Období 1945 - 1950:
V ohlédnutí se do historie československého hokeje začneme sezónou 1945-1946. Po skončení druhé světové války se Československo, rozbité
Mnichovskou dohodou a vyhlášením samostatného Slovenského štátu, opět spojilo v jeden státní celek (samozřejmě s výjimkou
území Podkarpatské Rusi, které připadlo Ukrajině, potažmo Sovětskému Svazu). Svou činnost obnovil i hokejový svaz a výsledkem
byly kromě založení společné ligové soutěže i přátelská mezistátní utkání se soupeři, kteří v té době patřili k evropské
špičce - se Švýcary a se Švédy. První poválečné utkání československého reprezentačního týmu se odehrálo v prosinci roku 1945
ve Švédsku, poté v lednu přijelo do Prahy Švýcarsko a v únoru pak hostilo naše hlavní město národní tým Švédska. V tomto
zápase se podařilo zvítězit 3:1, když rozhodující branku vstřelil Vladimír Zábrodský. Posledním zápasem této sezóny
bylo přátelské střetnutí ve Švýcarsku. Ještě poznámka k datu konání zápasu se Švédskem: v českých zdrojích se často udává
datum 25. února, Švédové tomuto duelu připisují datum 24. února. V knize PRVNÍ MISTŘI SVĚTA od pana Miloslava Jenšíka se na
straně 48 na jedenáctém řádku píše toto: "Poslední únorová neděle vítala po poledni na Štvanici Švédy." Podle elektronického
kalendáře (KALENDÁŘ++ verze 2.0) vychází ta poslední únorová neděle roku 1946 na ... 24. :-)
Sezóna 1946-1947 byla
rozehrána Turnajem tří národů, kdy se za účasti Československa, Švédska a Švýcarska tyto týmy měly mezi sebou vzájemně utkat
osmkrát a to tak, že každého soupeře ten který celek uvítá dvakrát doma. Zajímavý nápad (dalo by se říci, že to byl jakýsi
předchůdce dnešní Euro Hockey Tour), no ale hlavní událost sezóny byla jiná - po osmileté odmlce způsobené válečnými
událostmi se mělo uskutečnit mistrovství světa v ledním hokeji. Původně se šampionát měl konat ve Velké Británii, ale protože
se ukázalo, že pro první poválečný šampionát se nedá počítat s účastí Kanady, Angličané se v obavě z prodělku pořadatelských
práv vzdali a nabídli je Československu. Praha se této příležitosti chopila a tak se v únoru roku 1947 sjely reprezentační
výběry osmi zemí do naší "matičky stověžaté". Herní model byl jednoduchý a spravedlivý - všechny týmy vytvořily jednu skupinu
a v ní se utkal každý s každým, bodově nejúspěšnější celek se měl stát mistrem světa. Československo do turnaje vstoupilo
vysokou výhrou nad Rumunskem a v dalších 4 zápasech šlo všechno, jak se říká "jako po drátku". Zádrhel, zato vážný, přišel v
šestém zápase se Švédskem, ve kterém zvítězil náš soupeř. Vše se zdálo být ztraceno, vždyť v poslední hrací den čekal Švédy
duel s Rakušany, což měla být pro seveřany pouhá formalita. Jenže nebyla! Rakousko tento zápas překvapivě vyhrálo (což jim
zajistilo bronzovou medaili) a před československými hokejisty byla najednou nová šance na prvenství v turnaji. Bylo nutno
ovšem zvítězit nad Spojenými státy americkými. To se po euforickém výkonu a výsledku 6:1 podařilo, 2 góly za náš tým dával
Stanislav Konopásek. Švédsko, totiž ztratilo mimo zápasu s Rakouskem ještě jeden bod za remízu se Švýcarskem, takže
jim 11 bodů stačilo jen na stříbro, náš tým získal celkem 12 bodů a vybojoval tak poprvé titul mistra světa.
Sezóna 1947-1948 začala
pro československé hokejisty posledním dvojutkáním se Švédskem v rámci Turnaje tří národů. Naši hráči z nich vyšli vítězně,
stejně tak jako z celého turnaje. V roce 1948 se po dvanáctileté přestávce opět konaly zimní olympijské hry a přesně po 20
letech se vrátily do švýcarského zimního střediska Svatý Mořic. Hokejového turnaje se účastnilo 9 zemí, přičemž v případě
Američanů se o právo reprezentovat svoji zemi přely dva jejich výběry, nakonec hrál na turnaji výběr AHA, ale jeho výsledky
se tehdy počítaly jen do tabulky mistrovství světa. Československo vstoupilo do turnaje utkáním s Itálií, které svým průběhem
připomínalo spíš příjemný trénink, než tuhý boj. To následující duel se Švédskem, to byla "jiná káva". K náročnosti zápasu
přispěl i poměrně "těžký led", avšak Československo dokázalo zvítězit 6:3 (hattrickem přispěl Vladimír Zábrodský) a
položilo tak základ k medailovému umístění. Pak následovali tři relativně lehčí soupeři, byly z toho tři výhry a přišlo
veledůležité utkání s
Kanadou. Kouč Buckna do něj zvolil důsledně obrannou taktiku, ani jeden z týmů v zápase neskóroval a poprvé tak, ze
souboje s tímto soupeřem na světovém turnaji, odešli naši hokejisté neporaženi! Ve zbylých zápasech přehráli naši borci ještě
sebevědomé Švýcary a trochu šťastně i Američany a získali stříbrnou medaili. První ze zimních olympijských her. Byl to
dostatečný úspěch? Objevily se totiž názory, že se mělo v utkání s Kanadou hrát více útočně. Částečnou odpověď na tuto otázku
daly dva zápasy s Kanaďany v Praze, které se uskutečnily krátce po olympiádě. V prvním se hrálo podle "útočných not"
Zábrodského a byla z toho prohra, v odvetě týmu velel dokonce přímo z ledové plochy trenér Mike Buckna a zápas skončil
remízou. Čili ... (řečeno s Járou Cimrmananem) - pravdu měl náčelník :-)
Co je to tragédie ve sportu? Zbytečně prohraný zápas? Nezvládnutý souboj o medaili? Nebo snad sestup týmu o soutěž níž? Ne,
ne, to jsou skutečné malichernosti ve srovnání s opravdovým neštěstím. Tím nejčernějším datem v historii československého
hokeje je bezesporu 8.11.1948, kdy se naše reprezentace ve dvou skupinách přepravovala letecky z Paříže do Londýna.
