Období 1971 - 1980:
Začněme připomínkou Mistrovství
světa v roce 1971. Ve světovém hokeji to byla doba tuhé nadvlády reprezentantů země s písmeny CCCP na dresu, vždyť od
roku 1963 neznaly turnaje mistrovství světa ani zimních olympijských her jiného vítěze. Triumfu na světovém šampionátu se
sovětští hokejisté dočkali i v roce 1971, avšak nikoliv absolutního. Kromě sady medailí z mistrovství světa se rozdávala
ještě druhá, která zohledňovala pouze výsledky v rámci turnaje o mistra Evropy. Do této tabulky se týmům počítaly všechny
výsledky šampionátu, kromě zápasů proti celku Spojených států amerických, kterého se pochopitelně mistrovství Evropy týkat
nemohlo. Právě prohra s Američany odstartovala vystoupení československého týmu na turnaji. Když po ní následovala i prohra
se Švédskem, mnozí fandové i kritici naší reprezentace nad týmem "zlomili hůl". Nicméně, tým se nepoložil a v dalším průběhu
turnaje ztratil už pouze jeden bod, což mu v souhrnu vyneslo stříbrnou medaili z mistrovství světa a hlavně zlatou medaili z
mistrovství Evropy! Tu si československý tým zajistil hlavně díky výhře v odvetném zápase nad hokejisty Sovětského Svazu,
které dokázal porazit 5:2! Střelcem vítězného gólu týmu, který se nakonec vracel do vlasti vřele vítán, byl obránce Josef
Horešovský.
Hokejová sezóna 1971-1972 byla proti všem předchozím v něčem výjimečná - přinesla totiž dva vrcholné turnaje. Nejdříve to
byly zimní olympijské hry v japonském Sapporu, kde se z třetí olympijské zlaté medaile v řadě radovali hokejisté Sovětského
Svazu, druhé místo obsadili Američané a bronzové medaile získali hokejisté Československa. Praxe předchozích sezón byla
taková, že pořadí na olympijském turnaji zároveň určovalo i pořadí v mistrovství světa pro tu kterou sezónu. Tentokrát ale
došlo ke změně - Mistrovství světa v olympijské sezóně bylo poprvé samostatným turnajem. Jeho pořadatelem bylo Československo
a hostitelským městem Praha. Mistrovský turnaj se tak v našem hlavním městě konal po celkem dlouhým 13 letech, dílem i díky
tomu, že realizaci již přiděleného pořadatelství na rok 1969 zhatila intervence zahraničních armád v srpnu 1968.
V roce 1972 se elitní skupiny "A" mistrovství světa účastnilo pouze 6 týmů, jelikož Kanada od roku 1970
světové turnaje bojkotovala a tak původní počet, který byl většinou 8 účastníků, byl takto redukován. Prvním soupeřem našeho
týmu bylo Švýcarsko, které se v elitní skupině objevilo po osmi letech a odneslo si debakl 19:1 (mimochodem od té doby už
reprezentace Československa ani samostatné České republiky vyšší výhru nezaznamenala). Po zvládnutých duelech se Švédskem a
Spolkovou republikou Německo přišel zápas se Sovětským Svazem, který skončil remízou. Domácí tým pak zvládl i duel s Finskem,
po němž následovaly odvety se stejnými soupeři. Po osmi odehraných zápasech přišel rozhodující duel s reprezentací sovětské
sborné. Oba týmy měly na kontě 15 bodů a v cestě k 1. místu bylo potřeba nad favoritem zvítězit. Toto se nakonec po výsledku
3:2 podařilo, když rozhodující branku vstřelil Jaroslav Holík. Závěrečnou tečku obstarala výhra nad Finskem a Mistrovství světa v roce 1972
se tak mohlo zapsat zlatým písmem do historie našeho ledního hokeje. Povedlo se tak pro Československo po 23 letech opět
získat titul mistra světa a zároveň ukončit nepřetržitou devítiletou nadvládu Sovětského Svazu nad ostatními hokejovými
zeměmi. A zmiňovaný zápas, který skončil 3:2, lze dost možná brát i jako vůbec nejcennější výhru, jaké kdy hokejisté
Československa dosáhli.
Mistrovství světa v roce
1973. Rok po světovém šampionátu v roce 1972 se československá hokejová reprezentace vypravila za obhajobou triumfu do
metropole tehdejšího Sovětského Svazu do Moskvy. Systém turnaje byl stejný jako před rokem, tj. šest týmů (Kanada stále
zůstávala dobrovolně stranou) se utkalo každý s každým dvakrát. Československo na úvod turnaj dvouciferně deklasovalo Polsko,
ale pak přišla prohra se Švédskem. Přes povinnou výhru nad Spolkovou republikou Německo přišlo střetnutí s domácí sbornou,
která byla nakonec v zápase střelecky o gól úspěšnější. První polovinu turnaje uzavřela pro československé hokejisty výhra
nad Finskem 4:2, dvěma góly k ní přispěl Bohuslav Šťastný. V odvetách byla sice bilance týmu o něco lepší, přesněji o
bod za remízu se Švédskem, nicméně druhá prohra s hokejisty pořadatelské země znamenala v konečném účtování až bronzovou
medaili.
Mistrovství světa v roce
1974. Sezóna 1973-1974 měla vrchol na světovém šampionátu, který poprvé hostila finská metropole Helsinky. Československá
výprava jela na turnaj s cílem odčinit 3. místo z minulého roku, které bylo v té době považováno spíše za neúspěch. Systém
mistrovství se neměnil, dokonce i sled soupeřů byl stejný, s tím rozdílem, že německý hokej tentokrát reprezentovali hráči
země východní, dle názvu demokratické republiky. Pohodová výhra na úvod, úspěch v druhém zápase proti Švédsku a vítězství nad
Němci, to byla bilance úvodních tří duelů. Pak přišel zápas se sovětskými hokejisty a s ním i tak dobrý výsledek, jako nikdy
předtím, ani nikdy potom. Na výhře v poměru 7:2 se každý dvěma góly podíleli Vladimír Martinec a Ivan Hlinka.
Optimismus byl ovšem zchlazen hned v příštím zápase s Finskem, a to po prohře 2:5. Odhalený dopink finského brankáře však
nakonec znamenal, že utkání bylo kontumováno 5:0 v náš prospěch a že "před obrátkou" byli českoslovenští hokejisté v čele
tabulky bez ztráty bodu! A ještě jeden fakt přinesla první polovina turnaje, a to že Finové nebyli jedinými přistiženými
hříšníky - i Švédové přišli "díky" nedovolenému povzbudivému prostředku ve vzorku hráče Nilssona o výhru nad Polskem.
