 29 a na několik let si jej rezervoval Vincent Lukáč. Číslo 30 nosil jako první na dresu národního celku Československa brankář Jaromír Šindel - na mistrovství světa v roce 1985. K dalšímu "posunu horní hranice" došlo až při Světovém poháru v roce 1996, kdy si hned 8 hráčů (M. Sýkora, J. Beránek, R. Hamrlík, Jágr, Bonk, Martin Straka, P. Nedvěd, Neckář) vybralo dresy s číslem hodně nad 30. Dosud nejvyšší číslo (využité na vrcholném turnaji) - 97 si jako první zvolil Vladimír Růžička při svém comebacku v národním týmu při památných olympijských hrách v Naganu.
Ať už si hokejista k zápasu přetáhne přes hlavu dres se svým oblíbeným číslem, nebo prostě s nějakým přiděleným, nakonec je podstatná úplně jiná věc: aby po konci utkání na ukazateli skóre svítila u jeho týmu vyšší cifra, než na straně soupeře :-)

30.11.2009 - Aktualizováno: nejlepší hráči NHL narození v jednotlivých zemích. Protože nejlepší hráči z některých zemí (posuzováno dle jejich nejvydařenější bodové sezóny) hráli výhradně za reprezentační tým jiné země, byl přehled doplněn ještě o další hráče. Na Ukrajině se narodilo dost šikovných hokejistů, hodně z nich upřednostnilo možnost zahrát si za Rusko. To není případ Petera Bondry, který se zařadil mezi největší osobnosti slovenského hokeje. Nejvýraznější postavou ukrajinského hokeje v NHL tak je Dmitrij Christič, který byl v roce 1990 mistrem světa s týmem tehdejšího Sovětského Svazu a o více než 10 let později si zahrál za rodnou Ukrajinu jak na olympiádě, tak i na mistrovství světa. Francie nemá v NHL moc početné zastoupení, její nejlepší rodák Paul MacLean hrál na olympiádě v Lake Placid v roce 1980 za Kanadu, nejúspěšnějším rodilým Francouzem v NHL tak je Antoine Roussel. Pro zajímavost byli přidáni ještě hráči, kteří se sice narodili v jiné zemi (nejčastěji v Kanadě), než kterou pak reprezentovali. To je velmi častý případ italských repreznantů, nejvýraznější stopu v NHL zanechal Robert Manno, který se účastnil (pro Itálii) hodně povedeného vystoupení na mistrovství světa v roce 1982, kdy se italský výběr jako nováček v elitní skupině šampionátu udržel, dokázal remizovat s Kanadou a porazit Američany! [průběžně aktualizováno]

26.11.2009 - Nové: nejlepší hokejisté Ruska podle jejich nejvydařenější sezóny v NHL. Do zahájení olympijských her ve Vancouveru zbývá už méně než 3 měsíce, k hlavním favoritům hokejové turnaje budou bezesporu patřit Rusové, kteří jsou aktuálně dvojnásobnými mistry světa v řadě. Pohledem do historie zjistíme, že ofenzivními schopnostmi "nejnabitější" sestava Ruska se dala dohromady při příležitosti Světového poháru v roce 1996, kde byla spousta borců, kteří zažili ještě úspěchy sborné komandy SSSR a zároveň se dokázali (minimálně v jedné sezóně) slušně uplatnit v NHL. Zajímavé je, že v reprezentaci Ruska se nezřídka objevují i hokejisté, kteří jsou narození mimo matičku Rus. Nejčastěji na Ukrajině - např. Alexej Žitnik, Sergej Petrenko, Oleg Šargorodskij, Oleg Tverdovskij, Vitalij Višněvskij, Anton But, Alexej Michnov, naposledy Nikolaj Žerděv. V Kazachstánu "přišli na svět" Dmitrij Frolov, Jevgenij Nabokov, Konstantin Barulin, Alexandr Perežogin a Anton Chudobin. V roce 2004 díky volnějším pravidlům Světového poháru mohl za tým nastoupit i Dainius Zubrus, který jinak na soutěžích pořádaných IIHF reprezentoval rodnou Litvu. Rodákem z této pobaltské země je i olympijský vítěz z roku 1992 Darius Kasparaitis, členem stejného týmu byl i Bělorus Sergej Bautin.