Druhé letadlo, ve kterém byli Ladislav Troják, Vilibald Šťovík, Karel Stibor, Miloslav Pokorný,
Zdeněk Jarkovský a Zdeněk Švarc však do cíle nedorazilo a bohužel všichni tragicky zahynuli kdesi ve vlnách
kanálu La Manche.
Takto smutně tedy odstartovala reprezentační sezóna 1948-1949. Přinesla do té doby rekordní porci 23 oficiálních
mezistátních zápasů, z nichž ty nejdůležitější se odehrávaly v rámci mistrovství světa pořádaného ve Švédsku. Deset účastníků
bylo rozděleno do tří skupin, z nichž nejlepší dva celky postupovaly do finálové skupiny, kde se každý měl utkat s každým,
výsledky zápasů ze základních skupin se zde nepočítaly. V základní skupině měli naši hokejisté za soupeře Švédsko a Finsko.
Prohra v prvním zápase s domácím týmem nás příliš mrzet nemusela, jednoznačné vítězství v zápase s Finskem na postup stačilo.
Finálovou skupinu pro naše hokejisty zahajoval souboj s Kanadou, kterou jsme na předchozích šampionátech či olympiádách ještě
nikdy neporazili. Tenhle fakt však v roce 1949 přestal platit. Vítězství 3:2, které zajistil v 57. minutě rozhodující trefou
náš útočník Stanislav Konopásek, znamenalo rázné vykročení k zisku titulu mistrů světa. V dalších zápasech se podařilo
jasně přehrát Rakousko a Švýcarsko, po zaváhání v zápase s Američany se o titulu rozhodovalo v posledním utkání. Švédi museli
vyhrát, nám stačila remíza. Českoslovenští hokejisté oplatili Švédsku prohru z úvodu turnaje a podruhé se stali světovými
šampióny, poprvé přitom pokořili i vyslance ze samotné kolébky hokeje - z Kanady!
Sezóna 1949-1950 začala pro
československé hokejisty dvěma přátelskými zápasy ve Švédsku. V prvním zápase úřadující mistři světa, tedy náš tým, zvítězil
5:3, rozhodující gól zaznamenal Václav Roziňák, v odvetě dominoval hostitelský tým. Kdo by se byl tou dobou nadál, že
to budou poslední reprezentační zápasy v sezóně. Určitě si to nemohli myslet hráči národního týmu, kteří se svědomitě
připravovali na obhajobu světového prvenství. Ovšem v den, kdy měli odcestovat na turnaj do Londýna, jim bylo zakázáno
vycestovat s odůvodněním, že Velká Británie nevystavila vstupní víza našim rozhlasovým reportérům. Což byla pochopitelně pouze
lživá výmluva, jak se brzy prokázalo. Většina hokejistů z kádru, který neodletěl na mistrovství světa, se sešla v hostinci "U
Herclíků", kde je pak v noci pozatýkala Státní Bezpečnost a tím odstartoval předem připravený, vykonstruovaný proces. Tehdejší
vládnoucí garnitura měla potřebu zastrašit domnělé i skutečné nepřátele komunistického režimu a rozhodla se demonstrovat svoji
sílu na populárních sportovcích. Později byli zatčeni i další, jako poslední Bohumil Modrý, který se paradoxně s týmem vůbec
nepřipravoval a v době zatčení svých kamarádů byl na dovolené v Krkonoších! Právě z něj obžaloba udělala hlavního viníka. Na
konci neuvěřitelné, absurdní a vymyšlené historie byla zasedací síň bývalého Státního soudu v Praze na Pankráci a 12
odsouzených. Celkový součet trestů byl 77 let a osm měsíců. Za obžalobu ze špionáže a velezrady byli odsouzeni: Ing.
Bohumil Modrý - 15 let, Augustin Bubník - 14 let, Stanislav Konopásek - 12 let, Václav Roziňák -
10 let, Vladimír Kobranov - 10 let, Josef Jirka - 6 let, Mojmír Ujčík (hostinský z restaurace) - 3 roky,
Zlatomír Červený - 3 roky, Jiří Macelis - 2 roky, Antonín Španninger - 1 rok, Přemysl Hainý - 1
rok a Josef Stock - 8 měsíců.
Období 1951 - 1960:
To tedy musela být sezóna, výsledky = jen samé výhry! Ale kdež, nad bilancí ročníku 1950-1951 opravdu není důvod nijak zvlášť jásat. Skutečný
reprezentační tým byl zdecimován v nesmyslném politickém procesu. Z těch, kterým se běsnění tehdejšího komunistického
aparátu vyhnulo, se Vladimír Zábrodský uklidil do druholigové Sparty Praha a Vladimír Bouzek se raději reprezentace vzdal,
byť mu tehdejší mocipáni nabízeli funkci kapitána. O účasti na mistrovství světa, které se konalo v Paříži, nemohli hráči
povolaní do národního týmu ani snít, nikam se totiž nejelo. Mezinárodní program obstaraly toliko 4 zápasy proti Finům, účast
na Turnaji Družba v Moskvě, kde došlo i k mezistátnímu utkání s Polskem, na výhře 10:6 měl nejvýraznější podíl 5 góly
Miloslav Charouzd. Sezónu uzavřela lekce daná hokejistům NDR. Největší radost z této sezóny snad mohli mít hokejisté
SKP České Budějovice, kteří se jako první mimopražský klub stali mistrem ligy.