Druhá část už československým hokejistům tolik nevyšla. Po opětovném úspěchu s Polskem se šňůra vítězství
přetrhla v zápase se Švédskem, když jejich brankář uhájil čisté konto. Německá demokratická republika nebyla vážným soupeřem
ani v druhém zápase, což se ale nedá říci o Sovětském Svazu, který náš tým přehrál tvrdou až nečistou hrou (tři
českoslovenští hokejisté utrpěli zranění v obličeji). Poslední zápas, kdy už měl tým jistý zisk stříbrné medaile, znamenal
opět prohru s Finskem, tentokrát už výsledek na ledě zůstal v platnosti i po dopinkových testech.
Mistrovství světa v roce
1975. Sezóna 1974-1975 se do historie československého hokeje zapsala mimo jiné tím, že reprezentace sehrála největší
počet zápasů v rámci jednoho turnaje. Jednalo se o Cenu Izvestijí, kdy účastníci Sovětský Svaz, Československo, Švédsko a
Finsko hráli proti sobě třikrát doma i třikrát venku, což v celkovém součtu dalo 18 utkání pro každého! Vítězství v turnaji
si připsali českoslovenští hokejisté a to je před startem šampionátu v Německu stavělo do role mírných favoritů na zisk
zlatých medailí.
Úvodní polovina šampionátu se odehrávala v Mnichově. První tři zápasy dopadly pro náš tým dobře, i když
v zápase s Američany náš soupeř třikrát vedl o gól. Se Sovětským Svazem úvodní přesná trefa na vítězství nestačila, v
posledním zápase v Mnichově tým nezaváhal a před odvetnou částí turnaje, která se konala v Düsseldorfu, měl na kontě 8 bodů.
Třemi výhrami jejich počet navýšil na 14, přičemž v nejlepší formě zastihl tým zápas se Švédskem, který skončil výhrou 7:0
(vůbec rekordní proti tomuto soupeři na velkém turnaji), když střelcem vítězného gólu byl Bohuslav Ebermann. V
rozhodujícím zápase o zlato však Československo ani napodruhé Sovětský Svaz nepřehrálo, takže skončilo na druhém místě před
bronzovým Švédskem.
Sezóna 1975-1976 měla první
vrchol na zimních olympijských hrách v rakouském Innsbrucku. Konkurence na turnaji byla tentokrát slabší, protože kromě
"trvalé" neúčasti Kanady se na hry nepřihlásilo ani Švédsko. Hokejový rok 1976 měl totiž tři vrcholy - olympiádu, mistrovství
světa a premiérově Kanadský pohár a Švédi se zkrátka rozhodli jednu z těchto akcí vynechat. Českoslovenští hokejisté tedy,
povzbuzeni loňským triumfem v Ceně Izvestijí, se chtěli pokusit o zisk zlaté medaile, ale víc než se soupeři museli bojovat s
epidemií chřipky, která propukla v olympijské vesnici a ani československý hokejový tým nevynechala. Třeba do zápasu s
Polskem bylo schopno zasáhnout do hry v poli jen třináct hráčů. Zápas sice skončil na ledě výhrou 7:1, ale protože František
Pospíšil, který byl vybrán na antidopingovou zkoušku, použil lék proti kašli, který měli pořadatelé her zařazený mezi
zakázanými povzbudivými prostředky, výsledek byl kontumován 0:1 v náš neprospěch. Přesto i před posledním zápasem žila naděje
na zlato, ale nemocí vyčerpaný tým vedení v duelu se Sovětským Svazem neudržel a za prohru o gól bral stříbrnou medaili.
Za necelé dva měsíce byla příležitost k odvetě. Tým si udržel sportovní formu a zdravě nabuzen pocitem
křivdy a s chutí dokázat, že na sovětské hokejisty má, se vypravil na mistrovství světa. Proti olympiádě se v sestavě objevil
po letech i brankář Vlado Dzurilla, v obraně přibyl František Kaberle a v útoku Augustu s Ebermannem vystřídali František
Černík a sourozenci Marián a Peter Šťastný. Hned první den turnaje přinesl výsledkovou bombu - Sovětský Svaz začal šokující
prohrou s domácím Polskem v poměru 4:6! Českoslovenští hokejisté naproti tomu nezaváhali ani v jednom zápase základní skupiny
a ve finálové ztratili pouze jeden bod za remízu v posledním zápase se SSSR. V základní skupině tohoto soupeře přehráli 3:2,
když rozhodující gól vstřelil Ivan Hlinka. Československu se tak dokonale vydařila odveta za olympiádu z Innsbrucku.
Sezóna 1976-1977 měla ostrý
start - čtyři nejlepší evropské týmy byly pozvány do Ameriky, aby se v konkurenci domácí Kanady a Spojených států amerických
utkaly v turnaji, který dostal jméno Kanadský pohár (pořadatelé měli snahu, aby se turnaj jmenoval Světový, k tomu však došlo
až o 20 let později). Kanada tímto jednak vystoupila z mezinárodní izolace, ale hlavně všechny týmy se mohly představit v
nejsilnějším složení. V dresu s javorovým listem se tak představil výkvět NHL, Američané využili hlavně hráčů z tehdy
konkurenční WHA, také Švédové a Finové svůj tým posílili o hráče vydělávající si toho času v zámoří. V Československu dozrála
v polovině 70. let velmi silná hráčská generace a právě na prvním ročníku Kanadského poháru se její reprezentační tým sešel
ve své určitě nejsilnější sestavě v celé historii vůbec. Systém turnaje byl následující: nejdříve se týmy měly utkat každý s
každým, první dva týmy tabulky postoupily do finále hraného na dva vítězné zápasy. Československo vstoupilo do turnaje výhrou
nad Sovětským Svazem. Naším nejpovedenějším duelem v celém turnaji byl zápas proti Kanadě v základní skupině. Brankář
Vladimír Dzurilla naprosto fantasticky pochytal všechny šance Kanaďanů, a když v poslední třetině necelých 5 minut před
koncem zápasu dokázal Milan Nový vstřelit gól, radovalo se Československo z výhry 1:0! Tento Nového gól může být
snad právem označován za nejslavnější, jakého kdy někdo v československém dresu dosáhl. Rozhodl totiž o porážce týmu, který
před turnajem o své nadřazenosti nad ostatními vůbec nepochyboval a jejich trenér o Československu prohlásil něco v tom
smyslu, že jsou na něm zajímavé jen jeho dresy. Oba týmy se spolu nakonec utkaly i ve finále, ve kterém zvítězili domácí 2:0,
když druhý duel přinesl rozhodnutí až v prodloužení.