13.6.2009 - Nové: nejúspěšnější brankáři ve Stanley Cupu. Bez dobrého brankáře se nevyhrává, ve Stanley Cupu to platí x-násobně. Pro vítězství v poháru je třeba (od sezóny 1986/87) zvítězit 4 x ve 4 sériích, což dává dohromady 16 vítězných zápasů potřebných k zisku trofeje. V historii je pouze 12 brankářů, kterým se povedlo vyhrát 16 zápasů za jeden ročník play-off (pokud to někdo dokázal vícekrát, je v přehledu sezóna, kdy na počet vítězných zápasů připadl nejmenší počet odehraných utkání). Zajímavostí je, že Edmonton Oilers měli v sezónách 1987/88 a 1989/90 v týmu dva gólmany takovýchto schopností (Grant Fuhr a Bill Ranford), stejně tak Detroit Red Wings v sezónách 1996/97 (Michael Vernon a Chris Osgood) a 2007/08 (Chris Osgood a Dominik Hašek).
V období 1979/80 až 1985/86 se první kolo hrálo pouze na 3 vítězné zápasy, takže v době vládnutí dynastie New York Islanders si Bill Smith více než 15 vítězství připsat nemohl. V ročnících 1974/75 až 1978/79 se bojů o Stanley Cup účastnilo pouze 12 týmů, přičemž 4 vítězové divizí postupovali rovnou do čtvrtfinále, zbylých 8 týmů hrálo předkolo na dvě vítězství. Do této doby "zasadili" své top výkony Ken Dryden (Montreal) a Bernie Parent (Philadelphia), 12 vítězných zápasů za sezónu znamenalo v jejich případech maximum možného. No a konečně v sezónách 1967/68 až 1973/74 hrálo play-off jen 8 týmů, jednalo se o 3 série po 4 výhrách, z toho období je zaznamenán výkon, kterým pomohl Gerry Cheevers vyhrát pohár pro Boston Bruins.

[doplněno]: nejlepší výkony těch brankářů, kteří během své kariéry v jednom play-off odchytali nejvíce vítězných zápasů za tým vítěze Stanley Cupu. Výkony jsou vybrány od sezóny 1938/39, kdy bylo k zisku Stanley Cupu potřeba vyhrát 8 zápasů, což trvalo až do sezóny 1966/67, kdy se počet týmů NHL z "Original Six" rozšířil o dalších 6 a návazně se play-off prodloužilo o další kolo (a potřebu celkových 12 výher).
Zcela výjimečný výkon předvedl před 70 lety Terry Sawchuk (Detroit), kdy vyhrál každý z 8 zápasů do kterých nastoupil a to s celkovým průměrem 0,62 gólu na zápas! Jiným úchvatným (dnes prakticky nemožným) výkonem se mohl pochlubit Jacques Plante (Montreal), když v letech 1956 - 1960 z pozice brankářské jedničky získal 5 Stanley Cupů v řadě! Unikátní výkon se podařil v play-off v ročníku 1971/72 brankářům Bostonu, když každý k poháru přispěl 6 vyhranými duely, rozdíl byl pouze v tom, že Eddie Johnston na to "spotřeboval" o zápas méně, než jeho kolega Gerry Cheevers, jehož jména ale v přehledu figuruje už z dřívějška (zápisem ze sezóny 1969/70 :-) [průběžně aktualizováno]

6.5.2009 - Doplněno: vybrané sestavy různých reprezentačních celků. Hokejový turnaj na zimních olympijských hrách v roce 1960 ve Squaw Valley uvítal i jeden hodně exotický tým, kterým byla Austrálie. Reprezentanti této země se na turnaji, který byl zároveň i mistrovstvím světa, objevili vůbec poprvé a tak neměli vysoké sportovní ambice. Více než kdo jiný naplnili heslo "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se", jelikož prohráli všechny své zápasy a vždy inkasovali více než 10 gólů. Kromě toho, že tento tým nastupoval v hezkých žlutých dresech, byl pro nás zajímavý i tím, že v něm hráli dva hráči narození v Československu - Ivan Veselý a Zdeněk Tikal. Zdeněk byl bratrem Františka Tikala, který se turnaje též účastnil a jejich setkání po více než 10 letech krásně popsal ve své knize PLNÁ BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO nezapomenutelný Ota Pavel (Pozn. kniha je soubor několika velmi zajímavých sportovních příběhů, určitě stojí za přečtení).
Letos se Austrálie účastnila šampionátu v divizi I, i přes sestup to byl úspěch, od Squaw Valley nehráli Australané tak "vysoko". Opět byli v týmu hráči z české hokejové školy - Vladan Stránský a Vladimír Rubeš.