V sezóně 1951-1952 se po
dvouleté odmlce československá reprezentace účastnila světového šampionátu, který se konal v rámci turnaje na zimních
olympijských hrách v norském Oslu. V přípravě náš reprezentační tým všech sedm mezistátních zápasů vyhrál. Olympiády se
účastnilo 9 zemí, hrálo se systémem každý s každým. Československo zaznamenalo na úvod 3 výhry, pak podlehlo Kanadě. Po
dalších dvou vítězných duelech následoval souboj s Američany, jejichž nečistá hra činila našim hráčům značné potíže a zápas
skončil prohrou. Na poslední zápas se Švédskem se tým dobře připravil a po výhře 4:0, kterou načal dvěma góly v první
třetině Slavomír Bartoň, se už jásalo nad ziskem stříbrných medailí a titulem mistra Evropy. Leč hodně předčasně.
Kanaďané ve svém závěrečném zápase dalo by se říci že "pustili bod" Američanům, kteří tak poskočili na 2. stupínek. Podle
pravidel turnaje se při shodném počtu bodů o medailích, v tomto případě bronzových, muselo rozhodnout v dodatečném zápase.
Takto bylo rozhodnuto již před startem šampionátu, což ovšem vedení našeho týmu jaksi nezaregistrovalo. Rázem tak místo
slavení zbyl neoprávněný pocit křivdy a nutnost podstoupit rozhodující duel. Ačkoliv se náš tým (tentokrát už v skutečně
posledním zápase) dostal do tříbrankového vedení, soupeř dokázal výsledek otočit a pro náš tým zbyla akorát "bramborová"
medaile.
O sezóně 1952-1953 se dá
říci, že se vůbec nevydařila. Tedy alespoň pokud se budeme bavit o mistrovství světa v hokeji. Konalo se ve Švýcarsku a na
lesku světovosti mu vydatně ubralo to, že nedorazil ani jeden výběr z amerického kontinentu. Bylo to proto, že Kanaďané i
Američané sklidili po olympiádě v roce 1952 poměrně ostrou kritiku od Evropanů, jak za jejich nepřiměřeně tvrdou hru, tak za
"kamarádskou" remízu ze vzájemného zápasu, která zajistila Američanům stříbro. Ještě před startem se z přihlášených účastníků
sestavily dvě výkonnostní skupiny. V té slabší skupině 5 reprezentačních celků doplnil B-tým pořadatelské země. V té silnější
mělo hrát mimo jiné Finsko, Norsko a Polsko, ale ti všichni nakonec účast odřekli. Nepřijela ani očekávaná sovětská sborná,
takže hlavní turnaj se hrál pouze za účasti 4 zemí! Měly se utkat každý s každým dvakrát. Československo začalo výhrou nad
Západním Německem, poté proti domácímu Švýcarsku uhrálo pěknou výhru 9:4, když se hattrickem blýskli Bronislav Danda a
Miroslav Rejman. V zápase se Švédskem ale přišel kolaps v první třetině, kdy si naši hokejisté nechali soupeře "utéct"
na pět branek, což už se jim nepodařilo "dohnat". Do odvet vstoupil náš tým druhou výhrou nad Němci a to bylo z jeho strany
vše. Kvůli úmrtí prezidenta republiky přišel befel k návratu do vlasti, takže náš tým z turnaje odstoupil pro státní smutek a
jeho výsledky byly anulovány. Švédům tak odpadl jediný rovnocenný protivník v boji o zlato, takže si celkem snadno připsali
premiérový titul mistrů světa, Němci si za dva získané body odvezli stříbrné medaile, domácí Švýcaři skončili ve skupině se
dvěma body poslední, nicméně i za to se rozdávaly medaile - bronzové. Jak můžeme konstatovat s odstupem let, byly to pro
Německo a Švýcarsko zatím poslední medailové úspěchy na mistrovství světa.
Po pěti letech, v sezóně 1953-1954, se do švédského Stockholmu sjeli zástupci světového
hokeje k zápasům už 20. světového šampionátu (pozn. dnes bychom řekli k 21., protože v roce 1982 byl turnaj z roku 1920
dodatečně prohlášen 1. mistrovstvím světa). Ke čtyřem účastníkům z minulého ročníku přibyli hlavně Kanada, dále Norsko,
Finsko a poprvé i reprezentace Sovětského Svazu. V systému turnaje se nevymýšlelo nic nového - nechť se utká každý s každým.
Československý tým vstoupil do turnaje výhrou nad Švýcarskem, následovala výhra nad Německem v poměru 9:4, když se třikrát
gólově realizovali Vlastimil Bubník a Bronislav Danda. Následovala výhra s Finskem a pak přišlo utkání se
Sovětským Svazem. Naši hokejisté se v něm dvakrát dostali do vedení, ale finiš patřil soupeři. Přehrát Norsko byla povinnost,
s úspěchem proti Kanadě se příliš nepočítalo, což se ukázalo být jako reálný odhad situace. Zisk medaile závisel na úspěchu v
posledním zápase proti Švédsku. Úvod vyšel, po pěti minutách si naši hráči vytvořili dvoubrankový náskok, pak ale Švédové
přidali, zápas otočili a získali bronz. Posledním utkáním a skutečným vyvrcholením turnaje byl souboj Kanady se Sovětským
Svazem. Sověti soupeře překvapili vysokou kvalitou svojí hry a po výsledku 7:2, při své premiéře na světové scéně, jejich sestava zaslouženě
vybojovala zlaté medaile.