Mistrovství světa v roce 1977 hostila Vídeň. Návratem Kanady sice vzrostla konkurence, nicméně dlužno
podotknout, že jejich výběr měl k tomu ze začátku sezóny notně daleko. Co mu chybělo v kvalitě hry, nahrazoval hrubostí, což
nesvědčilo zejména našemu týmu. Systém turnaje byl stejný jako vloni. Nejdříve hrálo 8 týmů každý s každým, 4 nejlepší
postoupili do finále, přičemž body získané v základní skupině se počítaly i nadále. V turnaji, kde se týmy silné čtyřky
porážely navzájem, nakonec získalo Československo 15 bodů a tím i zlatou medaili, druhé skončilo se 14 body Švédsko, které
předstihlo Sovětský Svaz díky lepší bilanci ze vzájemných zápasů.
Sezóna 1977-1978 slibovala příznivcům československého hokeje zajímavou příležitost - Praha byla totiž pořadatelem Mistrovství světa v roce 1978.
Československý hokej zažíval tou dobou skvělé období, byl čerstvým držitelem dvou titulů mistra světa a právě na domácím
šampionátu se chtěla úspěšná generace 70. let pokusit o třetí triumf v řadě, což se do té doby podařilo pouze Kanadě a
Sovětskému Svazu.
Vstup do turnaje obstarala výhra nad Německou demokratickou republikou a z vítězství se mohl tým radovat
ve všech zápasech základní skupiny. Nejvíce asi příznivce domácího týmu potěšila výhra 6:4 nad Sovětským Svazem, ke které
výrazně přispěl hattrickem František Černík. Ve finálové skupině československý tým porazil nejdříve Švédsko a poté
těsně i Kanadu. Před posledním zápasem se Sovětským Svazem stačila ke zlaté medaili i prohra o jeden gól. Bohužel, přes
veškerou snahu tým v rozhodujícím zápase podlehl o góly dva a z prvenství se tak po třech letech mohli těšit hokejisté
Sovětského Svazu. S reprezentací se poté rozloučili brankář Jiří Holeček, obránce Oldřich Machač a útočník Josef Augusta -
ten měl ze stříbrné medaile asi nejmenší radost, protože v letech 1969 - 1978 se účastnil celkem šesti velkých turnajů (4 x
MS + ZOH 1976 a KP 1976) ale být členem vítězného týmu se mu jako hráči nikdy nepodařilo. Vše si ale později vynahradil ve
své trenérské kariéře. Kanada získala po 10 letech opět medaili na mistrovství světa - tentokrát bronzovou.
V sezóně 1978-1979 odehrála
československá reprezentace nejméně zápasů od sezóny 1968-1969 - oficiálně 20 zápasů, protože zápas proti Kanadě na Ceně
Izvestijí (za kterou nastoupil výběr budoucích hvězd NHL) mezi oficiální počítán nebyl. Vrcholem sezóny bylo mistrovství
světa pořádané v Moskvě. Systém turnaje doznal zásadní změny: účastníci se rozdělili do dvou čtyřčlenných základních skupin,
kde se týmy utkaly každý s každým. Dva úspěšnější týmy pak postoupili do finálové skupiny, méně úspěšní hráli ve skupině o
záchranu. Obě skupiny se hrála dvoukolově, přičemž výsledek zápasu, který spolu týmy sehrály v základní skupině, byl do
"nové" tabulky započítán.
Československý tým vstup do turnaje zvládl, když porazil Finsko a do finálové skupiny postoupil spolu s
Kanadou, kterou ve vzájemném zápase porazil. Ve finálové skupině přišla nejdříve remíza se Švédskem a první kolo finálové
skupiny uzavřelo pro Československo střetnutí se Sovětským Svazem. I když náš tým před zápasem rozhodně nebyl v roli favorita,
výsledek přece jen dost šokoval. Prohra v poměru 1:11 byla nejtěžší, jakou Československo na světových turnajích utrpělo od
roku 1924! Naštěstí se náš tým se do příštího zápasu vzchopil alespoň natolik, že i přes pokračující den otevřených dveří v
obraně dokázal porazit Kanadu, kterou přestřílel poměrem 10:6! Čtyřmi přesnými trefami se o to postaral i Bohuslav
Ebermann a bylo to poprvé a naposledy, kdy se na světovém turnaji podařilo vstřelit Kanadě 10 gólů. Také odveta se
Švédskem dopadla dobře, v posledním zápase s domácí sbornou přišla alespoň přijatelnější prohra. Sovětský Svaz turnaj vyhrál
bez ztráty bodu, Československo skončilo na druhém místě a třetí příčku obsadilo Švédsko.
Sezóna 1979-1980 byla proti
ostatním výjimečná - poprvé od roku 1947 se neuskutečnilo mistrovství světa! Bylo to z důvodu, že se v roce 1980 konaly zimní
olympijské hry a na rozdíl od let 1972 a 1976 se tentokrát samostatný světový šampionát nepořádal.
Reprezentace začala sezónu účastí na českobudějovickém turnaji Zlatý Klas (pořádaný místním hokejovým
klubem při příležitosti v té době dost populární výstavy Země živitelka) a její zápas proti reprezentaci Německé
demokratické republiky se počítal mezi oficiální střetnutí (na rozdíl od mnohých jiných s tímto soupeřem). Přes účast na
turnaji Rudého Práva, Ceně Izvestijí a přátelské zápasy se vytvořila sestava, která byla pověřena reprezentací na olympiádě.
Výrazně v ní chyběl Ivan Hlinka, kterého vyřadilo zranění, v průběhu samotných her se ve druhém zápase navíc zranila i další
útočná opora - Vladimír Martinec. Ale zpět k samotnému hokejovému turnaji. Nejdříve se ve dvou šestičlenných skupinách utkaly
týmy navzájem, první dva celky z ní postoupily do finálové skupiny (se započítaným výsledkem ze vzájemného zápasu), kde hrály
jednokolově s postoupivšími z druhé skupiny.