3.3.2009 - Mezinárodní hokejová federace (původně LIGH, dnes IIHF) si už v době svého vzniku dala za cíl pravidelně pořádat turnaje, v nichž by spolu měřily síly jednotlivé národní reprezentační týmy. Tato myšlenka došla poprvé realizace v roce 1910, kdy se uskutečnil první ročník Mistrovství Evropy. Premiérovým vítězem se stali Angličané, v dalším roce se z triumfu radovali hokejisté reprezentující Čechy, tedy národa, který tehdy ještě neměl vlastní samostatný stát - byl součástí Rakousko-Uherska. Češi své prvenství obhájili o rok později dokonce před domácím publikem, leč tento turnaj byl později anulován. V roce 1913 vyhrála Belgie, v roce 1914 opět Češi, konání dalších ročníku přerušila první světová válka. Navázat na přerušenou nit se povedlo až v roce 1921, kdy se ale klání o Mistra starého kontinentu smrsklo do pouhého jednoho zápasu mezi pořádajícím Švédskem a (po válce nově vzniklým) Československem, titul zůstal na severu. Turnaje konané v dalších letech už měly naštěstí bohatší obsazení a na evropský hokejový trůn se postupně kromě předchozích vítězů dostali také Francie, Švýcarsko, Rakousko a Německo.
V roce 1932 se Mistrovství Evropy hrálo naposledy jako samostatný turnaj, později se už korunovace evropského šampióna uskutečnila výhradně v rámci a na základě výsledků Mistrovství světa, s opravdu drobnou výjimkou v roce 1939, kdy se o tomto "malém" titulu rozhodlo až v dodatečném zápase mezi Švýcarskem a Československem, 3 týdny po světovém šampionátu. Porážka československých hokejistů byla z hlediska smutných událostí naprosté nic proti tomu, co špatného přinesl rok 1939 celému našemu národu. Nejdříve okupace země fašistickými mocnostmi a nedlouho na to druhá světová válka, znamenaly opravdu velmi těžké období pro většinu Evropy a postupně i zbytku světa. V těch dobách pochopitelně nebylo možno ani pomýšlet na nějaká mezinárodní sportovní mistrovství. Až v roce 1947, dva roky po válce, uspořádala mistrovství světa Praha a dočkala se hned dvojího zlata domácích hokejistů. Cesta našich hráčů k premiérovému "světovému" zlatu byla ten rok určitě usnadněna díky neúčasti Kanady, která zpravidla šampionát vyhrávala. Jako to ostatně předvedla i v roce 1948, kdy se do turnajů opět vrátila. Rok na to však dokázali reprezentanti Československa vyhrát oba tituly i přes účast Kanady. Šanci obhájit dosažené sportovní mety nadějný tým už nedostal, zvůle tehdy vládnoucího komunistického režimu poslala hráče do vězení a tím de facto skončila jedna úspěšná éra naší hokejové historie.
Po dvou letech absence na světových turnajích se začal tvořit tým nový, který na nejvyšší příčky zatím neměl. Zvláště, když se v roce 1954 objevil na scéně nový silný protivník - tým Sovětského Svazu. Hokejisté s nápisem CCCP na hrudi dokázali při své 34. násobné účasti v letech 1954 - 1991 vyhrát titul Mistra Evropy celkem 27x. Pětkrát si v konkurenci hráčů SSSR dokázali na "evropské zlato" sáhnout hokejisté Československa. Že to bylo v letech 1972, 1976 a 1977 (při celkovém prvenství ve světovém šampionátu) nepřekvapuje, ale u dvou triumfů to bylo jinak. V roce 1961 vyhrála mistrovství světa nadlouho naposledy Kanada, druhé místo a titul Mistra Evropy získali naši hráči, Sověti byli až třetí. V roce 1971 se celkovým vítězem šampionátu stali podeváté za sebou hráči SSSR, ale evropské prvenství patřilo (po odečtu 2 výsledků s Američany) nečekaně Československu. U obou vítězství v letech 1961 i 1971 byl v československém týmu pouze jediný hráč - útočník Josef Černý. Škoda, že v atmosféře neúspěchu z bronzového místa na ZOH v Sapporu se na jaře roku 1972 vzdal místa v reprezentaci, přišel tím o svůj jediný možný titul z mistrovství světa. V roce 1991 mělo Mistrovství Evropy derniéru, protože tehdy se konal poslední světový šampionát, kdy se evropské týmy měly šanci utkat mezi sebou navzájem všechny v jedné (základní) skupině.
Tituly mistrů Evropy z roku 1933, 1948, 1961 nebo 1971 byli hráčům doplněny do statistik nejčastějších reprezentantů i ostatních reprezentantů z MS a ZOH, tedy pouze těm, kterým se nepoštěstilo být v některém z týmů Mistrů světa z let 1947, 1949 nebo 1972.