V sezóně 1954-1955 se
mistrovství světa uskutečnilo v Německu. V hlavní skupině se představilo 9 týmů, dalších 5 výkonnostně slabších celků
doplnil B-tým pořadatelské země a vytvořili druhou skupinu, kde se hrálo o umístění od 10. místa níž. Československo bylo
pochopitelně zařazeno do silnější skupiny a čekalo jej 8 zápasů, osvědčený systém každý s každým se neměnil. Na úvod naši
hokejisté jasně přehráli Švýcarsko, pak přišly dva velmi těžké zápasy. Dobře rozehraný zápas s Kanadou skončil porážkou,
která se podepsala i pod výkon našich hráčů v následujícím zápase proti Sovětskému Svazu. Dvě porážky v rychlém sledu
znamenaly, že pro případný zisk medaile bude klíčové uspět v utkání se Švédskem. Podařilo se! Ve velmi kvalitním zápase náš
tým zaslouženě zvítězil 6:5, dvěma góly k tomu pomohl Slavomír Bartoň. Ve zbylých utkáních náš tým ztratil už jen
jediný bod za remízu s Američany, kdy vyrovnávací gól soupeře padl v posledních vteřinách zápasu, kdy rozhodčí písknutím už
přerušil hru, nicméně americký hráč akci dohrál a rozhodčí následně k překvapení všech branku uznal. Celkových 11 bodů však
stačilo na zisk bronzové medaile, zlato vyhráli Kanaďané, stříbro patřilo Sovětskému Svazu.
Sezóna 1955-1956 se do
historie zapsala jako "totální propadák" a to z hlediska hodnocení vystoupení československé hokejové reprezentace na
světovém fóru. Vrcholem sezóny byly zimní olympijské hry v italské Cortině d'Ampezzo, které se uskutečnily na přelomu ledna a
února. Příprava na tento turnaj opravdu neprobíhala v optimálním duchu. Mužstvo bylo před závěrečným soustředěním "příkazem
shora" doplněno o některé hráče B-týmu, aniž to v některých případech ladilo s představami trenéra. Druhým "zářezem" ze
strany hokejového vedení bylo to, že místo zamýšleného soustředění v Tatrách bylo nařízeno absolvovat únavné švýcarské turné
se zápasy proti místním slabým soupeřům. Jaký div, že do dějiště her dorazil unavený a rozladěný soubor, s počínajícími
příznaky ponorkové nemoci. Základní skupinu a soupeře Spojené státy americké a Polsko tým ještě zvládnul, ale naplno se
veškerá nepohoda projevila ve finálové skupině. Z pěti zápasů tým vytěžil pouze výhru nad Spolkovou republikou Německo v p
oměru 9:3, když po dvou gólech dávali Václav Pantůček a Miroslav Klůc. Celkové 5. místo bylo obrovským
rozčarováním. Hlavní vlna kritiky se pochopitelně snesla na hlavy trenéra a hráčů, ačkoliv, jak víme, to bylo do značné míry
nespravedlivé. Dalo se ale od tehdejších vládnoucích struktur čekat, že svoji skutečnou zodpovědnost za tento neúspěch před
veřejností přiznají?
V sezóně 1956-1957 došlo k
tomu, že se poprvé mistrovství světa uskutečnilo v Sovětském Svazu. Účast na tomto turnaji ovlivnila ne naposledy politika.
Na podzim roku 1956 provedla sovětská armáda intervenci do Maďarska a jako protest proti tomu odmítli účast na turnaji v
Moskvě Kanaďané i Američané. O to, že šampionát nakonec nebude jen evropskou záležitostí, se postarala reprezentace Japonska,
která se na mistrovství světa objevila po více než 20 letech. Celkem se sešlo 8 týmů a hrálo se každý proti každému.
Československý tým zahájil dvěma vítěznými zápasy proti slabším celkům. Následovala dvě utkání proti severským soupeřům.
Nejdříve přišla porážka se Švédy, poté vítězství nad Finskem 3:0, vítěznou branku zaznamenal Ladislav Grabovský. Zápas
se Sovětským Svazem, který se uskutečnil na otevřeném stadiónu před 40 000 diváky, skončil remízou. Na závěr turnaje si náš
tým "smlsnul" nad dvěma slabšími soupeři a v konečném účtování obsadil 3. příčku. V úplně posledním zápase turnaje dokázalo
Švédsko remizovat se Sovětským Svazem, což mu stačilo na zisk zlatých medailí.
Norsko se jako pořadatel velkého sportovního podniku osvědčilo při zimních olympijských hrách v roce 1952 a tak mu v sezóně
1957-1958 bylo svěřeno i
pořadatelství mistrovství světa v hokeji. "Startovní pole" se oproti předešlému roku zkvalitnilo o Kanadu a Spojené státy
americké. Na každého čekalo 7 zápasů. Československo vstoupilo do turnaje výhrou nad Finskem 5:1, když se dvakrát trefil
Jaroslav Volf. Bohužel, v dalším průběhu si náš tým připsal už pouze dvě výhry s nejslabšími účastníky turnaje, v
součtu se dvěma remízami a dvěma prohrami to stačilo jen na 4. místo. Potřetí během tří let byl na světovém hokejovém trůnu
jiný vládce. Tentokrát se jím stala Kanada, která neztratila ani bod, druhou příčku obsadil Sovětský Svaz, bronzové medaile
získalo Švédsko.
Rok 1959 byl dost významný
pro domácí hokejové dění. Po 12 letech se totiž Československo opět dočkalo pořadatelství světového šampionátu. Zájem o něj
projevilo 16 zemí, z nichž 12 si zahrálo v hlavním turnaji, Rakousko, Rumunsko a Maďarsko se představili pouze v rámci tzv.