Československo začalo turnaj výhrou nad Norskem, ale postupové ambice narušila hned v následujícím zápase
prohra s domácími Američany. Následovala výhra nad Rumunskem a nad Spolkovou republikou Německo, to v poměru 11:3, když hned
tři hráči docílili hattricku - Milan Nový, Peter Šťastný a Jaroslav Pouzar. K postupu mezi nejlepší
čtyřku bylo ovšem ještě potřeba pokořit Švédsko. Bohužel, soupeř byl nad síly československého výběru a tak místo bojů ve
finálové skupině tým zakončil vystoupení na olympijských hrách zápasem o 5. místo, v němž přesvědčivě přehrál Kanadu.
Olympijské zlato si velmi překvapivě vybojoval tým Spojených států amerických, který dokázal porazit i Sovětský Svaz. Ke
smůle hokejistů SSSR to byl jediný zápas z 23 odehraných v té sezóně, který skončil jinak než jejich výhrou.
Období 1981 - 1990:
V sezóně 1980-1981 došlo na
tu dobu k poměrně znatelné výměně v reprezentačním týmu. Dílem k tomu přispěl neúspěch na olympiádě v minulé sezóně a dílem
pak emigrace hráčů do zámoří - obránce Ďuriše a především bratrů Petera a Antona Šťastných, nejstarší Marián sice zůstal doma,
ale s ročním zákazem hrát hokej.
Start do sezóny obstaraly tři zápasy s reprezentací NDR, které se však nepočítaly mezi oficiální střetnutí.
Po nich následovalo postupně 17 oficiálních mezistátních zápasů, ve kterých trenéry o svém startu na prvním mistrovství světa
přesvědčilo hned dvanáct nováčků! Systém turnaje byl stejný jako v roce 1979 - nejdříve dvě skupiny po čtyřech, úspěšnější
dva postupovali do finálové skupiny, méně úspěšné čekala skupina o záchranu. Československý tým odstartoval na turnaji více
než dobře, porazil dvouciferným výsledkem Američany, kteří měli ale proti vítězné olympiádě zcela jiný tým. Následovala výhra
nad Spolkovou republikou Německo a na závěr základní skupiny byl soupeřem domácí tým, se kterým se podařilo uhrát remízu,
která se oběma počítala i do finálové skupiny. Prvním soupeřem ve finálové skupině byla Kanada a zápas zastihl československé
hokejisty v dobré pohodě, zvítězili 7:4, když dva góly vstřelil Pavel Richter. V následujících zápasech náš tým utrpěl
dvě porážky, opět porazil Kanadu a na závěr remizoval s vítězným týmem Sovětského Svazu, který ve svém předcházejícím duelu
deklasoval Švédy poměrem 13:1. Celkově byla bronzová medaile po zklamání na olympiádě brána jako úspěch a příslib do
budoucna, zejména s přihlédnutím k výkonům některých debutantů.
Sezóna 1981-1982 měla dva
vrcholy. Nejdříve to byl na podzim druhý ročník Kanadského poháru, na jaře potom mistrovství světa ve Finsku. V prvním
ročníku Kanadského poháru udělal československý celek svým postupem do finále výborný výsledek. Nyní se chtěl omlazený tým, v
konkurenci šesti pozvaných reprezentačních výběrů, probojovat alespoň do semifinále, kterým pořadatelé proti minulému ročníku
play-off obohatili. Českoslovenští hokejisté zahájili turnaj remízou se Sovětským Svazem, jedinou prohru v základní skupině
utrpěli ve čtvrtém zápase s Američany a na závěr skupiny, už s jistotou postupu do play-off, vysoko porazili Švédsko. V
semifinále byl soupeřem naší reprezentace Sovětský Svaz, který si příležitost jít do finále nenechal vzít. V něm pak
deklasoval tým pořadatelské země a potvrdil tím své postavení hokejové velmoci první poloviny osmdesátých let.
Pro mistrovství světa se změnil herní systém. Osm zúčastněných zemí se nejdříve utkalo v základní skupině
každý s každým, čtyři lepší postoupili do finále, zbývající týmy mezi sebou hráli o sestup. Všechny výsledky ze základní
skupiny se všem počítaly i nadále. Československo reprezentoval tým, ve kterém bylo přeci jen více hokejové zkušenosti než v
loňském roce. Nic to však nebylo platné v prvním zápase, kdy náš národní tým velmi překvapivě podlehl Německé spolkové
republice, dokonce vůbec poprvé v historii vzájemných zápasů! V dalším zápase na nás čekala Kanada i s Waynem Gretzkym v
sestavě, Československo dokázalo tento náročný souboj vyhrát. Tým si pak výsledky v dalších zápasech zajistil postup do
finálové skupiny, ve které ale už nemohl počítat s pomocí Petera Ihnačáka, který před zápasem s Itálií lidově řečeno "vzal
roha" a vydal se za oceán vstříc setkání s příbuznými a s touhou zahrát si NHL. Finálovou skupinu zahájil náš národní tým
výhrou nad Švédskem 3:2, dvakrát skóroval Vincent Lukáč. Poté však podlehl Kanadě a vypadalo to, že tým s javorovým
listem na dresu po dvaceti letech opět stane na stříbrném stupínku. Zvláště, když v posledním zápase dokázal jasně porazit
Švédsko. Výsledek úplně posledního zápasu turnaje však ještě zamíchal pořadím - Československo dokázal uhrát (bezgólovou)
remízu se Sovětským Svazem a stříbrné medaile nakonec skončily na hrudích našich hráčů.
Mistrovství světa v sezóně 1982-1983 pořádalo Německo a v systému turnaje došlo k jedné, leč
významné změně. Poté, co osm týmů odehrálo vzájemnými střetnutími základní část turnaje, postoupily čtyři úspěšnější do
finálové skupiny, kde však tentokrát každý začínal od nuly! Ve skupině o záchranu se body získané v základní části počítaly i
nadále. V nominaci našeho týmu se poprvé objevila posila z NHL - byl jí obránce Miroslav Dvořák, toho času hráč Philadelphie
Flyers. Československo vstoupilo do turnaje třemi výhrami. Pak přišly tři méně zdařilé výsledky. Nejdříve to byly prohry s
Kanadou a se Sovětským Svazem a ani remíza s týmem pořadatelské země nevyvolala u příznivců doma velké nadšení. V posledním
zápase základní skupiny si naše reprezentace smlsla na Itálii, postoupila a mohla se začít připravovat na tři rozhodující
zápasy turnaje.