11.2.2009 - Nové: nejofenzivnější hráči z NHL v kanadské reprezentaci. Kanada, kde se aktivně hokeji věnuje nejvíce hráčů na světě, snad ani nedovede sestavit slabý reprezentační tým. S jedinou výjimkou se od roku 1972 v jejich výběrech objevuje alespoň jeden hokejista, o kterém se dá říci že, měl alespoň jednu ofenzivně povedenou sezónu v NHL. Výjimka nastala v roce 1995, kdy měla v zámoří NHL díky stávce hráčů poněkud jiný program než obvykle a žádný z jejích hráčů se na světovém šampionátu neobjevil. Nicméně i tato "no name" parta dokázala vybojovat bronzové medaile, stejně tak i olympijský tým v roce 2018, kdy byl turnaj bez účasti hokejistů z NHL.
Velmi silné výběry sestavili Kanaďané vždy, kdy měla NHL před startem nového ročníku ještě volno. To platí hlavně pro Sérii století (19! hráčů s vynikajím ofenzivní potenciálem), tak i pro každý ročník Kanadského a později Světového poháru. Výjimku z pochopitelných důvodů tvořila jen sestava pro WHA Summit. Samozřejmě, že optimální příležitostí pro sestavení kvalitního týmu vždy bylo krátkodobé přerušení soutěže. To se poprvé stalo v průběhu sezóny 1978-1979 při příležitosti konání Challenge Cupu a ve výběru NHL, kde si Kanaďané pomohli i třemi švédskými hráči, zejména Börje Salmingem. Někteří obránci se ale v průběhu 3 zápasů turnaje ani nedostali do hry. Závěrečné střetnutí o pohár, které vyhrál Sovětský Svaz 6:0, vystavilo zámořskému hokeji věru nepěkné vysvědčení. Další přerušení NHL, tentokrát pro dva duely se sovětskými hokejisty, bylo Rendez Vous 1987 hrané v Quebecu při příležitosti konání Světové výstavy. NHL opět využila i jiné než kanadské hráče, např. Američana Chrise Cheliose či Fina Jariho Kurriho.
S dalším přerušení soutěže počkala NHL více než 10 let, stalo se to z důvodu možnosti startu profesionálů na olympijském turnaji. V roce 1998 se do zamýšleného finále Kanada - USA nedostal ani jeden z favoritů. Vyšlo to až o 4 roky později v Salt Lake City, přičemž se Kanaďanům povedlo ukončit 50-leté čekání na zlaté olympijské medaile. Obhajoba 1. místa se Kanadě v roce 2006 nepovedla, skončila už ve čtvrtfinále, když si ještě předtím stačila na své konto připsat nejpřekvapivější výsledek turnaje v podobě prohry se Švýcarskem v základní skupině. Co se týká kanadských sestav pro světové šampionáty, tak zejména v osmdesátých letech bývaly plné zajímavých jmen. Asi nejsilnější výběr sestavila Kanada v roce 1982, kdy si poprvé a naposledy zahrál na světovém šampionátu sám legendární Wayne Gretzky, (i například budoucí šestinásobný vítěz Stanley Cupu Kevin Lowe) a Kanadě tehdy jen těsně unikly stříbrné medaile (poslední zápas turnaje přinesl překvapivou remízu ČSSR - SSSR 0:0). Pro zajímavost: v roce 1983 se v sestavě Kanady pro mistrovství světa objevil i původem český rodák obránce Richard Lanz. [průběžně aktualizováno]

10.2.2009 - Nové: nejofenzivnější hráči z NHL v americké reprezentaci. Američané na turnajích mistrovství světa už několik desítek let nepatří zrovna k medailovým favoritům. Pro jejich výběry asi více než pro koho jiného platí jedno: čas od času jsou schopni porazit každého, ale také s kýmkoliv prohrát. Nakonec 12. místo z MS 1998 a 13. místo z MS 2003 jsou toho jasným důkazem. V devadesátých letech ale Američanům dozrála generace hokejistů, kteří se dokázali prát i o nejvyšší příčky. Doba "obrození" amerického hokeje začala účastí ve finále Kanadského poháru v roce 1991, vrcholem bylo vítězství na Světovém poháru v roce 1996. Patří sem samozřejmě i zklamání ze čtvrtfinálového vyřazení na olympiádě v Naganu v roce 1998 a tato úspěšná éra skončila ve finále olympiády v roce 2002 v Salt Lake City, kde Američané (i přes vedení v zápase) už svému kanadskému soupeři obrazně "nestačili s dechem". V období let 1984 - 2006 se celkem 10x v amerických výběrech objevil obránce Chris Chelios, byl pochopitelně i u těch největších úspěchů. V současné době, ve věku 47 let je stále členem týmu Detroit Red Wings a "kroutí" si v NHL svou už 25 sezónu. Neuvěřitelné!