Evropského kritéria, kde ještě místo původně přihlášené Jugoslávie startovali (mimo soutěž) i junioři Československa.
Ostatních 12 účastníků vytvořilo tři skupiny po 4, dva nejúspěšnější týmy z každé postupovaly do finálové skupiny. Naši bez
problémů zdolali Švýcarsko i Polsko, prohra s Kanadou postup nezmařila, navíc se tento výsledek do finálové skupiny
nezapočítával. Na úvod finálové skupiny se našim hokejistům dařilo - porazili Švédsko i Finsko. V duelu se Sovětským Svazem
se i přes vedení po dvou třetinách prohrálo. Následující den přišla porážka i od Američanů. Celý turnaj uzavíral zápas
Československo - Kanada. Naši potřebovali k zisku bronzových medailí vyhrát o dva góly. Když Kanaďané ke konci zápasu
prohrávali o jednu branku, odvolali brankáře, čehož ale využil náš tým ke vstřelení potřebného gólu! Radost z výsledku 5:3
byla veliká, dvěma góly k tomu přispěl Ján Starší. Příliš smutnit nemuseli ani Kanaďané, protože zlaté medaile
obhájili, stříbro patřilo reprezentaci SSSR.
Sezóna 1959-1960 byla
olympijská, hry se konaly v Americe v Údolí indiánských žen. Hokejového turnaje se účastnilo 9 zemí. Ze tří skupin po třech
postupovaly úspěšnější dvojice do finále, kde se jim vzájemný výsledek nepočítal, zbylé týmy hrály o umístění na 7. - 9.
místě. Československo zahajovalo turnaj proti domácímu celku, se kterým na úvod prohrálo. Dalším soupeřem byla hokejově
exotická Austrálie, za kterou nastoupil i bratr Františka Tikala. Jednoznačné vítězství zajistilo našim hokejistům postup
do finálové skupiny. Zde se však našim hráčům moc nedařilo. V zápase proti Sovětskému Svazu sice docela dobře fungovala
ofenziva, zato výkony zadních řad a brankářů pomýšlet na úspěch nedovolily. Proti Kanadě se nepodařilo skórovat ani jednou,
což se nedalo tvrdit o soupeři. Přesto boj o medaile ještě nebyl beznadějný, ovšem bylo potřeba naplno bodovat proti Švédsku.
Po výhře 3:1, ke které zejména přispěl dvěma góly Jan Kasper, se to podařilo. Západoněmecký výběr následně
nepředstavoval větší překážku, no a závěr bylo na programu znovu utkání proti Spojeným státům americkým. Zápas začínal
nezvykle brzo - už v 8 hodin ráno! Lépe do něj vstoupili naši hráči, po dvou třetinách vedli, ale závěr patřil se šesti
přesnými zásahy jednoznačně soupeři. Američané tím vyhráli olympijské zlato, stříbro získala Kanada, třetí příčku obsadil
Sovětský Svaz, Československo skončilo na 4. místě.
Období 1961 - 1970:
V sezóně 1960-1961 došlo ve
struktuře mistrovství světa v ledním hokeji k zásadní změně. Zúčastněné týmy se začaly oficiálně dělit do výkonnostních
skupin, mezi nimiž fungoval systém postupu a sestupu. Pořadatelem světového šampionátu v roce 1961 bylo Švýcarsko. Přímo do
hlavního turnaje bylo nasazeno prvních šest zemí z mistrovství světa v roce 1959 (Kanada, SSSR, Československo, USA, Švédsko
a Finsko), o zbylé dvě místa se utkali 7. tým z MS 1959 - Spolková republika Německo s pořadatelem (Švýcarsko) a 8. tým s 9.
týmem z MS 1959 tj. Norsko proti NDR. Jednozápasové souboje lépe zvládly oba německé týmy, čímž doplnili počet celků elitní
skupiny na 8. Poražení z této kvalifikace vytvořili spolu s 10. a 11. týmem MS 1959 (Itálie a Polsko) skupinu "B", kam se po
úspěchu v kvalifikaci zařadili ještě Velká Británie a Rakousko. Skupina "C" měla taky 6 účastníků a toto obsazení:
Nizozemsko, Francie, Rumunsko, Jugoslávie, Belgie a Jižní Afrika.
Osm účastníků skupiny "A" a systém turnaje každý s každým zůstal zachován až do roku 1968 (včetně).
Československo neodjíždělo na turnaj s nijak velkými ambicemi. Smutnou skutečností bylo, že v lednu zahynul na následky
autonehody reprezentační trenér Eduard Farda. Ani skladba samotného týmu nebyla jednoduchá, několik stálých reprezentantů
bylo nemocných či zraněných, další pak v disciplinárním trestu. Týmu se příliš nevěřilo, při odjezdu jej doprovázely prognózy
typu "no snad to bude stačit na Finsko, páté místo by mohlo být dosažitelné". Finsko bylo hned prvním soupeřem našich
hokejistů a tým odstartoval dobře. Ve druhém zápase čekali na naše hráče Američané, kteří sice přijeli obhajovat titul z
loňského roku, ale jejich sestava obsahovala jen málo pamětníků tohoto úspěchu - druhá výhra. Ani tým SRN našim borcům
nedokázal výrazněji vzdorovat. Poté přišlo asi nejlepší vystoupení našich hokejistů na tomto šampionátu. Překvapivě porazili
i tým Sovětského Svazu 6:4 (2 góly dal Ján Starší) a bylo to vůbec první vítězství našich nad Sověty na světovém
turnaji! Následoval těžký souboj s Kanadou, který i přes naše vedení skončil remízou, což přineslo našemu týmu jistotu
medailového umístění. Po povinném vítězství nad NDR přišel závěrečný zápas proti Švédsku. To už bez možnosti získat medaili
hrálo jen o prestiž, naši naopak bojovali naplno a po výhře měli v tabulce 13 bodů, stejně jako vítězná Kanada. Kdo by se
nadál, že na další zlato budou hokejisté ze země, která dala světu tuhle hru, čekat dlouhých 33 let - až do roku 1994!