Prvním finálovým soupeřem byla Kanada, kterou se podařilo zdolat poměrem 5:4, k čemuž dvěma góly přispěl
Jiří Lála. V zápase se Sovětským Svazem, který byl označován za vyvrcholení turnaje, jsme dle průběhu mohli prohrát i
vyhrát, nakonec z toho byla remíza. V posledním zápase se sice podařilo zdolat Švédsko, ale protože Sověti přehráli výrazně
Kanadu, obhájili prvenství. Pro naše hokejisty bylo stříbro úspěchem a stejně tak povzbudivě působil fakt, že už potřetí v
řadě jsme na mistrovství světa ze zápasu se sovětskými hokejisty ve finálové skupině dokázali odejít neporaženi.
Reprezentační sezónu 1983-1984
odstartovaly dva zápasy posledního ročníku turnaje Rudého Práva. V nich sice československá reprezentace prohrála, jinak ale
z 23 zápasů této reprezentační sezóny se podařilo v 17 z nich zvítězit, což v souhrnu s ostatními výsledky dávalo větší než
76% úspěšnost! To se ve zbývajících sezónách existence týmu Československa již nepodařilo překonat.
Vrcholem sezóny byly zimní olympijské hry v tehdy jugoslávském Sarajevu. Dvanáct účastníků vytvořilo dvě
skupiny po šesti, dva nejlepší týmy postoupily do finálové, kam se jim počítal výsledek vzájemného zápasu. Tedy stejný
systém, jakým se hrálo o čtyři roky dříve v Lake Placid. Českoslovenští hokejisté tentokrát prošli základní skupinou bez
zaváhání, když si pohlídali zejména zápas s Američany. Poslední utkání základní skupiny s Kanadou, která měla také jistý
postup, již vlastně bylo střetnutím, které rozhodovalo o medailích. Naši reprezentanti předvedli zřejmě nejlepší výkon na
turnaji, hráli téměř bez chyb se soupeřem, který bojoval s nesmírným nasazením. Výhra byla cenným vkladem do finálové
skupiny, kde bylo prvním soupeřem Švédsko. Ve velmi těžkém zápase se podařilo vyhrát 2:0, autorem vítězného gólu byl Jiří
Hrdina, druhá branka padla při power-play. To dávalo našim hokejistům jistotu stříbrné medaile, pro zisk nejcennějšího
kovu bylo nutno zdolat hokejisty Sovětského Svazu, které mělo z předchozích dvou duelů lepší souhrnné skóre. Žel poslední
krok našemu týmu už nevyšel a soupeř, který se ujal vedení šťastným gólem (kotouč po odrazu od horní tyčky do brankářových
zad skončil v bráně) si olympijské vítězství již nenechal vzít. Jistou satisfakci však našim reprezentantům poskytl Švédský
pohár, který tuto hokejovou sezónu uzavíral. Přinesl našim barvám tři výhry ze třech zápasů, přičemž rozhlasová reportáž z
toho posledního byla zážitkem, na který se nezapomíná :-)
Start do sezóny 1984-1985
vůbec nenasvědčoval tomu, že by na konci mohla být považována za úspěšnou. Z úvodních devíti zápasů totiž reprezentace
Československa "vytěžila" pouze jednu remízu, zbylá střetnutí skončila prohrou. K této bilanci výrazně přispělo neúspěšné
vystoupení na třetím ročníku Kanadského poháru. Konečné 5. místo na tým zbylo jen díky lepšímu celkovému skóre, než měli
hokejisté Německé spolkové republiky, kteří se turnaje premiérově účastnili místo Finska. V turnaji zvítězila Kanada,
která ve finále přehrála Švédsko a předtím i v semifinále Sovětský Svaz, když se o postupu rozhodovalo v prodloužení.
Mistrovství světa 1985 se po sedmi letech konalo z našeho pohledu doma a to v Praze. Herní systém nedoznal
změny, pouze přece jenom méně hokejovou Itálii nahradili v elitní skupině mistrovství světa Američané. Naši reprezentanti
zvládli vstup do turnaje skvěle, tři zápasy přinesly tři výhry. Následné dva zápasy s mimoevropskými soupeři znamenaly první
prohru a remízu, nicméně další povedený zápas proti Švédsku přinesl jistotu postupu do finálové skupiny. Poslední zápas
základní skupiny proti Sovětskému Svazu měl význam hlavně z hlediska rozdělení medailí v rámci tehdy ještě zavedeného
mistrovství Evropy. Zápas jednoznačně ovládl náš soupeř, nicméně důležitější duel mezi oběma soupeři byl na programu o dva
dny později.
Ve finálové skupině všechny týmy začínaly od nuly, takže i Československo obsadivší v základní skupině až
4. příčku mohlo směle pomýšlet na zlatou medaili. Předpokladem číslo 1 však bylo nejméně neprohrát, lépe však porazit
hokejisty Sovětského Svazu. Že v souboji téměř vyrovnaných soupeřů o výsledku často rozhoduje i kousek toho sportovního
štěstí, jsme se před rokem mohli přesvědčit ve finále olympiády, letos si smůlu měl vybrat náš soupeř, konkrétně brankář
Myškin. Při první naší šanci sovětský gólman povyjel proti avizované střele, leč nešťastně upadl a Vladimír Růžička mohl
střílet prakticky do prázdné brány. Vedení pak náš tým podpořil ještě druhým gólem a přes stupňující se tlak soupeře již
vítězství uhájil. Naši reprezentanti nabuzeni tímto úspěchem pak zdolali dvouciferným výsledkem americké hokejisty, a protože
otřesený tým Sovětského Svazu porazili i Kanaďané, přinesl poslední hrací den turnaje skutečné finále. V sestavě Kanady byli
tehdy i vycházející hvězdy NHL Mario Lemieux a Steve Yzerman, ovšem největších ovací se nakonec dočkal někdo jiný - náš
útočník Jiří Šejba. Byl to bez nadsázky jeho životní zápas, když k vítězství Československa 5:3 přispěl třemi góly a
velmi se tak přičinil o to, že jsme po osmi letech mohli zase slavit zisk titulu mistra světa v hokeji. Minulý triumf
pamatoval z tehdejšího kádru z vlastní zkušenosti jen jediný hráč - Vincent Lukáč.