28.11.2008 - Změna ohledně zápasu české reprezentace proti DEL ALL STARS týmu, který se hrál v sezóně 1994-1995. Autor těchto stránek jej dlouho řadil mezi oficiální zápasy českého národního týmu, mimo jiné hlavně proto, že hráčům nastoupivším v tomto zápase se start a góly počítaly do jejich osobních statistik. Nedávno vyšlá kniha "100 LET ČESKÉHO HOKEJE" tento zápas mezi oficiální nezahrnuje a co je podstatné, ani zúčastněným hráčům tento zápas "nepřipočítává" k ostatním nezpochybnitelným startům za reprezentaci. Budiž to argumentem pro změnu, která byla provedena jak v archivu reprezentačních zápasů, tak i ve všech souvisejících statistikách. Pro pamětníky bychom mohli statut tohoto zápasu přirovnat k utkání proti Kanadě na Ceně Izvestijí v prosinci roku 1978.

29.8.2008 - Nové: nejúspěšnější sestavy Kazachstánu, Běloruska a Ukrajiny. Někteří reprezentanti, kteří byli i u největšího hokejového úspěchu své země, se představili i v naší hokejové extralize. Kazach Vladimir Antipin si zahrál v hlavním turnaji v Naganu, sezónu předtím oblékal dres Českých Budějovic. Dvojice z Běloruska Oleg Romanov a Vadim Bekbulatov působila v Litvínově a Oleg Antoněnko ve Vsetíně ještě předtím, než pomohli národnímu týmu k největšímu úspěchu na olympijských hrách v Salt Lake City. Na tomto turnaji se zviditelnil i brankář Andrej Mezin natolik, že mu angažmá dva roky nato nabídli v Českých Budějovicích. Posledním, koho v souvislosti s českou extraligou a reprezentací zmíníme, je Bogdan Savenko. Zahrál si za Opavu a rok poté za Havířov, lepších výsledků se však dočkal až s týmem Ukrajiny, s nímž se mu na mistrovství světa v roce 2002 málem podařilo postoupit do play-off.

9.6.2008 - Upraveno: účastníci mistrovství světa - týmy bez medailového umístění. V období let 1951 - 1959 se v některých ročnících mistrovství světa hrálo tím způsobem, že slabší týmy byly dle výkonnosti rovnou zařazeny do druhé skupiny, kde hrály o další umístění v rámci světového šampionátu. Tyto turnaje se hrály ve stejné době i ve stejné zemi jako hlavní turnaje mistrovství světa, nazývaly se buď Evropské kritérium, nebo Juniorský turnaj.
Poprvé se tak stalo v roce 1951 v Paříži, kde 7 týmů (Kanada, Švédsko, Švýcarsko, Norsko, Velká Británie, USA a Finsko) hrály hlavní turnaj, zbylých 6 (Itálie, Francie, Nizozemsko, Rakouska, Belgie a Jugoslávie) se spolu utkalo ve druhé skupině.
V roce 1952 se konaly zimní olympijské hry v Norsku, kde hrála Kanada, USA, Švédsko, Československo, Švýcarsko, Polsko, Finsko, SRN a Norsko. O měsíc později si v belgickém Lutychu daly dostaveníčko týmy, na které se nedostalo: Velká Británie, Rakousko, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Francie.
Rok 1953, kdy se šampionát konal ve Švýcarsku, se obzvláště "povedl". Z druhé strany oceánu nepřijeli Kanaďané ani Američané, účast odřekli také Finsko, Norsko a Polsko, a když i činovníci sovětského hokeje avizovaný vstup svého týmu na světovou scénu o rok odložili, hlavní turnaj odstartoval pouze se čtveřicí Československo, Švédsko, SRN a Švýcarsko. Poté, co naši hokejisté odstoupili z turnaje pro státní smutek, si tato trojice mezi sebou rozdělila kompletní sady medailí. Turnaje týmů "druhého sledu" se účastnilo 6 celků (Itálie, Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko, Francie a B-tým Švýcarska).
Podle výkonnosti se celky rozdělili i při mistrovství světa v roce 1955 v Německu, hlavní skupinu o 9 týmech utvořila Kanada, SSSR, Československo, USA, Švédsko, SRN, Polsko, Švýcarsko a Finsko, v B-skupině se představila šestice Itálie, Rakousko, Nizozemsko, Jugoslávie, Belgie a B-tým SRN.
Rok 1956 to byla z hlediska hokeje hlavně olympiáda v Itálii, kde startovaly týmy SSSR, USA, Kanada, Švédsko, Československo, SRN, Itálie, Polsko, Švýcarsko a Rakousko. Tým NDR neuspěl v kvalifikaci proti svému západnímu sousedovi, o umístění na mistrovství světa si zahrál v březnu v Berlíně, kam za ním přijeli ještě Norsko a Belgie.
Naposledy se reprezentační výběry před zavedením oficiálních výkonnostních skupin dělili v roce 1959 na šampionátu u nás. Hlavního turnaje se účastnili Kanada, SSSR, Československo, USA, Švédsko, Finsko, SRN, Norsko, NDR, Itálie, Polsko a Švýcarsko. Evropské kritérium hrálo Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a junioři Československa.
Doposud se zde týmům účastnícím se Evropských kritérií v letech 1951, 1953, 1955 a 1959 počítaly tyto starty tak, jako kdyby se jednalo o účast v elitní skupině mistrovství světa (protože k oficiálnímu rozdělení týmů do výkonnostních skupin došlo až od roku 1961). Asi to tak nebylo správné a došlo tedy ke korekci. Jinak velmi precizně zpracované stánky k mistrovstvím světa jsou na adrese http://www.sweb.cz/avlh.