Československý tým, kromě stříbrných medailí "ve světě", získal i zlaté medaile v tehdy sledovaném Mistrovství Evropy.
Nakonec tedy bylo mistrovství světa 1961 pro Československo nejlepším turnajem od roku 1949, kdy ve Švédsku získalo svůj
druhý titul mistrů světa.
Po dvou letech se světový hokej vrátil na americký kontinent, bohužel ne kompletní. Absence reprezentantů Německé
demokratické republiky by nebyla z hlediska kvality až zas takovou ztrátou jako neúčast dalších zemí východního bloku.
Sovětský Svaz a Československo chyběli v "A" skupině, Polsko, Rumunsko a Jugoslávie v nižších skupinách. Co bylo příčinou
tohoto stavu? V srpnu roku 1961 došlo v Berlíně k zahájení stavby zdi, která zakrátko obepnula celé území svobodného
Západního Berlína. V době napjaté politické situace mezi Východem a Západem si Američané mohli dovolit pouze odsouzení nově
vzniklé "zdi hanby", jakákoliv aktivní akce na odstranění této překážky mezi dvěma světy by dost pravděpodobně ohrozila
světový mír. Svůj protest vyjádřili Američané mimo jiné tím, že odmítli vydat vstupní víza hokejistům NDR při příležitosti
pořádání mistrovství světa v roce 1962. Ostatní socialistické země ze "solidarity" s Východními Němci zůstaly doma také.
Chybějící trojici v elitní skupině nahradili Norsko, Švýcarsko a Velká Británie (ta si pak v "A" skupině zahrála až v roce
1994). Mistrem světa se překvapivě stalo Švédsko, které neztratilo ani bod a poprvé v historii šampionátů porazilo i Kanadu,
která skončila druhá, bronz vybojovali domácí Američané.
Co československá hokejová reprezentace v sezóně 1961-1962? Odehrála pouze devět zápasů, nejdříve dvě utkání s NDR, v
prosinci dva zápasy ve Švédsku, poté dvakrát na domácím ledě porazila hokejisty Sovětského Svazu. V prvním zápase to bylo s
výsledkem 4:2, vítězný gól vstřelil Bohumil Prošek. V únoru se jelo do Moskvy k odvetě a sezónu uzavřel nic neřešící
zápas proti Rumunsku.
V sezóně 1962-1963 se
mistrovství světa konalo ve Švédsku. Skladba účastníků elitní skupiny byla stejná jako v roce 1961. Československý tým přijel
na šampionát dobře připraven a zahájil jej dvěma desetigólovými výhrami. O mnoho lépe si proti našemu mužstvu nevedl ani
výběr Německé demokratické republiky. Dramatický souboj s Kanadou skončil remízou. Proti Sovětskému Svazu vsadili naši trenéři
na destrukční taktiku, což se nevyplatilo. Vítězství nad Finskem udrželo náš tým ve hře o medaile. Posledním utkáním na
turnaji byl souboj se Švédskem. To v průběhu mistrovství dokázalo porazit Sovětský Svaz i Kanadu, doposud neztratilo ani bod.
Naši hokejisté klíčové utkání zvládli, vyhráli 3:2, autorem vítězného gólu byl Jiří Dolana. V závěrečném zápase
porazil Sovětský Svaz Kanadu a díky lepšímu skóre ze všech zápasů získal titul mistrů světa. Stříbro připadlo domácímu
Švédsku, bronz Československu. Kanada skončila až čtvrtá a bylo to vůbec poprvé, kdy na velkém turnaji nezískala medaili.
V sezóně 1963-1964 se
konaly zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku. Československý tým se na olympiádu připravoval mimo jiné i tím, že v
prosinci odjela dvacítka vybraných hráčů na zájezd do Kanady. 12 zápasů, z nichž větší část byla proti klubovým celkům, byla
určitě užitečnou zkouškou před vrcholem sezóny. Olympijského turnaje v hokeji se účastnilo 16 zemí, do hlavní skupiny po
absolvování jednozápasové kvalifikace postoupili vesměs účastníci skupiny "A" mistrovství světa z loňského roku s výjimkou
NDR, jejíž hokejisté vypadli už v "před-kvalifikaci" hrané v prosinci. Místo nich si v nejlepší osmičce zahrálo Švýcarsko.
Československý celek si po na úvod hlavního turnaje poradil se SRN. Proti Sovětskému Svazu naši hráči nasadili
forčeking, který si vyzkoušeli na zámořském turné. Že ho ale ještě nemají dostatečně zažitý, je soupeř přesvědčil hned v
první třetině, zápas skončil nakonec pro naše barvy alespoň přijatelnou prohrou. Náš tým poté zdolal Finsko, Švýcarsko i USA,
nejlepší vystoupení předvedl proti Kanadě. Porazil ji 3:1 (byla to vůbec první naše výhra nad tímto soupeřem v historii
olympiád), vítězný gól dal objev sezóny Jiří Holík, který pak nechyběl v našem týmu na žádném větším turnaji až do
roku 1977 včetně! Závěrečné vystoupení proti Švédsku našim vůbec nevyšlo, soupeř motivovaný touhou "pomstít se" za loňskou
prohru před domácím publikem nás nic nešetřil. Po odehrání všech zápasů zůstalo pořadí první čtyřky stejné jako před rokem,
tedy: 1. SSSR, 2. Švédsko, 3. Československo a 4. Kanada.