Sezóna 1985-1986 byla dá se
říci pravým opakem té předchozí. Před začátkem šampionátu, který hostila Moskva, se Československo mohlo pochlubit více než
půlroční sérií bez prohry, která čítala 14 zápasů. Konec přišel nečekaně hned první hrací den šampionátu. Zápas mezi obhájcem
titulu tj. naším týmem a nováčkem elitní skupiny Polskem dopadl nad očekávání špatně. Šokující prohra byla snad nejhorším
výsledkem, jaký v poválečném období na vrcholném turnaji československá reprezentace zaznamenala. Otřesený tým pak prohrál i
následující dva zápasy (třeba i "díky" tomu, že Němcům byl uznán gól dosažený po skončení třetiny) a když si ve čtvrtém duelu
připsal první bod za remízu, tak se případný postup do finálové skupiny silně posunul někam do teoretické roviny. Vítězství
nad Američany 5:2 naši šanci ještě udrželo při životě, dvěma góly k ní přispěl František Procházka. Prohra s domácími
hokejisty ji ovšem definitivně pohřbila. Poslední zápas základní skupiny byl reprízou loňského finále s Kanadou, ale
tentokrát už Kanadě o nic nešlo, protože měla jistý postup do finále ze čtvrtého místa. Československo si připsalo výhru a
nezaváhalo pak ani v žádném ze tří zápasů skupiny o udržení. S bilancí celkově pěti výher při 11 získaných bodech obsadilo
pátou příčku. Poprvé po třiceti letech se tak na mistrovství světa nevměstnalo mezi elitní čtveřici zúčastněných týmů.
Sezóna 1986-1987 nemohla
mít jiný cíl, než odčinit nedobrý dojem z neúspěšného vystoupení na moskevském šampionátu. Určitě se to nepovedlo při startu
do sezóny, když na 17. ročníku turnaje Zlatý klas reprezentace Československa podlehla domácímu Motoru České Budějovice, ani
na Ceně Izvestijí, kde obsadila až 4. místo z pěti účastníků. Obrat k lepšímu přišel až na Calgary Cupu, který byl na přelomu
roku organizován v rámci příprav na blížící se olympijské hry. Tam se našemu národnímu týmu podařilo postoupit do finále a
nad sovětskými hokejisty vyhrát.
Mistrovství světa v roce 1987 hostila rakouská metropole Vídeň, kde se před 10 lety povedla československým
hokejistům jejich jediná obhajoba titulu mistra světa. Tentokrát tam však náš národní tým přijel ve zcela jiné roli. Protože
pořadí zápasů základní části vycházelo z umístění týmů na minulém mistrovství, mělo Československo ostrý začátek turnaje v
podobě prvních čtyř zápasů se soupeři loňské první čtyřky. Bilance pěti získaných bodů spolu s dalšími třemi výhrami ze
zbývajících zápasů zajistila týmu přesvědčivý postup do finálové skupiny. Událostí základní skupiny byla tzv. "aféra Sikora",
kdy za německý tým startoval hokejista, který ale již předtím reprezentoval v juniorech Polsko. Následný start za jinou zemi
ještě tehdy IIHF nepovolovala. Případ, kterým se zabýval i Zemský soud, skončil vyloučením hráče z turnaje, výsledky
hokejistů Německé spolkové republiky, původně kontumované, zůstaly v platnosti a Němcům nakonec chyběl bod k postupu.
Ve finálové skupině Československo na úvod přišlo o výhru nad Švédskem až v poslední minutě, druhým
soupeřem pak byla Kanada. Zápas, ve kterém tým podal svůj nejlepší výkon na šampionátu, skončil výhrou 4:2, vítězný gól
vstřelil Petr Rosol a přinesl jistotu medailového umístění. Před posledním zápasem se Sovětským Svazem jsme reálně
mohli pomýšlet i na zlatou medaili. Tým Sovětského Svazu totiž ve finálové skupině zaznamenal zatím pouze dvě remízy a
protože Švédové ve svém posledním zápase vysoko deklasovali Kanadu, bylo téměř jisté, že titul se jim obhájit nepodaří.
Československo ve svém posledním zápase dlouho drželo jednobrankové vedení, ale v konci zápasu přišlo jak o zlatou, tak i o
stříbrnou medaili. Přesto se výsledným třetím místem podařilo napravit dojem z loňského roku, a jak můžeme konstatovat s
odstupem let zahájit "dobu bronzovou" (tj. šest bronzových medailí ze světových turnajů v přerušované řadě). Z titulu
hokejových šampionů se po pětadvaceti letech radovalo Švédsko.
Sezóna 1987-1988 přinesla
rekordní porci třiceti devíti oficiálních mezistátních zápasů! Dílem k tomuto počtu přispěl první vrchol sezóny, kterým byl
už čtvrtý ročník Kanadského poháru. Na něm československá reprezentace dá se říci uspěla, když ze čtvrtého místa postoupila
do semifinále, kde však nestačila na domácí tým. Finále turnaje mezi reprezentanty Kanady a Sovětského Svazu přineslo
úchvatnou podívanou bohatou na góly a dramatické zvraty. O vítězi rozhodl 33. gól finálových bojů, který padl po spolupráci
kanadských čísel 99 a 66 :-)
Rok 1988 byl posledním, ve kterém se nekonalo mistrovství světa. Druhým vrcholem sezóny byly zimní
olympijské hry, které se pořádaly v kanadském Calgary. Systém turnaje doznal drobné změny. Počet účastníků dvanáct a jejich
rozdělení do dvou základních skupin zůstalo zachováno, do finálové skupiny však postupovaly z každé skupiny tři týmy.
Českoslovenští reprezentanti nezačali turnaj dobře. Prohra na úvod s hokejisty Německé spolkové republiky, která se navíc,
jak se později ukázalo, počítala i do finálové skupiny, rozhodně nenaladila mužstvo do pohody. Do hry o postup nás vrátila
výhra nad Američany v následujícím zápase. Další "povinná" vítězství nad dvěma nepostupujícími soupeři mnoho neřešila, v
důležitém zápase se Sovětským Svazem přišla další prohra a ve finálové skupině náš tým začínal s nulovým bodovým ziskem. Když
se tento nepodařilo navýšit ani po slibně rozehraném zápase se Švédskem, bylo jasné, že na olympijský turnaj v Calgary se
nebude v Československu vzpomínat zrovna v dobrém. Jediný zápas finálové skupiny, který se týmu povedl, bylo utkání s
Finskem, když na výhře 5:2 se dvěma góly podílel Igor Liba. Závěrečná prohra s Kanadou znamenala konečné 6. místo.
Olympijské zlato obhájili hokejisté Sovětského Svazu, Finsko konečně získalo na velkém turnaji medaili a to stříbrnou, bronz
bralo Švédsko.