20.5.2008 - Mezinárodní hokejová federace (vystupující pod zkratkou IIHF, původně LIGH) byla založena 15. - 16. května 1908 v Paříži a letos tedy oslavila 100 let své existence. Za tu dobu uspořádala 72 turnajů mistrovství světa (v případě prvního turnaje na olympijských hrách 1920 mu byl status mistrovství světa přiznán dodatečně v roce 1982). Letošní výhra Ruska znamená, že přesně 1/3 šampionátů vyhrála sovětská resp. ruská "sborná", další 1/3 triumfů vybojovala Kanada a zbývající "porci" 24 zlatých medailí si "rozdělily" ostatní týmy - Česko (11), Švédsko (8), Spojené státy americké (2) a Finsko, Slovensko a Velká Británie (1) - viz účastníci MS - medailisté. Posledních 17 let se o medailích rozhoduje v play-off a v nich je bilance účasti a úspěchů ve finále následují: Kanada 8x (5+3), Švédsko 8x (3+5), Finsko 7x (1+6), Česko 6x (5+1), Rusko 3x (2+1) a Slovensko 2x (1+1).

12.2.2008 - Nové: brankáři NHL s nejvíce odchytanými zápasy za sezónu. Zatím 25 brankářům se v NHL povedlo nastoupit v jedné sezóně do více než 70 zápasů základní části. Většina (16) z nich se narodila v Kanadě, ale "výdrž v bráně" předvedli také zástupci z ostatních zemí - ze Spojených států amerických, Česka, Finska, Švédska, Ruska, Lotyšska a Jižní Afriky (či chcete-li z Německa). V tomto výčtu chybí možná trochu překvapivě hráč s nejvíce odchytanými zápasy v NHL - Patrick Roy (1029 celkem), který má na svém kontě "pouze" jedenáct 60-zápasových a sedm 40-zápasových sezón. Ani druhý v historických tabulkách Terry Sawchuk zde nefiguruje, protože v dobách jeho největší slávy (Original Six) byl maximální počet zápasů v sezóně 70, čehož ovšem třikrát dosáhl! Z tohoto období je také výkon brankáře, který nevynechal jediné utkání v sezóně dokonce šestkrát za sebou a šňůra jeho zápasů narostla na neskutečných 502 mačů v řadě! Tímto borcem byl Glenn Hall. Naopak hráčem, který ze zde uvedených strávil v NHL nejméně času, je Jim Carey. Zazářil pouze v sezóně 1995-1996, kdy přerušil nadvládu Dominika Haška ve sbírání Vezina Trophy. V průběhu další sezóny byl vyměněn do jiného týmu a v roce 1999 v NHL skončil. V pouhých 25 letech a se 172 odchytanými zápasy. [průběžně aktualizováno]

31.12.2007 - Hokejisté Pardubic si letošní sezónu zpestřili účastí na Spenglerově poháru, ovšem před 30 lety, to měli jejich předchůdci ještě fajnovější příležitost se podívat s hokejem do světa. Na přelomu prosince a ledna v sezóně 1977-1978 se k přátelským zápasům za oceán vypravily kluby Pardubic a Kladna, aby tam odehrály každý po čtyřech zápasech proti klubům NHL! Pardubice z tohoto "výletu" vyšly výsledkově o poznání hůře než kladenští, nicméně jedenkrát se z výhry radovat mohly. Zrovna na Silvestra porazili tehdy nejslabší klub NHL Minnesotu North Stars 4:2, když jim k tomu gólově pomohli i útočník Josef Augusta a obránce Jiří Bubla, kteří posílili tehdejší Teslu pouze pro toto zámořské turné. Kladno dokázalo proti týmům NHL uhrát pomyslných 5 bodů z 8 možných, když nejlepší vystoupení předvedli jeho hráči v Torontu. Vyhráli 8:5 a po dvou gólech zaznamenali "vypůjčení" Jaroslav Pouzar a Peter Šťastný, jinak hráči Motoru České Budějovice resp. Slovanu Bratislava. Později si oba zahráli přímo v NHL, Jaroslav za Edmonton a Peter nejvíce za Quebec. K připomenutí: NHL vs. české kluby.