V sezóně 1964-1965 se
poprvé mistrovství světa v hokeji konalo ve Finsku. Československý tým se v rámci přípravy opět vypravil do zámoří, kde se
účastnil mimo jiné i Memoriálu Waltera Browna. Na šampionát přijel náš celek dobře připravený, zahájil výhrou nad NDR a poté
vysoko deklasoval tým USA. Pohoda pokračovala i v dalších zápasech proti Norsku (to sestoupilo a jejich další účast v "A"
skupině MS přišla až o 25 let později), Finsku a vyvrcholila v zápase s Kanadou, kdy se dařilo takřka vše, a výsledkem byla
výhra o osm gólů. Souhrnná bilance s oběma zámořskými výběry tak byla na tomto mistrovství úchvatných 20:0! Na naše hráče
však ještě čekaly dvě nejtěžší zkoušky. V zápase proti SSSR se soupeř ujal dvougólového vedení a výsledek si už pohlídal.
Poslední utkání proti Švédsku bylo přímým soubojem o stříbrné medaile. Náš tým zmobilizoval všechny síly a dokázal zvítězit
3:2, dvěma góly pokořil brankáře soupeře Jozef Golonka.
Sezóna 1965-1966 byla z
pohledu československého hokeje dost podobná té předchozí, včetně účasti na Memoriálu Waltera Browna. Pořadatelství
mistrovství světa bylo premiérově svěřeno Jugoslávii, elitní skupina se hrála ve slovinské metropoli v Lublani.
Československý tým procházel turnajem dobře, i když třeba zápas proti Američanům musel otáčet po prohrané první třetině.
Tím vlastně pro naše hokejisty skončil blok zápasů s relativně lehčími soupeři, v nichž náš tým získal plný počet bodů. To
třeba nemohli říci Švédové, kteří velmi překvapivě podlehli týmu NDR! Blok zápasů, ve kterých už de fakto šlo o medaile,
začal utkáním s Kanadou. Zápas dlouho vypadal remízově, ale naštěstí 25 sekund před koncem přišel vítězný gól pro naše barvy.
Následoval souboj se Švédskem, které se oklepalo z prohry s Němci a dokázalo před tímto duelem sebrat bod Sovětskému Svazu.
Vítězství 2:1 nad Švédskem (střelcem rozhodující trefy byl Jaroslav Jiřík) dalo našim hráčům jistotu stříbrných
medailí, možnost postoupit ještě výš nabízelo utkání se Sovětským Svazem. Leč jak se brzy ukázalo, náš možný úspěch patřil
pouze do roviny teorie či zbožného přání. Hráči SSSR utkání jednoznačně dominovali, stejně jako celému turnaji. V souboji o
bronz byla úspěšnější Kanada a po tříleté odmlce se vracela domů s medailemi.
I v sezóně 1966-1967 se
českoslovenští hokejisté vypravili za oceán, tentokrát hlavně k účasti na Turnaji století (jak jej honosně nazvali pořadatelé
u příležitosti 100 let hokeje v Kanadě), který se konal ve Winnipegu. Pozvání dostaly ještě týmy Sovětského Svazu a Spojených
států amerických. V domácím prostředí šlo Kanaďanům o všechno, hráli s úžasným nasazením a dosáhli prvenství bez ztráty bodu.
Stejného úspěchu se chtěli v kolébce hokeje dočkat i na světovém šampionátu. Ten hostila v březnu roku 1967 Vídeň.
Mistrovství světa tentokrát nemělo jednoznačného favorita, šance na vítězství si dělal každý z týmů "silné čtyřky". První
překvapení si na svůj účet připsalo Švédsko, které podlehlo Američanům. To náš tým začal vítězně. Postupně porazil oba
německé týmy, poté bez zaváhání přehrál i Spojené státy americké 8:3, když dva góly vstřelil soupeři Jaroslav Jiřík.
Pak ovšem přišel šok v podobě prohry s Finskem, která byla vůbec první v historii vzájemných střetnutí! Trenérem Finů byl
tenkrát Augustin Bubník (mistr světa z roku 1949) a ten zkrátka věděl, jak na nás. V boji o medaile byla tato ztráta, jak se
později ukázalo, rozhodující. Remízové výsledky v zápasech s Kanadou a Švédskem (kdy už jsme v zápase vedli o 3 góly), spolu
s prohrou se Sovětským Svazem, znamenaly zisk celkem 8 bodů a tím umístění na 4. příčce. Předběhli nás s 9 body Švédsko a
Kanada, Sovětský Svaz zvítězil s plným bodovým ziskem. Naši hráči se vraceli domů smutně, byl to rozhodně neúspěch. Útěcha,
že kdyby nepřišlo zaváhání s Finskem, mohlo být stříbro, byla lichá. Na kdyby se nehraje. Ani ve sportu, ani v životě.