V sezóně 1988-1989 poprvé
došlo k tomu, že Československo na Cenu Izvestijí nevyslalo svůj nejsilnější tým, nýbrž výběr z hráčů, kteří buď měli dost
mezinárodních zkušeností, ale do základního kádru reprezentace zrovna v té době nepatřili, nebo z hráčů perspektivně
použitelných. To vše na základě analýzy předchozí sezóny, kdy se neúspěch na olympiádě přičítal mimo jiné i tomu, že velký
počet zápasů byl nucen odehrát poměrně úzký kádr, který pak v rozhodujících chvílích musel kromě se soupeřem bojovat i s
vlastní únavou.
Mistrovství světa se konalo ve Švédsku, kde byla k této příležitosti postavena nová supermoderní hala
Globen. Systém turnaje se už několik let neměnil, pouze posledně nejslabšího účastníka Švýcarsko nahradilo o nic silnější
Polsko, které muselo na turnaji skousnout několik dvouciferných porážek. Československo začalo turnaj remízou s Německou
spolkovou republikou, následné tři výhry pak přinesly týmu potřebný klid před dalšími, těžšími zápasy. Prohra s hokejisty
Sovětského Svazu v základní skupině nebyla žádnou tragédií, remíza za bod v utkání se Švédskem nám dala jistotu postupu,
prohra s Kanadou už pak řešila pouze v jakém pořadí se spolu střetnou účastníci finálové skupiny.
Prvním soupeřem ve finálovém klání byli hokejisté Sovětského Svazu, kteří v hodně opatrném zápase přece
jenom dokázali v poslední desetiminutovce vsítit gól znamenající výhru. Ve druhém zápase proti silně motivovanému domácímu
týmu se podařilo během třiadvaceti sekund získat dvoubrankový náskok, který se pak díky disciplíně v obraně a hlavně
houževnatosti v osobních soubojích podařilo proměnit ve výhru 2:1, která znamenala jistotu zisku medaile. Střelcem našeho
vítězného gólu byl Vladimír Svitek. Poslední zápas našeho týmu rozhodoval o zisku stříbrných medailí, které si
nakonec vybojovala Kanada. Titul patřil zaslouženě hokejistům Sovětského Svazu, v jejichž sestavě se naposledy pohromadě
objevila slavná jména osmdesátých let - Fetisov, Kasatonov, Makarov, Larionov, Krutov. Všichni plus jejich spoluhráči z
národního týmu brankář Mylnikov a tehdy mladý útočník Mogilnyj si v příští sezóně zahrálo v NHL ... ale to už je jiný příběh.
Na úvod sezóny 1989-1990
byla pro příznivce československého hokeje připravena opravdová lahůdka - dva zápasy mezi reprezentačním A-týmem a čerstvým
vítězem Stanley Cupu týmem Calgary Flames! V kanadském týmu se největší pozornosti těšili Jiří Hrdina a Sergej Makarov, v
našem reprezentačním týmu dostal ve druhém zápase premiérově šanci útok mladíků, kterým se předvídala velká budoucnost -
Jaromír Jágr, Robert Reichel, Robert Holík. Oba zápasy skončili vítězně pro nás a fanoušci hokeje mohli být se sportovním
zážitkem spokojeni. Méně radosti pak přinesly výsledky dalších přípravných zápasů v sezóně, národní tým si včetně vystoupení
na mistrovství světa připsal oficiálně pouze 10 výher (2 "skalpy" vítěze Stanley Cupu se do té bilance pochopitelně nemohou
počítat) a poprvé po mnoha letech se s bilancí úspěšnosti nedostal přes 50%.
Mistrovství světa hostilo Švýcarsko, pro místní fanoušky bohužel bez startu domácího týmu, který se mezi
nejlepší osmičku světa nevešel a ten rok musel hrát ve výkonnostně slabší skupině B, kterou vyhrál. Československo vstoupilo
do turnaje sérií čtyř výher nad slabšími soupeři, po které následovala série tří proher s těmi silnějšími. Na postup do
finálové skupiny to však již nemělo vliv. V prvním utkání o medaile byla naším soupeřem Kanada, nad kterou se podařilo
zvítězit poměrem 3:2, autorem vítězného gólu byl Robert Holík. V dalším zápase se Švédskem se střelecky dařilo oběma
týmům stejně dobře, pětigólová remíza nebývá v utkání nejlepších týmů tak úplně častým výsledkem. V posledním zápase už
českoslovenští hokejisté žádnou přesnou trefu nepředvedli, takže náš soupeř, Sovětský Svaz, zvládl obhajobu prvenství z
loňského roku, stříbrné medaile získali Švédové, náš tým odjel s bronzovými medailemi, zatímco Kanaďané, kteří turnaj
nadějně rozehráli, s prázdnou.
Období 1991 - 1992:
Reprezentační sezóna 1990-1991
odstartovala nezvykle brzy - již koncem července začínal hokejový turnaj na Hrách dobré vůle, jehož se účastnilo všech osm
týmů elitní skupiny mistrovství světa. Týmy byly rozděleny do dvou skupin po čtyřech, úspěšnější dva postupovaly do play-off,
zbylé dva čekaly zápasy o konečné umístění. Českoslovenští hokejisté zápasy základní skupiny vůbec nezvládli, a i když v
gólově bohatých zápasech o umístění už vyhrávali, konečné 5. místo lze stěží označit za úspěch. Ve finále turnaje zvítězili
nad domácími Američany hokejisté Sovětského
Svazu a byl to, jak se později ukázalo, jejich poslední triumf na větším turnaji.
Reprezentace Československa se v této sezóně musela vyrovnávat s do té doby nebývalým odlivem hráčů z
domácí soutěže, možnosti poprvé svobodně odejít do zahraničního angažmá využily desítky hokejistů. Na výsledcích národního
týmu se tento fakt bohužel výrazně projevil. Na mistrovství světa do Finska tak tým rozhodně neodjížděl s přehnaným
očekáváním. Úvodní prohry s Finy a Američany nedobré vyhlídky jenom potvrdily. Povinná výhra nad Švýcarskem a následně
Německem 7:2, kdy vítězný gól dal Radek Ťoupal, sice pomohly živit naději na postup, ta ale definitivně zhasla po
prohrách se Švédskem a Sovětským Svazem. Nejlepší výkon na mistrovství tak tým předvedl v zápase s Kanadou, náš soupeř ovšem
s vidinou jistoty postupu do finálové skupiny už v tomto zápase poněkud postrádal "hlad po úspěchu". Skupinu o záchranu
československý tým zahájil šokující prohrou se Švýcarskem, pak sice porazil Německo, ale závěrečná prohra s Finskem jen
potvrdila konečné 6. místo, které bylo nejhorším umístění na mistrovství světa od roku 1937! O medailích se naposledy
rozhodovalo ve čtyřčlenné finálové skupině. Na hokejový trůn se po čtyřech letech vrátilo Švédsko, které dokázalo v
posledním zápase porazit Sovětský Svaz. Ten skončil až třetí, protože se před něj dostala i Kanada. Z elitní skupiny
tentokrát nikdo nesestupoval, pro příští rok se počet účastníků měl rozšířit na 12.