16.11.2007 - Nové: Vítězové Stanley Cupu, kteří se narodili v Evropě. Pro naprostou většinu fanoušků hokeje na americkém kontinentě je zisk Stanley Cupu vůbec tím nejcennějším, čeho lze v tomto sportu dosáhnout. Hráči vítězných týmů mají kromě okamžité slávy ještě právo na zvláštní poctu - jejich jméno je následně vyryto přímo na pohár sira Stanleyho na paměť budoucím generacím. Ale pozor, ne všichni, kteří s týmem prošli strastiplnou cestu přes play-off, jsou nakonec na poháru zvěčněni! Největší zastoupení mají samozřejmě hráči z Kanady a Spojených států amerických, ale nezanedbatelný počet hráčů, kteří se mohli z této vysoce ceněné trofeje radovat, spatřil poprvé světlo světa na "starém" kontinentě.
Pátrání po tom, kdo byl vlastně vůbec prvním hráčem z Evropy, který triumfoval ve finále Stanley Cupu, nabralo nový směr ve chvíli, kdy přišel nápad ověřit i hráče, kteří by mohli mít v Kanadě a v Americe nejmenší potíže s domluvou, tj. rodáky z britských ostrovů. A ukázalo se, že v době před skončením druhé světové války bylo těchto hráčů nejméně 8, přičemž tím prvním, alespoň dle zjištěných údajů, byl v roce 1926 obránce Dunc Munro, rodák ze skotského Moray, který se mohl radovat z výhry dnes už neexistujícího klubu Montreal Maroons. Na zajímavé jméno člověk přišel i v letech 1934 a 1938. Ač se to může zdát nepravděpodobné, tak Johnny Gottselig se narodil v roce 1905 v Oděse, která byla tehdy zřejmě částí ruského carství, dnes patří toto město bezpečně Ukrajině. Při druhém výhře Chicaga byl dokonce kapitánem mužstva.
Prvním hráčem, který vyhrál Stanley Cup a fanouškům v našich krajích by snad mohl být alespoň trochu známý, byl v roce 1961 Stan Mikita. Narodil se v květnu roku 1940 ve slovenském vesničce Sokolče jako Stanislav Gvoth. V osmi letech ho rodiče poslali ke strýci do Kanady, kde přijal jméno Mikita a začal se tam učit hrát hokej. Šlo mu to tak dobře, že se prosadil až do NHL, kterou vydržel hrát 22 sezón, všechny absolvoval v dresu "Černých jestřábů" z Chicaga. Kromě hokejové dlouhověkosti, vynikající produktivity (1467 bodů v 1394 zápasech, 4x získal Art Ross Trophy) a ocenění herních kvalit (2x Hart Trophy a 2x Lady Byng Trophy) se mu připisuje ještě jedna zásluha - společně s Bobby Hullem se postarali o nový způsob úpravy hokejky: tehdy rovné čepele holí si začali ohýbat, protože zjistili, že puk vystřelený touto holí získává rotaci a faleš a je tím pádem pro brankáře hůře lapitelný. Možná, že (i když se obecně těmto dvěma borcům vynález zahnuté hokejky připisuje) nebyli úplně prvními, kdo začali takto upravené hole používat, ale rozhodně díky těmto dvěma hráčům se ohýbání konců čepelí holí rozšířilo po celém hokejovém světě.
Čekání na dalšího vítěze Stanley Cupu z Evropy trvalo do roku 1970, kdy se s Bostonem Bruins takto prosadil i rodilý Angličan Ken Hodge, radost z vítězství si navíc zopakoval i o dva roky později. S rokem 1970 je spojená i určitá kuriozita - na pohár se mezi "vítězné medvědy" dostal i na území dnešního Srbska narozený Ivan Boldirev, ačkoliv předtím nesehrál ani jeden zápas v NHL či v play-off. Byl ovšem, jak se říká, ve správnou chvíli na správném místě.
Téměř celou hráčskou generaci pak trvalo, než se dočkali další Evropané. S nástupem "vládnoucí dynastie" New York Islanders už od té doby s výjimkou roku 1993 (a samozřejmě neuskutečněného ročníku 2004/2005) byli v kádru vítězného týmu alespoň dva zástupci některé evropské hokejové školy. Tuto vlnu odstartovali hráči ze Švédska, když při prvním triumfu Islanders v roce 1980 už v týmu působili Anders Kallur, Bob Nyström a Stefan Persson, v roce 1982 k nim přibyl Tomas Jonsson a o rok později byl u výhry i Mats Hallin. Poté přišla éra Edmontonu Oilers, což byla parta kolem famózního Wayna Gretzkyho a s ní vítězné prsteny pro Finsko, které v týmu zastupovali Jarri Kurri a Esa Tikkanen a pro (tehdy ještě společné) Československo, které takto proslavil Jaroslav Pouzar.
Po roce 1990 začalo do NHL přicházet poměrně hodně hráčů i z východní Evropy, takže bylo jen otázkou času, kdy na poháru přibudou i jména v originále psané azbukou. Teoreticky tím prvním mohl být už v roce 1993 při výhře Montrealu Canadiens útočník Oleg Petrov, leč účast v 9 zápasech základní části a jedno vystoupení v play-off na "věčnou slávu" nestačila. Lesk sovětské, potažmo ruské hokejové školy, vysvitl až o rok později - po předlouhých 54 letech pomohli dojít klubu New York Rangers až na nejvyšší stupínek hned čtyři Rusové - Alexandr Karpovcev, Alexej Kovaljov, Sergej Němčinov a Sergej Zubov.
Rok 1996 a s ním premiérový zisk Stanley Cupu pro Colorado Avalanche znamenal mimo jiné i to, že se mezi vítězi objevili i zástupci ne zrovna hokejových velmocí. Svůj nesporný podíl na výhře měli tehdy i Lotyš Sandis Ozolinš a Němec Uwe Krupp (ten byl dokonce autorem vítězného gólu celé finálové série). Před Kruppem však získal pohár už v roce 1991 jiný hráč narozený v Německu - útočník Randy Gilhen jako hráč Pittsburghu Penguins. V roce 2000 se při zisku celkově druhého poháru pro New Jersey Devils mohl radovat také "muž pro špinavou práci" Polák Krzysztof Oliwa. V play-off sice neodehrál ani minutu, ale 69 zápasů základní části a hlavně 184 trestných minut bylo dostatečným důkazem toho, že tento chlapík je pro svůj tým ochoten doslova cedit krev. Samozřejmě, raději tu cizí :-)
Rok 2001 to byl druhý triumf ve Stanley Cupu pro Colorado Avalanche a s ním i první zástupce Švýcarska mezi slavícím kolektivem. Co na tom, že David Aebischer se z pozice druhého brankáře dostal do hry na jedinou minutu. Byl zkrátka první mezi svými, to už mu nikdo nevezme. Celkem dlouho čekali na někoho, kdo by přivezl slavný pohár do rodné vlasti Slováci (přeci jenom Stan Mikita je hokejovou veřejností asi více považován za Kanaďana). Přání jim v roce 2003 splnil Jiří Bicek, který měl své místo v sestavě New Jersey Devils. [průběžně aktualizováno]