V přehledu zápasů sezóny 1967-1968 se na první pohled může zdát, že ubylo reprezentačních akcí,
ale není to tak docela pravda. Faktem je, že se tentokrát, oproti předchozím rokům, nekonal zájezd do Kanady. Místo toho se
v listopadu uskutečnil v Sovětském Svazu turnaj k 50. výročí VŘSR (později se tento turnaj uvádí jako 1. ročník Ceny
Izvestijí). Zápasy tohoto turnaje se však ve výčtu všech reprezentačních zápasů nevyskytují. Důvod? Do Ruska totiž
odcestovaly dva naše reprezentační týmy, přičemž "B" tým dosáhl na turnaji celkově lepších výsledků a tak zápasy našeho
kombinovaného "A" týmu zůstaly z hlediska československých statistik raději pouze v rovině neoficiálních utkání. I sovětská
strana na toto měření sil nominovala dva výběry, to proto, aby před blížícími se zimními olympijskými hrami byla možnost
prověřit více hráčů. Olympiáda se konala v únoru ve francouzském Grenoblu a do hlavního turnaje se kromě předem nasazených
SSSR, Švédska, Kanady, USA, Československa kvalifikovali ještě Finsko, NDR a SRN. Československému týmu se na olympiádě
dařilo. Postupně porazil Američany, oba německé celky, mezitím Finsko, narazil až v zápase proti Kanadě, se kterou předtím
naposledy na velkém turnaji prohrál v roce 1960. Vrcholné vystoupení našich hokejistů na olympiádě přišlo v zápase proti
Sovětskému Svazu. Naši zvítězili 5:4, vítězný gól měl "na svědomí" Jaroslav Jiřík, hrající už od začátku turnaje s
bolestivě zhmožděným ramením kloubem. Před posledními zápasy nastala zajímavá situace: SSSR, Kanada a Československo měly po
10 bodech. Dvě z devíti z možných variant výsledků nám dávali šanci na zlato. Prvním předpokladem bylo porazit Švédsko, což
se bohužel nepovedlo. Sovětský Svaz přehrál Kanadu a zaslouženě skončil první, stříbro připadlo našim hráčům a na bronzovém
stupínku skončila Kanada.
Sezóna 1968-1969 měla být
pro československý hokej významná tím, že v rámci oslav šedesáti let trvání tohoto sportu u nás budeme pořádat mistrovství
světa. Bohužel, události ze srpna 1968 a následná vnitropolitická situaci v naší zemi znemožnila tak významný sportovní
podnik uskutečnit a tak se role hostitele šampionátu ujal švédský Stockholm. Změnou prošel proti předchozím létům také systém
turnaje: počet účastníků se snížil na 6 a počet zápasů se zvýšil na 10 (protože každý tým se nyní s každým utkal dvakrát).
Československo zahájilo turnaj velmi dobře, postupně porazilo Kanadu, Spojené státy americké a Finsko. V zápase proti Švédsku
už to našim hokejistům nevyšlo, poprvé prohráli. Prvou část soutěže uzavíralo utkání proti Sovětskému Svazu. Motivace našich
hráčů v tomto zápase byla maximální a odměnou za vynikající výkon jim byla výhra 2:0, autorem vítězného gólu byl obránce
Jan Suchý. V odvetných utkáních jsme opět porazili zámořské týmy i Finsko, dokonce i napodruhé jsme porazili hokejisty
Sovětského Svazu! Před posledním zápasem se Švédskem stačilo našim hráčům uhrát remízu a mohli by se radovat z celkového
prvenství. Jenomže stejně jako o rok předtím v Grenoblu nám i tentokrát Švédi cestu ke zlatu zahradili. Tři nejlepší celky
ukončili turnaj se shodnou bilancí 16 získaných bodů, na stupních vítězů se srovnali v pořadí 1. SSSR, 2. Švédsko, 3.
Československo. Naši reprezentanti se i přes neúspěch v posledním zápase dočkali doma velmi nadšeného přijetí, protože ta
dvě vítězství nad Sověty byla zkrátka v té době nad zlato.
Sezóna 1969-1970 se měla
zapsat do historie tím, že se poprvé mistrovství světa uskuteční v Kanadě. Nakonec se zapsala úplně něčím jiným. Kanaďané,
kteří naposledy vyhráli šampionát v roce 1961, chtěli tentokrát postavit tým, do kterého plánovali zařadit i profesionální
hokejisty. Ačkoliv bylo původně dohodnuto, že za Kanadu může nastoupit až 9 profesionálních hráčů s tím, že jejich soupeři
tím nepozbudou statutu amatérů, zasedání mezinárodní hokejové federace v lednu 1970 v Ženevě tuto dohodu zrušilo! Za těchto
okolností evropské týmy odmítli jet na MS do Kanady. Kanaďané se zase nechtěli zříci profesionálů (což měli z dřívějška
přislíbeno) a tak se vzdali pořadatelství šampionátu a na protest odmítli další styky s Evropou. Rok 1970 tedy znamenal
hlavně rozkol Kanady s Evropou. Nabídku pořádat turnaj tak dostalo už vloni osvědčené Švédsko, které ji s radostí přijalo.
Kromě Kanady na turnaji chyběli i Američané, kteří v minulém ročníku sestoupili do skupiny B, jejich místa zaujali Polsko a
NDR. Československé hokejisty tentokrát turnaj nezastihl v dobré herní pohodě. Ze čtyř zápasů proti SSSR a Švédsku získali
pouze bod, na turnaji obsadili s 11 body třetí místo jen o bod před Finskem. Nejlepším výkon tým předvedl v prvním zápase s
Finskem, když při vítězství 9:1 zaznamenali po třech gólech Jan Suchý a Václav Nedomanský, oba byli zvoleni do
all-star týmu turnaje - viz nejlepší výkony československých hráčů na velkých turnajích.
SUMMARY -
ohlédnutí za předchozími sezónami, počínaje ročníkem 1945-1946, konče sezónou 1969-1970. Hlavní pozornost byla
zaměřena na vystoupení československé hokejové reprezentace na světových turnajích. Při 25 pokusech vybrat nejdůležitější
vyhraný zápas v sezóně z toho subjektivním pohledem vyšlo:
9 x se Švédskem (1946, 1948, 1950, 1952, 1955, 1960, 1963, 1965 a 1966),
4 x se Sovětským Svazem (1961, 1962, 1968 a 1969),
3 x s Kanadou (1949, 1959 a 1964),
3 x s Finskem (1957, 1958 a 1970),
2 x se Spojenými státy americkými (1947 a 1967),
2 x se Spolkovou republikou Německo (1954 a 1956),
1 x s Polskem (1951) a
1 x se Švýcarskem (1953).
Home page: >> Milanovo hokejové stránky <<
|