Tři hokejové vrcholy (Kanadský pohár, olympijské hry a mistrovství světa) v jednom roce, to už tady kdysi bylo (1976),
ale vše v jedné sezóně? Takto bohaté menu přinesla hokejovým fanouškům jedině sezóna 1991-1992. Mnozí příznivci československého týmu si před startem
pátého ročníku Kanadského poháru kladli otázku, zda teď, po pádu komunistického režimu, náhodou nenastoupí v týmu po více než
10. leté pauze také Peter Šťastný. Nenastoupil. Údajně mu vadilo, že s nabídkou na reprezentaci nebyl osloven také jeho bratr
Anton. Československému týmu se vystoupení na Kanadském poháru nepovedlo. Po slibné úvodní výhře nad Sovětským Svazem přišla
prohra s Finskem, o které rozhodl smolný vlastní gól v poslední minutě zápasu. Herní pohoda se do týmu už nevrátila a po
dalších třech prohrách se Československo s turnajem rozloučilo už po základní části.
Série nedobrých výsledků národního týmu ovšem nepříjemně pokračovala i v dalších zápasech, takže v době
odjezdu na zimní olympijské hry do Francie mělo Československo na kontě sezóny 17 zápasů a z toho pouhopouhé 3 výhry!
Olympijského hokejového turnaje se účastnilo 12 mužstev rozdělených do dvou skupin, z nichž týmy umístěné do 4. místa
postupovaly do bojů o medaile, tentokrát se poprvé v poválečné historii hrálo systémem play-off (předtím naposledy na MS
1938 v Praze se finálová část nehrála formou vzájemných zápasů každý s každým, ale úspěšnější semifinalisté hráli o
prvenství, poražení o bronz). Československý tým si v základní skupině vedl dobře, vyhrál 4 zápasy a čekalo ho čtvrtfinále se
soupeřem, který se z druhé skupiny zdál býti nejméně "stravitelným" - se Švédskem. Náš národní tým však tento vypjatý souboj
zvládl a mohl se radovat z výhry 3:1, autorem vítězného gólu byl kapitán Otakar Janecký. Branou semifinále ale tým už
neprošel. Stejně jako v základní části podlehl Kanadě, závěrečný zápas o bronz proti Američanům však zvládnul a napravil tak
nedobrý dojem z posledních dvou vystoupení na velkých turnajích. Olympijské zlato získal tým Společenství nezávislých států,
což byl nástupnický subjekt již neexistujícího Sovětského Svazu.
Posledním vrcholem sezóny bylo mistrovství světa, které hostila Praha a Bratislava. Počet účastníků
šampionátu se po mnoha letech zvýšil, bylo jich dvanáct a systém turnaje byl stejný jako na olympiádě, tedy také s nově
zavedeným play-off. Československo mělo na turnaji prakticky stejný tým jako na olympijských hrách a v podstatě stejným
způsobem procházelo i tímto turnajem. Jedna prohra v základní skupině, zvládnuté čtvrtfinále, neúspěšné semifinále, když náš
soupeř Finsko vyrovnal zápas až při power-play, v samostatných nájezdech pak měl lepší nervy a střeleckou mušku. V zápase o
bronz jsme přehráli Švýcarsko, které ve čtvrtfinále zdolalo Němce. Finále bylo severskou záležitostí. Švédsko v něm zvítězilo
nad Finskem a mohlo tak slavit svojí první a doposud jedinou obhajobu titulu mistra světa. Koho po skončení turnaje zajímalo,
že v základní skupině získalo Švédsko pouhé 4 body? Inu, vítěz bere vše :-) Ani poražení Finové asi nebyli se stříbrnou
medailí tak úplně nespokojeni, byla totiž vůbec jejich první z mistrovství světa - viz MS - týmy na stupních vítězů.
Sezóna 1992-1993 byla pro
československý hokej sezónou poslední. K 1. lednu 1993 došlo k rozdělení federativního státu na samostatnou Českou republiku
a Slovenskou republiku a obě země začaly psát nové kapitoly své hokejové historie. V sezóně do konce prosince československý
národní tým stačil odehrát 10 zápasů v rámci tří menších turnajů - Sauna Cupu, Deutschland Cupu a Ceny Izvestijí, kde
postoupil do finále proti týmu Rusko II (pořadatelská země postavila do turnaje dva reprezentační výběry), jemuž podlehl 1:2,
autorem posledního seniorského reprezentačního gólu byl Roman Horák.
Celková bilance reprezentace Čech a Československa čítá 1159 odehraných
zápasů, z nich 708 výher (samozřejmě se mohou vést spory o to, zda některé zápasy byly jako oficiální zápasy uznány právem,
zda by neměly být uznány i zápasy jiné označované většinou za neoficiální, atd.) ale hlavně: 6 x zisk titulu mistra
světa, 12 x stříbrná a 16 x bronzová medaile z mistrovství světa, dále 4 x stříbrná a 4 x bronzová medaile z olympijských
her, k tomu účast ve finále premiérového ročníku Kanadského poháru.
A protože smyslem těchto stránek je hlavně prezentovat vybrané hokejové zajímavosti (nikoliv shromáždit
všechna dostupná data), tak nemůže chybět ani jakýsi výběr rekordů ze zápasů československé hokejové reprezentace.
SUMMARY -
ohlédnutí za předchozími sezónami, počínaje ročníkem 1970-1971, konče sezónou 1991-1992. Hlavní pozornost byla zaměřena
na vystoupení československé reprezentace na světových turnajích. Při 22 pokusech vybrat nejdůležitější vyhraný zápas v sezóně,
z toho subjektivním pohledem vyšla:
7 x výhra s Kanadou (1977, 1979, 1981, 1983, 1985, 1987, 1990),
5 x se Sovětským Svazem (1971, 1972, 1974, 1976 a 1978),
5 x se Švédskem (1975, 1982, 1984, 1989 a 1992),
2 x s Finskem (1973 a 1988),
2 x se Spolkovou republikou Německo (1980 a 1991) a
1 x se Spojenými státy americkými (1986).
Home page: >> Milanovo hokejové stránky <<
|