25.10.2007 - Doplněno: nejofenzivnější hráči NHL podle nejlepší sezóny v bodování. Fenomenální útočník Gordie Howe (řečený též "Mr. Hockey") dokázal za svoji dlouhou kariéru v NHL nasbírat úctyhodných 1850 bodů, což ho momentálně (a zřejmě nadlouho, ne-li navěky) řadí na 3. místo historických tabulek nejvíce bodujících hráčů. Jistě i díky tomu, že se ve své kariéře stal 6x držitelem Art Ross Trophy určené pro vítěze kanadského bodování v základní části sezóny. Žel v době jeho největší slávy se v základní části soutěže utkávalo pouze 6 týmu a hrávalo se (oproti dnešním 82 zápasům) pouze 70 zápasů, takže jen přiblížit se na konci sezóny 100 bodům už byl úspěch, přes tuto hranici do roku 1968 nedokázal jít nikdo. Až rozšíření soutěže na 12 týmů a s tím související nárůst počtu utkání pro každý klub a jistě i částečné "zředění kvality" pomohlo lídrům soutěže produktivity dosáhnout vyšších met. V sezóně 1968-1969 konečně poprvé "stovka" padla, dostali se přes ni hned tři hráči. Vyhrál bostonský Phil Esposito se 126 body, druhé místo bral za 107 bodů chicagský "sniper" Bobby Hull a posledním borcem, který potřeboval na vyjádření své produktivity třířádové číslo byl se 103 body detroitský tahoun Gordie Howe. A to mu tehdy bylo už 41 let!

3.10.2007 - Nové: česká reprezentace - střelci gólů v play-off. V dosud 20 odehraných sériích play-off na vrcholných turnajích (je pravda, že někdy se jednalo pouze o prohraný čtvrtfinálový zápas) zaznamenala česká reprezentace 145 vstřelených gólů. Z obránců do tohoto součtu nejvíce přispěl Marek Židlický se 3 přesnými zásahy, z útočníků se nejčastěji prosadil Robert Reichel, který za český národní tým skóroval v play-off 8 krát. Hráčem, který se nejvíckrát zapsal do střelecké listiny ve finálových zápasech, je útočník Martin Procházka, který dosáhl "finálového" gólu v zápasech na světových šampionátech v letech 1996, 2000 a 2001. [průběžně aktualizováno]

Home page: >> Milanovo hokejové stránky <<